ECLI:CZ:US:2002:1.US.718.2000
sp. zn. I. ÚS 718/2000
Usnesení
I. ÚS 718/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. D., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 419/2000, ze dne 11. 9. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 419/2000, ze dne 11. 9. 2000. Uvedla, že tímto usnesením byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 9 C 1023/99, ze dne 22. 6. 2000, kterým soud I. stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a to s ohledem na sociální situaci stěžovatelky. Usnesením soudu odvolacího byla přiznána vedlejšímu účastníkovi, K. D., náhrada nákladů řízení ve výši 5 375 Kč a náhrada nákladů řízení odvolacího ve výši 575 Kč. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že ona má povinnost k úhradě nákladů svého právního zastoupení ve výši 5 375 Kč.
Stěžovatelka dále uvedla, že vychovává 2 nezletilé děti a má příjem pouze v rámci sociálních dávek. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vylíčila své výdaje za měsíc. Má za to, že usnesením Krajského soudu v Brně byla porušena její základní práva zaručená čl. 90 a 96 odst. 1 ústavy ČR a čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně tak, že odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že se zabýval posouzením všech skutečností, na jejichž základě dospěl k závěru, že v daném případě je nutno postupovat dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Okresní soud ve Znojmě odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním závěrem obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
V dané věci stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudu, týkajícího se náhrady nákladů řízení. V jejich přiznání vedlejšímu účastníkovi, v řízení před soudem žalovanému K. D., spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti však pouze obecně některá údajně porušená práva vyjmenovává, aniž by konkrétním způsobem specifikovala důvod, proč jejich porušení v rozhodnutí soudu spatřuje. Krajský soud v Brně postupoval při rozhodování o nákladech řízení v intencích občanského soudního řádu, ve svém rozhodnutí řádně svůj závěr odůvodnil a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jeho právní názor na danou problematiku, pokud výklad příslušných aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu nevybočuje z mezí ústavnosti. V posuzovaném případě však, jak je zřejmé z napadeného usnesení krajského soudu, měl žalovaný ve věci plný úspěch, a proto bylo na místě použití ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud oprávněně zvažoval při rozhodování o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení (§150 cit. zák.) všechny konkrétní okolnosti věci, zejména pak majetkové, sociální, osobní poměry obou účastníků řízení a jeho rozhodnutí v tomto směru nelze nic vytknout.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu