ECLI:CZ:US:2002:1.US.685.2000
sp. zn. I. ÚS 685/2000
Usnesení
I. ÚS 685/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného advokátem JUDr. O. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 22 Ca 516/99, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 22 Ca 516/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že bylo porušeno jeho právo vyplývající z čl. 2 odst.2, čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ke své stížnosti blíže uvedl, že rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Frýdku-Místku (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 14. 4. 1994 , č. j. PzÚ 77/91-A-Ps, bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že stěžovateli nebude vydána ideální polovina pozemků (specifikovaných v citovaném rozhodnutí) v k.ú. D. Současně uvedl, že druhá polovina předmětných pozemků byla na základě rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, vydána matce stěžovatele paní A. H., a to jako oprávněné osobě v dané věci. Stěžovatel se na základě uvedeného nálezu Ústavního soudu proto opětovně obrátil na povinnou osobu s žádostí o vydání pozemků. Stěžovatel konstatoval, že následně dne 7. 6. 1999 uzavřel se Zemědělským družstvem N. dohodu o vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Předmětem této dohody byla ideální polovina výše uvedených pozemků.
Pozemkový úřad svým dalším rozhodnutím v předmětné věci ze dne 26. 10. 1999, č. j. PzÚ 197/99, dohodu mezi stěžovatelem a povinnou osobou neschválil. Důvodem pro neschválení dohody o vydání pozemků byla podle názoru pozemkového úřadu ta okolnost, že správní orgán již o návrhu na vydání uvedených nemovitostí 14. 4. 1994 rozhodl tak, že nemovitost stěžovateli nebude vydána a že stěžovatel není vlastníkem požadovaných pozemků. Na rozdíl od své matky, jež podala proti tomuto rozhodnutí včas opravný prostředek a posléze dosáhla na základě rozhodnutí Ústavního soudu nového projednání věci vydání ideální poloviny nemovitosti, stěžovatel nepodal opravný prostředek, a proto rozhodnutí ve výroku nabylo právní moci 24. 6. 1994.
Stěžovatel namítal, že pozemkový úřad se při novém posuzování dané věci vůbec nezabýval otázkou, zda byl restituční nárok uplatněn včas a oprávněnou osobou a zda je naplněn některý z restitučních titulů ve smyslu zákona o půdě. Vzhledem k těmto údajným vadám správního rozhodnutí podal stěžovatel proti tomuto dalšímu rozhodnutí pozemkového úřadu v předmětné věci opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě. Stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Ostravě potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu a následně pak dne 12. 10. 2000 vydal v dané věci opravné usnesení. Krajský soud dospěl m. j. k závěru, že pokud již bylo o vlastnictví pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto, nemůže být o stejných nemovitostech uzavřena dohoda o jejich vydání. Řízení, které bylo pravomocně skončeno, nemůže být znovu zahájeno uzavřením dohody a není možné jakkoliv jinak v něm pokračovat. Stěžovatel se závěry Krajského soudu v Ostravě polemizoval a zejména namítal, že správní řád nezná překážku věci rozhodnuté, a proto krajský soud při svém rozhodování vybočil z mezí zásad týkajících se spravedlivého procesu.
Ústavní soud nejprve musel zkoumat, zda stěžovatel před uplatněním své ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu platná právní úprava umožňuje. Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustný návrh potud, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny zákonem stanovené procesní prostředky, přičemž případný návrh na povolení obnovy řízení se za takový prostředek nepovažuje. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č. j. PzÚ 77/91-A-Ps, a toto rozhodnutí nabylo právní moci (jak stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti uvádí), zákonem předpokládané procesní prostředky nebyly v daném případě vyčerpány. Proto musí stěžovatel nyní nést následky tohoto svého opomenutí.
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem se již Ústavní soud nezabýval skutkovou stránkou předmětné věci. Závěrem však Ústavní soud pouze podotýká, že námitky stěžovatele, uplatněné prostřednictvím advokáta, svědčí o elementární neznalosti procesních postupů v řízeních před orgány veřejné moci. Jak již bylo uvedeno, vzhledem k okolnosti, že předmětný návrh byl shledán nepřípustným, Ústavní soud se již těmito námitkami nezabýval. V návaznosti na výše uvedené proto nepřípustný návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. dubna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu