ECLI:CZ:US:2002:1.US.712.2000
sp. zn. I. ÚS 712/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. Z., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.1.1999, č.j. 20 Co 481/98 - 48, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.6.1998, č.j. 22 C 75/96- 34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadl pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.1.1999, č.j. 20 Co 481/98 - 48, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.6.1998, č.j. 22 C 75/96-34, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení částky 479 747 Kč. Podle stěžovatelova tvrzení bylo těmito rozsudky obecných soudů porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva mohl stanoveným postupem domáhat jeho ochrany před soudy, které jako nezávislé a nestranné orgány jsou k tomu Ústavou povolány (čl. 90 Ústavy České republiky). Současně stěžovatel namítal i porušení ústavního práva na ochranu vlastnických práv zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Pro porušení uvedených ústavních práv stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem oba rozsudky zrušil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že využil všechny své zákonné možnosti a proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2000 č.j. 28 Cdo 1200/99- 62, odmítnuto.
Ústavní soud konstatuje, že je povinen především zkoumat, zda předložená ústavní stížnost splňuje zákonem stanovené předpoklady a procesní náležitosti. Teprve tehdy, když v tomto směru neshledá vady, se může zabývat též materiální stránkou věci.
Z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že přípustnost svého dovolání stěžovatel dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve znění účinném do 31.12.2000, když odvolací soud jeho návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k právním závěrům uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, týkajícím se otázky výkladu §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., na něž bylo stěžovatelem v dovolání zejména poukazováno, přisvědčil správnosti závěru odvolacího soudu stran toho, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nešlo o věc zásadního právního významu, která by dosud nebyla soudní judikaturou řešena. Dovolací soud tedy nedospěl k závěru, že lze považovat stěžovatelovo dovolání za přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř., a proto je odmítl podle §243b odst. 1, 4 a §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, ... je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání podle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp.zn. III.ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor (usnesení sp.zn. IV.ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).
V daném případě stěžovatel za situace, kdy se u odvolacího soudu neúspěšně domáhal vyslovení přípustnosti dovolání, správně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Kdyby tak neučinil, vytvořil by tím pro ústavní stížnost překážku její nepřípustnosti. Stěžovatel však pochybil v tom, že současně s dovoláním, resp. ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nepodal z důvodu procesní opatrnosti též ústavní stížnost. V době podání dovolání totiž nebylo vůbec jisté, zda se Nejvyšší soud bude stěžovatelovým dovoláním zabývat meritorně a zda se skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně stěžovatelových práv podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Jinými slovy řečeno, dovolání by v posuzované věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným.
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu platí, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo dovolání shledáno přípustným, nelze usnesení Nejvyššího soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytoval. Takovýmto rozhodnutím, od jehož doručení se odvíjí zákonem stanovená 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), byl v tomto případě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.1.1999, č.j. 20 Co 481/98-48. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 11.3.1999, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 4.12.2000. Z těchto skutečností je zjevné, že zákonná kogentní lhůta pro podání ústavní stížnosti nebyla stěžovatelem dodržena.
Za uvedeného stavu věci, kdy ústavní stížnost směřovala pouze proti uvedeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, nikoli proti usnesení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, nezbylo Ústavnímu soudu než tuto ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2002
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu