ECLI:CZ:US:2002:1.US.688.02
sp. zn. I. ÚS 688/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného JUDr. A. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2001, čj. 26 Cm 92/2000 - 117, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2001, čj. 6 Cmo 608/2001 - 130, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2002, čj. 29 Odo 369/2002 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2002 brojil Ing. J. N. (dále "stěžovatel") proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2001, čj. 26 Cm 92/2000 - 117, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2001, čj. 6 Cmo 608/2001 - 130, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2002, čj. 29 Odo 369/2002 - 174. Podle stěžovatelova názoru bylo porušeno právo na veřejné projednání věci podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Postup českých soudů podle něj nebyl spravedlivý a došlo tak k porušení základních práv zaručených stěžovateli Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval formálními náležitostmi podaného návrhu. Z kopie doručenek zjistil, že výše označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále "odvolací soud") bylo stěžovateli doručeno dne 6. 2. 2002 a usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále "dovolací soud") bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 21. 10. 2002. Za této situace Ústavní soud zkoumal, které rozhodnutí obecných soudů je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů]. Odvolací i dovolací soud rozhodovaly podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), ve znění účinném od 1. 1. 2001. Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné pouze tehdy, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. V souzené věci však odvolací soud ve věci samé nerozhodoval, protože označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření. Dovolání nebylo přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 OSŘ. Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo tedy usnesení odvolacího soudu (Vrchního soudu v Olomouci). Od data doručení tohoto rozhodnutí tedy stěžovateli počala běžet šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své obecně přístupné judikatuře [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 182/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., C. H. Beck, Praha 1996, str. 347] opakovaně uvedl, že na rozdíl od obecných zásad pro počítání lhůt je úprava zákona o Ústavním soudu úpravou speciální. Podle ní je den doručení rozhodnutí o posledním prostředku již prvním dnem lhůty pro podání ústavní stížnosti [§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Pokud bylo rozhodnutí o posledním prostředku doručeno ve středu 6. 2. 2002, počala běžet zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tímto dnem. Protože poslední den lhůty připadá na neděli, vypršela lhůta v pondělí dne 8. 4. 2002. Stěžovatel podal ústavní stížnost prostřednictvím svého právního zástupce až dne 27. 11. 2002, tato byla doručena Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2002. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu