ECLI:CZ:US:2002:1.US.676.01
sp. zn. I. ÚS 676/01
Usnesení
I. ÚS 676/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 18 Co 497/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 7. 2001, č. j. P 60/2000-166, sen. 253/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Zejména měl za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel uvedl, že mu soud prvního stupě vyměřil na výživném pro nezletilého J. P. částku 1 000 Kč měsíčně a to od podání návrhu, tzn. od 1. 3. 2000, a od 1. 3. 2001 takto stanovené výživné bylo sníženo na 800 Kč měsíčně. Toto rozhodnutí bylo posléze zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2001 na základě odvolání, podaných oběma rodiči.
Soud prvního stupni v dané věci proto provedl další důkazy a stanovil výživné od 1. 3. 1997 částkou 2 000 Kč měsíčně, za období od 1. 8. 2000 pak částkou 1 500 Kč měsíčně, a dlužné výživné za období od 1. 3. 1997 do 30. 6. 2001 ve výši 72 500 Kč uložil soud stěžovateli zaplatit do 31. 12. 2001.
Stěžovatel dále uvedl, že k jeho odvolání Krajský soud v Plzni rozsudek prvoinstanční změnil tak, že stěžovateli stanovil povinnost platit na výživném od 1. 3. 1997 částku 1 500 Kč měsíčně, a dlužné výživné za období od března 1997 do září 2001 ve výši 55 000 Kč uložil stěžovateli zaplatit do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku.
Podle názoru stěžovatele při stanovení výživného nebyl vzat zřetel na skutečnost, že stěžovatel pracuje i o své dovolené, aby mu byla proplacena, přestože vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by si potřeboval odpočinout. Měl za to, že k takto vydělaným penězům nemůže soud přihlížet při stanovení výživného. Namítal, že pokud by měl takto stanovené výživné platit, musel by mít k dispozici měsíčně částku ve výši 6 100 Kč a to mimo svou potřebu na výživu. Takového příjmu však nedosahuje. Vyslovil proto názor, že obecné soudy porušily jeden z principů rodinného práva, a to že děti mají nárok na stejnou životní úroveň jako jejich rodiče, přičemž stěžovatel (coby rodič) v daném případě nemá nárok na stejnou životní úroveň jako nezletilý, protože mu na základě rozhodnutí obecných soudů nezbývají prostředky na vlastní výživu, zatímco o nezletilého je postaráno nadstandardně u matky.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že oba soudy porušily ustanovení §125 a §132 o. s. ř., protože provedené důkazy nesprávně hodnotily a pečlivě nepřihlédly k tomu, co v řízení vyšlo najevo. Dále podle mínění stěžovatele soudy porušily ustanovení §18 o.s.ř., protože nedbaly zásady rovného postavení účastníků a dále principu zákona o rodině (viz výše).
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce věcné i formální, a to na základě vyjádření obecných soudů, jakož i příslušného spisového materiálu, dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Obecné soudy se k předmětné ústavní stížnosti shodně vyjádřily v tom smyslu, že trvají na svých závěrech, vyslovených v předchozích řízeních s tím, že mají za to, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Uvedly zároveň, že při rozhodování o výživném bylo postupováno podle §§85 odst. 2, 98 odst. 1 a 99 odst. 1 zákona o rodině.
Ústavní soud z obsahu spisu konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil v podstatě stejnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy.
Obecné soudy ve svých závěrech vycházely shodně ze skutečnosti, že ke změně majetkových poměrů u účastníků nepochybně došlo. Naposledy bylo o výživném rozhodováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 1998. Tímto rozsudkem bylo rozvedeno manželství rodičů nezletilého, nezletilý J. byl po dobu po rozvodu svěřen do výchovy matky a otci byla uložena povinnost platit pro výživu nezletilého částkou 500 Kč měsíčně s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství. Rozsudek nabyl právní moci dnem 6. 3. 1989. V době posledního rozhodování měla matka ještě jednu vyživovací povinnost a dosahovala průměrného čistého měsíčního výdělku ve výši 611 Kč měsíčně. Otec dosahoval průměrného čistého měsíčního výdělku ve výši 3 269 Kč a neměl žádnou další vyživovací povinnost. Soudy konstatovaly, že již prostým postupem věku nezletilého se podstatně zvýšily potřeby nezletilého. Matka musí vynakládat vyšší částky nejenom na samotné výživné, ale i na ošacení a uspokojování kulturních potřeb nezletilého. K tomu je třeba připočítat i zvýšené výdaje na cestovném, které musí matka vynakládat v souvislosti s pravidelnými kontrolami zdravotního stavu nezletilého.
Na základě provedeného dokazování obecné soudy vycházely z úvahy, že průměrná měsíční výše příjmu stěžovatele je 8 135 Kč. Obecné soudy poukázaly současně na okolnost, že matka si svoji vyživovací povinnost plní, takže nepovažovaly za nutné provádět další dokazování ke zjištění její majetkové situace. Uzavřely věc tak, že odůvodněným potřebám nezletilého, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele odpovídá výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně.
Na námitku stěžovatele, týkající se jeho snížených výdělkových možností, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud vzhledem k okolnosti, že došlo k poklesu příjmu stěžovatele (který nebyl zapříčiněn jeho špatnou pracovní morálkou) za období od srpna 2000 do dubna 2001, rozhodl tak, že nelze uvažovat o dalším zvyšování výživného, a proto z uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně (jak je výše uvedeno).
Pokud se jedná o argumentaci stěžovatele ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud k tomu podotýká, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a tím méně pak náhradní institucí v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání [srov. ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z těchto důvodů se ve smyslu ustálené judikatury Ústavní soud nezabývá správností hodnocení důkazů okresním a krajským soudem, pokud neměly za následek porušení ústavních procesních principů (např. práva na soudní ochranu, práva na zákonného soudce, rovnosti účastníků). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže však obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., pak nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval. Zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí ústavního řádu a zejména zásad spravedlivého procesu (čl 36 a násl. Listiny základních práv a svobod).
Ze spisového materiálu k uvedené věci vyplývá, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, respektovaly zásady spravedlivého procesu a svůj postup také právně konformně odůvodnily. V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Návrh stěžovatele proto ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu