ECLI:CZ:US:2002:1.US.711.2000
sp. zn. I. ÚS 711/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. J. S., zastoupené advokátkou Mgr. R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 22 Ca 460/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Úřad práce v Ostravě rozhodnutím ze dne 31. 3. 1999, č.j. OTA-3611/1999-K3, nepřiznal podle ustanovení §16 odst. 7 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatelce Mgr. Ing. J. S. (dále jen "stěžovatelka") hmotné zabezpečení. Úřad práce v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě uvedl, že stěžovatelka dne 1. 6. 1998 písemně požadala o zprostředkování zaměstnání a na základě splnění podmínek stanovených v zákoně jí bylo pravomocným rozhodnutím, č.j. 13712/1998-K3, přiznáno hmotné zabezpečení. Následně úřad práce konstatoval, že stěžovatelce - která nastoupila na rekvalifikační kurz dnem 1. 3. 1999, tj. až po vyčerpání podpůrčí doby v evidenci (tedy po 31. 1. 1999) - nemůže být hmotné zabezpečení při rekvalifikaci podle ust. §16 odst. 7 zákona přiznáno.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 11. 5. 1999, č.j. 44/601/15623/99-21.4.1999, odvolání stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě zamítlo a toto rozhodnutí potvrdilo. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné plyne, že stěžovatelka byla zařazena do evidence Úřadu práce v Ostravě jako uchazečka o zaměstnání dne 1. 6. 1998 a celá podpůrčí doba jejího hmotného zabezpečení (poznámka: které jí bylo přiznáno rozhodnutím Úřadu práce v Ostravě ze dne 26. 6. 1998, č.j. 13712/1998-K3) uplynula "pobíráním hmotného zabezpečení v době od 1. 8. 1998 do 31. 1. 1999". Úřad práce stěžovatelku dále vedl v evidenci jako uchazečku o zaměstnání a v době od 1. 3. 1999 do 25. 6. 1999 ji zabezpečil rekvalifikaci, kterou stěžovatelka přijala. Ministerstvo poukázalo na ustanovení §16 odst. 7 zákona o zaměstnanosti, podle něhož uchazeči ... po uplynutí podpůrčí doby náleží opět hmotné zabezpečení podle tohoto zákona, jen pokud po této době nastoupil do zaměstnání, které trvalo alespoň 6 měsíců a splňuje podmínku celkové doby předchozího zaměstnání (§13 odst. 1). Ministerstvo proto konstatovalo, že pro opětovné poskytování hmotného zabezpečení podle zákona stěžovatelka nesplnila podmínku nástupu do zaměstnání v trvání alespoň šesti měsíců, která je stanovena v §16 odst. 7 zákona. Odvolací orgán proto neshledal odvolání stěžovatelky důvodným a k jejímu požadavku na přiznání hmotného zabezpečení podle §16 odst. 2 zákona uvedl, že se na její případ nevztahuje.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla správní žaloba stěžovatelky na zrušení rozhodnutí ministerstva ze dne 11. 5. 1999, č.j. 44/601/15623/99-21.4.1999, zamítnuta. Krajský soud dále vyslovil, že žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku mimo jiné konstatoval, že se v souzené věci ("za nesporného skutkového stavu") jedná o interpretaci §16 zákona, při níž je nutno vycházet z jazykového, gramatického a sémantického rozboru příslušných ustanovení. Krajský soud na základě toho dovodil, že se hmotné zabezpečení poskytuje uchazeči o zaměstnání nejdéle po dobu 6 měsíců (§16 odst. 1 zákona). Jednu z výjimek představuje úprava uvedená v ustanovení jeho odst. 2, která předpokládá poskytování hmotného zabezpečení až do ukončení rekvalifikace, avšak za předpokladu nastoupení rekvalifikace ještě v tzv. podpůrčí době. Podle názoru krajského soudu výkladem ustanovení §16 odst. 2 zákona nelze dovodit, že citované ustanovení zakládá nový nárok na poskytování hmotného zabezpečení každému uchazeči o zaměstnání, který nastoupí rekvalifikaci po uplynutí podpůrčí doby, neboť tento výklad by byl v přímém rozporu s kogentními ustanoveními odst. 1 a odst. 7 zákona, který zcela jasně stanoví podmínky, za nichž uchazeči o zaměstnání po uplynutí podpůrčí doby (což je případ stěžovatelky) náleží opět hmotné zabezpečení podle zákona; to však pouze za podmínky, že po této době nastoupil uchazeč do zaměstnání, které trvalo alespoň 6 měsíců a zároveň splňuje podmínku celkové doby předchozího zaměstnání podle §13 zákona. Dle názoru krajského soudu není sporu o tom, že stěžovatelka tyto podmínky citovaného ustanovení nesplňuje a její výklad §16 odst. 2 zákona, který je v rozporu s výše uvedeným názorem, je proto nepřijatelný. V důsledku takového výkladu by prý uchazeč o zaměstnání nebyl ani motivován nastoupit do rekvalifikace po dobu, po kterou je mu poskytováno hmotné zabezpečení, tedy po dobu 6 měsíců a tím, že by rekvalifikaci nastoupil po uplynutí této doby, by opět získal hmotné zabezpečení, což je v rozporu se smyslem a účelem zákona. Proto krajský soud, který došel k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, vyslovil rozsudkem, že se žaloba zamítá (§250j odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000).
