ECLI:CZ:US:2002:1.US.722.01
sp. zn. I. ÚS 722/01
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátu, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 5 To 406/2001, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001,
sp. zn. 5 To 406/2001, se zrušuje pro rozpor se základním právem
stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze
dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR
doručena dne 17. 12. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku
Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4
T 211/2000, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.
11. 2001, čj. 5 To 406/2001 - 62, neboť se cítí výše uvedenými
rozhodnutími dotčen na svých základních právech a svobodách
vyplývajících z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina).
Ústavní soud shledal, že podaná ústavní stížnost byla podána
včas a splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto
nic nebrání v projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp.
zn. 4 T 211/2000, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle §148 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, s podmíněným odkladem
výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Trestného
činu se dle výroku rozsudku dopustil zejména tím, že Finančnímu
úřadu v Děčíně nepodal daňové přiznání k dani z převodu
nemovitostí, přestože byl tímto úřadem několikrát k zaplacení
vyzván. Tímto zkrátil daň z převodu nemovitostí ve výši 55 490,--
Kč ke škodě České republiky, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Děčíně zejména uvedl, že
poté, co stěžovatel prodal na základě řádné kupní smlouvy svou
nemovitost za částku 900 000,-- Kč, nepodal finančnímu úřadu
přiznání k dani z převodu nemovitostí, toto pak neučinil ani po
dvou výzvách, které převzal dne 3. 2. 1998 a 12. 5. 1999,
a příslušnou daň, vyměřenou správcem daně, pak neuhradil ani na
základě platebního výměru, který osobně převzal dne 10. 6. 1999.
Stěžovatel skutkový děj v plném rozsahu doznal a na svoji obhajobu
uvedl, že v uvedené době neměl finanční částku na zaplacení daně.
Poté, co obdržel platební výměr, sháněl peníze a 14. záři 1999
sepsal na finančním úřadu s p. M. z úseku vymáhacího oddělení FÚ
Děčín protokol o ústním jednání, kdy se vzájemně dohodli na
splátkách ve výši 5 000,-- Kč měsíčně. Obvinění bylo stěžovateli
sděleno dne 25. 4. 2000, poté, co Finanční úřad v Děčíně podal dne
7. 3. 2000 trestní oznámení na stěžovatele. Okresní soud dále
uvedl, že stěžovatel ve větším rozsahu zkrátil daň, čímž po
objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., když splácení
dohodnutých splátek je dle názoru soudu v daném případě formou
úhrady škody a z trestní odpovědnosti stěžovatele jej nemůže
vyvinit, a to zejména i s ohledem na absenci ustanovení o účinné
lítosti k tomuto trestnému činu se vztahující.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 6. 11.
2001, sp. zn. 5 To 406/2001, uvedl, že řízení netrpí vadami, které
by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jak vyplynulo
z vyžádaného spisu, přestože v odvolacím řízení i státní
zástupkyně navrhovala zrušení výše uvedeného rozsudku Okresního
soudu v Děčíně a zproštění viny stěžovatele, odvolací soud
neshledal žádné pochybení v řízení před soudem prvního stupně
a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Shora citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní
stížností, v níž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva
vyplývající z čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že
se trestného činu dle §148 odst. 1 tr. zákona nedopustil. Jak
uvádí, trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat
i na to, že daň je zkracována. Zkrácením daně však není její pouhé
neodvedení. Navíc byla-li daň správně vyměřena a daňovým
poplatníkem zaplacena, nelze ve vztahu k takové dani spáchat
trestný čin podle §148 tr. zákona. Podle jeho názoru spočívá jeho
jednání v opomenutí podání daňového přiznání k dani z převodu
nemovitosti a dále ve včasném nezaplacení daně po obdržení
platebního výměru. Toto jednání však podle něj nesměřovalo
k tomu, aby nebyla daň vyměřena vůbec, resp. aby byla vyměřena
v nižší míře, než stanoví zákon. Proto stěžovatel navrhl, aby byla
napadená rozhodnutí zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ústí nad
Labem, který ji považuje za nedůvodnou a odkázal na své usnesení
v dané věci ze dne 6. 11. 2001, čj. 5 To 406/2001 - 72.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ustanovení §148 odst. 1 tr. zákona zní: "Kdo ve větším
rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo
zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou
platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta
nebo peněžitým trestem."
Soudy v daném případě aplikovaly skutkovou podstatu
formalisticky. Ustanovení §148 odst. 1 tr. zákona chrání jako
právní statek zájem státu na správném vyměření daně, poplatku
a jiné povinné platby. Zkrácením daně nebo jiné povinné platby
však není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně
vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena
skutečnost, odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti. Zkrácením
rovněž není pouhé nezaplacení daně včas, pokud její výše nebyla
zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného.
Oba soudy dále zcela ignorovaly, resp. popřely, že trestnost
činu trestného podle §148 tr. zákona zaniká účinnou lítostí podle
§66 tr. zákona. Podmínkou účinné lítosti je dobrovolné jednání
pachatele, nezáleží na jeho pohnutce. V konkrétním případě nemusí
být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele shledána
i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního
výměru vydaného správcem daně. V tomto případě ale ani nejde
o zkrácení daně, nýbrž o neodvedení, neboť nečinnost, jak již bylo
výše uvedeno, nezakládá sama o sobě skutkovou podstatu trestného
činu podle §148. Soud tedy nesprávně zhodnotil jednání
stěžovatele, který ještě v době, kdy mu trestní stíhání nehrozilo,
začal příslušnému správci daně splácet svůj nedoplatek.
Ústavní soud ČR není součástí obecné soudní soustavy
a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných
soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je Ústavní soud
oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím
těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním
pořádkem České republiky. Pravomoc Ústavního soudu je dána také
tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu
s jejich skutkovým zjištěním.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal,
že ze strany obou soudů byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny, podle
kterého, mimo jiné, nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody
jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V daném
případě byl stěžovatel trestně stíhán a odsouzen pro čin, jehož
trestnost však zákon nepředvídá, a v tom spatřuje Ústavní soud
zásah do jeho základního práva chráněného čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud ČR, motivován principem minimalizace zásahů do
rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, včetně soudů, zrušil pouze
usnesení odvolacího soudu, neboť je zjevné, že tento soud
v dalším řízení může sám napravit pochybení, kterého se dopustil
soud nalézací. Požadavek minimalizace zásahů Ústavního soudu
vyplývá z §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů. Proto byl návrh na zrušení rozsudku
soudu prvního stupně odmítnut podle §43 odst. 1 písm. e), ve
spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 12. června 2002