ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.1
sp. zn. I. ÚS 695/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení a nezákonných rozhodnutí státních orgánů v soudním sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 231/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena níže uvedená základní práva stěžovatele a aby zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění.
Stěžovatel je toho názoru, že tím, že v jeho věci nebylo za více než šest roků rozhodnuto a z toho důvodu se nemohl domoci uplatnění svého práva, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10 a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.
Porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak spatřuje v tom, že byl znevýhodněn zřejmě pro svoji slovenskou národnost.
Uvádí, že soudkyně, která má přidělený jeho spis v době od 13. 8. 1996 do 4. 1. 2001 vyřídila okolo 800 soudních sporů a kdyby byly spisy chronologicky vyřizovány, muselo by dojít k tomu, že soud by v jeho sporu rozhodl ještě před vyhlášením konkursu.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).
Z předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný S., byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 217 400,-- Kč a 17% úrok z prodlení dne 13. 8. 1996 Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Dne 8. 10. 1996 vyzval uvedený soud stěžovatele k doplnění podání a dne 5. 5. 1997 vydal dle návrhu stěžovatele platební rozkaz. Dne 26. 5. 1997 proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor. Dne 3. 10. 1997 vyzval soud stěžovatele, aby se vyjádřil k podanému odporu, což stěžovatel učinil. Dne 11. 8. 1998 sdělil soud stěžovateli, že v jeho právní věci bylo řízení ze zákona přerušeno poté, kdy byl soudem na žalovaného prohlášen konkurz (dne 26. 11. 1997) a žádal stěžovatele o sdělení, zda s ohledem na skutečnost, že jeho pohledávka, která je předmětem sporu, byla přihlášena jako pohledávka v konkurzním řízení, kde bude také s nejvyšší pravděpodobností vypořádána, trvá na podané žalobě, resp. zda nevezme svou žalobu zpět. Stejný dotaz vůči stěžovateli učinil soud ještě 8. 2. 2000 a 2. 7. 2001 a stěžovatel vždy uvedl, že trvá na žalobě. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Z ministerstva spravedlnosti mu bylo odpovězeno dne 7. 2. 2000, že řízení je ze zákona přerušeno v důsledku konkursního řízení na majetek odpůrce, přitom že však byl požádán předseda soudu, aby prověřil plynulost zmíněného řízení s ohledem na stav konkursního řízení a poskytl stěžovateli odpovídající procesní poučení.
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, přerušují. V řízení lze pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě tedy stěžovatel jako účastník řízení mohl a může podat návrh na pokračování v řízení, kde by se místo úpadce stal účastníkem řízení správce konkursní podstaty.
Soudce zpravodaj, vycházeje z výše uvedeného, proto musel dospět k závěru, že návrh ústavní stížnosti není důvodný, neboť nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva stěžovatele. Takový návrh ústavní stížnosti je nepřípustný. V této souvislosti soudce zpravodaj odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, viz nález sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavního soudu České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 4. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996, z něhož plyne, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich „jiného zásahu“ je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, soudce zpravodaj podotýká, jak již bylo shora uvedeno, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR, a ani podle ustanovení
§72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu, o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.
S ohledem na výše uvedené a vzhledem k úloze Ústavního soudu rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod nelze již domáhat jiným zákonným způsobem, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce Ústavního soudu