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla stěžovatelka ústavní stížností. Opírá se především o ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné postavení všech lidí (a to nejen v právech, ale i v důstojnosti), jež je zakotveno v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na úctu k právům a svobodám člověka a občana, na kterých je Česká republika podle čl. 1 Ústavy ČR založena. Poukazuje i na nutnost takového výkladu právních norem, kterým "nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, které je zakotveno v čl. 9 odst. 3 Ústavy". Stěžovatelka dále uvedla, že "nezákonné pravomocné rozhodnutí soudu vede správní orgány k porušování zásady zákonnosti, která je zakotvena v čl. 2 Ústavy a Listiny".
Stěžovatelka dále prohlásila, že k porušení čl. 6 Úmluvy (tj. "práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem") došlo v řízení před Krajským soudem v Ostravě. Porušení práva na spravedlivý proces pak - podle stěžovatelky - "mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí, kterým došlo k porušení mých základních práv a svobod zaručených ústavními zákony".
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces prý "došlo tím, že předseda senátu průběh jednání neřídil způsobem, který by vedl ke spravedlivému rozhodnutí ve věci, krajský soud se nechoval nestranně a nedbal zákonů vztahujících se na projednávanou věc". Stěžovatelka dále poukázala na to, že ve svém úvodním čteném přednesu uvedla (doplňující) tvrzení, která nebyla obsahem žaloby a především poukázalo na to, že hmotné zabezpečení při první rekvalifikaci má být poskytnuto vždy a že správní orgány v její věci nesprávně aplikovaly ustanovení o opakovaném poskytnutí hmotného zabezpečení při opakované ztrátě zaměstnání. Stěžovatelka prohlásila, že uvedený přednes nebyl zaprotokolován a předseda senátu naopak do protokolu uvedl, že stěžovatelka přednesla totéž jako v písemném podání. Stěžovatelka dále uvedla, že předseda senátu nepřesným vyjadřováním vytvářel nedorozumění a neumožňoval je stěžovatelce objasnit (prý stěžovatelce bránil v projevu okřikováním), srozumitelně ji nevyzval k závěrečné řeči a tím jí závěrečnou řeč znemožnil. Stěžovatelka se domnívá, že v důsledku toho, že nemohla přednést závěrečný návrh a vyjádření, vycházelo jednání i rozhodnutí soudu především ze stanoviska druhé strany, a "proto nejsou nestranná, jsou tudíž nespravedlivá". Stěžovatelka dále uvedla, že předseda senátu v průběhu jednání používal pouze zákon (o zaměstnanosti), "a to ve znění po poslední rozsáhlé novele, protože opakovaně používal §16 odst. 8, který před novelou neexistoval. Předseda senátu prý navíc prohlásil, že 'zákony o zaměstnanosti nezná'". Podle stěžovatelčina mínění jí nebylo umožněno reagovat alespoň na stanovisko ministerstva upozorněním "na tu skutečnost, že v době, o kterou ve věci jde, tj. v únoru r. 1999, platily oba zákony o zaměstnanosti ve znění před jejich obsáhlou novelou" a krajský soud použil pouze zákon č. 1/1991 Sb.
Stěžovatelka se dále domnívá, že krajský soud nesprávně použil zákon, poněvadž se "opřel rovněž o ustanovení §16 odst. 7, které se na moji věc nevztahuje", neboť prý neřeší poskytnutí hmotného zabezpečení při první rekvalifikaci po první ztrátě zaměstnání.
Stěžovatelka má dále za to, že krajský soud způsobil nezákonnost rozhodnutí i výkladem ust. §16 odst. 2 zákona, který se prý na souzenou věc vztahuje jen zčásti (v odst. 2 kromě poslední věty, se na věc vztahuje věta před středníkem), neboť odst. 2 je speciálním ustanovením, takže má přednost před ustanovením obecným v odst. 1. Stěžovatelka má za to, že krajský soud větu před středníkem v ustanovení §16 odst. 2 zákona vyložil velmi zúženě a nesprávně, neboť: 1) umožnuje obcházení zákona ze strany správních orgánů (neboť stačí pouze jeden "záměrně prošlý" den po uplynutí podpůrčí doby pro poskytování hmotného zabezpečení), 2) popírá rovnost lidí v právech tím, že podle §17 odst. 2 zákona umožňuje poskytnout hmotné zabezpečení po dobu rekvalifikace i těm uchazečům, kterým nárok na hmotné zabezpečení při ztrátě zaměstnání nenáleží, 3) popírá rovnost lidí v důstojnosti, především těch lidí, kteří nemají dostatečné prostředky na zajištění vlastní rekvalifikace, 4) popírá rovnost práv a důstojnosti lidí, čímž porušuje základy demokracie, což při výkladu zákonů podle čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR nelze "oprávnit". Stěžovatelka konečně tvrdí, že podle jejího výkladu věty před středníkem v odst. 2 §16 zákona má uchazeč o zaměstnání právo na hmotné zabezpečení při první rekvalifikaci kdykoli, neboť "každé ukončení předpokládá začátek"; "tím, že se zákon o začátku rekvalifikace nezmiňuje, je zřejmé, že doba počátku první rekvalifikace a hmotného zabezpečení při ní, není významná".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem její ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 22 Ca 460/2000, zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka v podstatě tvrdí, že pravomocným rozhodnuím (poznámka: zřejmě napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě) bylo porušeno její základní právo na úctu k právům a svobodám člověka a občana, na které je Česká republika podle čl. 1 Ústavy ČR založena. Stěžovatelka však neuvádí v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto obecného ustanovení. Ústavní soud neshledal, že by Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný článek porušil, neboť v souzené věci provedl - jak je blíže rozvedeno v další části tohoto usnesení - ústavně konformní intepretaci příslušného ustanovení §16 zákona. Pokud stěžovatelce bylo v evidenci uchazečů o zaměstnání hmotné zabezpečení přiznáno a vyčerpala tzv. podpůrčí dobu dle §16 odst. 1 zákona, aniž nastoupila rekvalifikaci (nebo aniž by v souladu s §16 odst. 7 zákona nastoupila do zaměstnání), nesplňovala již podmínku pro opětovné poskytování hmotného zabezpečení. V tomto směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit.
Stěžovatelka se rovněž dopouští omylu, pokud tvrdí, že Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem porušil čl. 1 Listiny, tedy rovnost v právech. Z ústavní stížnosti lze dovodit, že to odůvodňuje srovnáním s uchazeči o zaměstnání, kterým nárok na hmotné zabezpečení při ztrátě zaměstnání nenáleží [z důvodu uvedeného v ust. 14 odst. 1 písm. f) zákona], a jimž se podle ust. §17 odst. 2 zákona hmotné zabezpečení po dobu rekvalifikace poskytne. Stěžovatelka však v této souvislosti pomíjí skutečnost, že zákon také v tomto případě stanoví stejné podmínky pro poskytnutí pomoci (ostatně v souladu s ust. čl. 30 odst. 2 a 3 Listiny) těm, kterým se podle ust. §14 odst. 1 písm. f) zákona jinak (než nastoupením rekvalifikace) hmotné zabezpečení neposkytuje. Nejedná se proto o porušení rovnosti v právech, ale o stanovení podmínek pro poskytnutí hmotného zabezpečení, na které má - za splnění podmínek v ust. §17 odst. 2 zákona - právo každý. Stěžovatelčiny (souzené) věci se však pravidla chování předvídaného právní normou uvedenou v citovaných ustanoveních zákona netýká (její věc není s tímto pravidlem ani srovnatelná) a proto také ani nemohlo dojít k popření rovnosti v právech stěžovatelky ve srovnání s jinými osobami.
Právě tak nelze akceptovat námitku týkající se tvrzené nezákonnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem s poukazem na porušení čl. 2 Ústavy ČR a Listiny (poznámka: stěžovatelka má zřejmě na mysli porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny); v případě ustanovení části první věty před středníkem odst. 2 §16 zákona se nejedná o jeho zužující výklad v souzené věci, neboť jej na tuto věc aplikovat nelze. Ustanovení §16 odst. 1 zákona upravuje hmotné zabezpečení poskytované uchazeči o zaměstnání nejdéle po dobu šesti měsíců (tj. podpůrčí doba), není-li v odst. 2 a 4 stanoveno jinak. Pokud proto dojde v případě předpokládaném v odst. 2 v části první věty před středníkem v průběhu podpůrčí doby k zabezpečení rekvalifikace, poskytuje se hmotné zabezpečení v tomto případě až do ukončení rekvalifikace. V souzené věci však uvedený závěr uplatnit nelze, neboť stěžovatelce bylo poskytováno hmotné zabezpečení v podpůrčí době, aniž by stěžovatelka nastoupila rekvalifikaci. V tomto případě proto nelze považovat výklad citované části odst. 2 §16 zákona za zužující (nebo dokonce považovat jeho vztah k odst. 1 §16 zákona za vztah speciální normy k normě obecnější), neboť citovaná část odst. 2 §16 zákona se z hlediska věcné působnosti právní normy na souzenou věc vůbec nevztahuje. Tomuto závěru nasvědčuje ustanovení §16 odst. 7 zákona, které stanoví podmínky pro poskytnutí hmotného zabezpečení u těch uchazečů o zaměstnání, kterým již hmotné zabezpečení po (celou) podpůrčí dobu bylo poskytováno. V případě splnění tam uvedených podmínek, a při poskytnutí hmotného zabezpečení podle odst. 1 §16 zákona, by nic nebránilo případné aplikaci odst. 2 §16 zákona. Ústavní soud dále navíc připomíná, že uchazeč o zaměstnání je v souladu s ust. §16 odst. 6 zákona po uplynutí podůrčí doby hmotně zabezpečen podle předpisů o sociálním zabezpečení a ani stěžovatelce by nebylo odepřeno nárokové sociální zabezpečení. Ústavní soud se proto domnívá, že obecný soud i orgány správní vyložily uvedené zákonné ustanovení ústavně konformně a Ústavní soud nevidí důvod, aby tento výklad - z hlediska ústavnosti - přehodnocoval.
Co se týká stěžovatelkou namítaného porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Ústavní soud především konstatuje, že jí nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany stanoveným způsobem u krajského soudu domáhala; tohoto práva také využila. Sám krajský soud v odůvodnění citovaného rozsudku (za nesporného skutkového stavu) nejprve vyložil jím použité interpretační metody, odůvodněně poukázal na nepřijatelnost stěžovatelčiny interpretace §16 odst. 2 zákona a dospěl k přesvědčení, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že předseda senátu průběh jednání neřídil způsobem vedoucím ke spravedlivému rozhodnutí ve věci, že se krajský soud nechoval nestranně a že nedbal zákonů vztahujících se na projednávanou věc. Ústavní soud z obsahu soudního spisového materiálu v prvé řadě zjistil, že stěžovatelka při jednání dne 5. 10. 2000 přednesla "jako na č.l. 1-3", kde je uveden text žaloby, tj. text srovnatelný s (k ústavní stížnosti) přiloženým stanoviskem stěžovatelky (žalobkyně). Výjimku představovala pouze nejasná formulace (v tomto stanovisku), že "Zákony nemají legislativní zkratku pro souhrné vyjádření obou druhů hmotného zabezpečení, která by umožňovala jejich libovolnou záměnu". Z protokolu o jednání dále nevyplývá, že by předseda senátu nepřesným vyjadřováním vytvářel (stěžovatelkou tvrzená) nedorozumění a neumožňoval je objasnit; pokud (snad) odkazoval na zákon (tj. na zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti) - což ovšem z protokolu o jednání seznat nelze - jednalo se o pramen práva, který byl na souzenou věc aplikován z hlediska předmětu právní úpravy adekvátně (a nemůže proto obstát stěžovatelčin názor, že soud měl rozhodnutí opřít o oba zákony, tj. také o zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a o působnosti orgánů ČR na úseku zaměstnanosti). Z protokolu o jednání konečně plyne, že se stěžovatelka na závěr vyjádřila, právě tak jako zástupce (pověřenec) žalovaného. Nic nenasvědčuje tomu, že by jednání a rozhodnutí krajského soudu "vycházela hlavně ze stanoviska druhé strany", a sama stěžovatelka v jednání neuplatnila žádné další námitky, a to ani ve věci ani k průběhu řízení. Proto ani z těchto důvodů nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že krajský soud nebyl nezávislý a nestranný. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze tedy dovozovat, že by byl proces jako celek procesem nespravedlivým.
Pokud jde o údajné porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR, stěžovatelka ani neuvádí v čem konkrétně porušení tohoto ustanovení spatřuje .
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu