ECLI:CZ:US:2002:1.US.724.2000
sp. zn. I. ÚS 724/2000
Usnesení
I. ÚS 724/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. A. B., zastoupeného advokátem JUDr. P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, č. j. 24 Co 157/2000-97, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 1. 2000, č. j. 5 D 313/60, a 5 D 1314/90-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byly porušeny čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.
Ke své stížnosti stěžovatel blíže uvedl, že v roce 1939 byl nucen opustit tehdejší Československo z obavy před rasovou perzekucí a odstěhoval se do Anglie. Tam se přihlásil do služby v naší zahraniční armádě, za což též obdržel medaili za chrabrost. V roce 1949 se vrátil do Československa, ale v roce 1949 byl opět nucen jako účastník zahraničního odboje v Anglii a ve Francii opustit svou vlast. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se stěžovatel od roku 1949 až do změny poměrů v roce 1989 nikdy nemohl zúčastnit řízení před soudem, státním notářstvím a správními orgány v bývalém socialistickém Československu.
Dne 21. 10. 1959 zemřel v Československu otec stěžovatele, pan E. B., a stěžovatel se nemohl zúčastnit dědického řízení a ani nemohl uvést žádné skutečnosti, potřebné pro spravedlivé rozhodnutí o dědictví po otci. Veškerý majetek po otci tak získala paní K. H., družka otce stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že byl jako zákonný dědic v rozporu i s tehdy platnými právními předpisy při projednání dědictví zcela opomenut. Paní K. H. zemřela dne 4. 6. 1990 a stěžovatel se snažil přistoupit k dědickému řízení po jmenované, aby mohl uplatnit svůj nárok na zákonný podíl na majetku po svém otci. Stěžovatel argumentoval tím, že mu státní notářství ani soud neumožnily uplatnit jeho práva v dědickém řízení, domáhat se nároků a uvádět skutečnosti potřebné ke spravedlivému posouzení a rozhodnutí ve věci dědictví.
Stěžovatel namítal, že obecné soudy mu znemožnily řádně uplatnit jeho nároky na zákonný podíl na dědictví po otci, čímž zvýhodnily osoby, které drží majetek po jeho otci údajně bez právního důvodu.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pokud soudy aplikovaly v předmětné věci ustanovení §230 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), učinily tak v rozporu s ústavním právem na soudní a jinou právní ochranu. Povolení obnovy dědického řízení je podle názoru stěžovatele jedinou možností, směřující k realizaci zmíněných majetkových práv, která stěžovatel nemohl v minulosti bez své viny u našich orgánů veřejné moci uplatnit.
Za Městský soud v Praze se k uvedené věci vyjádřil předseda senátu JUDr. L. M. Uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh na obnovu shora uvedených dědických řízení, který dne 30. 3. 1994 podali stěžovatel a paní I. B. Soud vyšel ze zjištění, že v dědickém řízení po panu E. B. nabylo rozhodnutí o dědictví právní moci dnem 23. 9. 1960 a že návrh na obnovu řízení byl podán dne 30. 3. 1994, tedy po uplynutí zákonné tříleté lhůty od právní moci usnesení ve věci samé. Dovodil, že návrh na obnovu byl v dědickém řízení po E. B. podán po lhůtě uvedené v ust. §230 o. s. ř., ve znění platném ke dni podání návrhu na obnovu řízení. Dále soud prvního stupně zjistil, že v dědickém řízení po paní K. H. byl návrh na obnovu řízení podán včas a že účastníky řízení byli ve smyslu ust. §28 notářského řádu, ve znění platném ke dni úmrtí zůstavitelky, pouze její závětní dědicové, a to D. B., J. B. a L. B. - zákonné dědice zůstavitelka nezanechala. Účastníky předmětného řízení tedy nebyli stěžovatel ani I. B., kteří podali návrh na povolení obnovy řízení. Dále soud prvního stupně dovodil, že nejsou dány důvody obnovy, kterých se navrhovatelé dovolávali. Povolení obnovy dědického řízení proto soud prvního stupně nevyhověl.
Odvolací soud přezkoumal na základě odvolání stěžovatele a paní I. B. napadené usnesení prvoinstančního soudu, přičemž toto usnesení potvrdil. Především upozornil, že k podání návrhu na obnovu obou řízení došlo po datu účinnosti zákona č. 519/1991 Sb. (účinnost od 1. 1. 1992), a proto nejsou dány podmínky pro postup podle čl. III. bod 1 písm. e) zákona č. 519/1992 Sb., ale musí být aplikovány nyní platné právní předpisy (viz R 3/1996).
Soud druhého stupně z obsahu spisu sp. zn. 5 D 1314/90, ve věci dědictví po paní K. H., zjistil, že zůstavitelka zemřela se zanecháním závěti a jejími závětními dědici byli D., J. a L. B., kteří dědictví neodmítli a uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví. Tuto dohodu tehdy schválilo Státní notářství pro Prahu 5 rozhodnutím ze dne 2. 4. 1991 pod č. j. 5 D 1314/90-39, které nabylo právní moci téhož dne. Stěžovatel a paní I. B. nebyli účastníky dědického řízení po paní K. H., a proto nejsou právně legitimováni k podání návrhu na obnovu dědického řízení.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že stěžovatel a paní I. B. se nemohli z téhož důvodu s úspěchem domáhat obnovy dědického řízení po panu E. B., neboť nebyli účastníky zmíněného dědického řízení. Usnesením ze dne 23. 9. 1960 bylo potvrzeno nabytí dědictví závětní dědičce paní K. H. a toto rozhodnutí nabylo téhož dne právní moci (viz č.l. 53 p.v. spisu sp. zn. 5 D 313/60). Jedinou závětní dědičkou po zůstaviteli p. E. B. se tak platně stala paní K. H. Odvolací soud proto dovodil, že stěžovatel a paní I. B. se nemohou domáhat povolení obnovy zmíněných dědických řízení, neboť nebyli účastníky zmíněných řízení (viz R 19/1986). Navíc byl návrh na obnovu dědického řízení po panu E. B. podán opožděně.
K výhradám obsaženým v ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že trvá na svých závěrech uvedených v odůvodnění rozhodnutí a že z tohoto hlediska stěžovatele na tyto své závěry odkazuje. Soud zároveň vyslovil přesvědčení, že napadenými usneseními nedošlo k porušení základních práv a svobod tak, jak se stěžovatel domnívá.
Ústavní soud z obsahu spisu konstatuje, že v předmětné věci se stěžovatel spolu s paní I. B. domáhali u obecných soudů povolení obnovy obou shora uvedených dědických řízení, a to z toho důvodu, že se stěžovatel dědictví po svém otci v roce 1960 vzdal v tísni. Tak se stalo, že paní K. H. zdědila část rodinného domku na S. Tento majetek měla posléze neplatně převést na stát. Restituční nároky k předmětné věci uplatnily jako oprávněné osoby D., J. a L. B. a tento majetek jim byl ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydán.
Stěžovatel současně s návrhem na povolení obnovy obou dědických řízení také zpochybnil smlouvu, na základě které měl majetek po paní K. H. přejít na stát a současně i napadl dohodu o vydání věci v restitučním řízení. Soud prvního stupně stěžovatele správně upozornil, že v rámci dědického řízení se soud nemůže zabývat problémy řešenými v restitučním řízení, a proto vyloučil návrh na obnovu obou dědických řízení k samostatnému projednání (č.l. 60).
K samotné, stěžovatelem napadené, věci povolení obnovy dědických řízení Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů se uvedenou problematikou podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, kterými povolení obnovy dědických řízení zamítly, řádně odůvodnily.
Ve skutkovém i právním zjištění, týkajícím se obnovy dědických řízení, obecné soudy nijak nepochybily. Odvolací soud mimo jiné správně upozornil stěžovatele na platné právo, resp. judikaturu (R 19/1986), podle kterých návrh na obnovu dědického řízení může s úspěchem podat jen ten, kdo byl účastníkem řízení o dědictví, o jehož obnovu jde. Není rozhodné, zda navrhovatel tohoto řízení mohl být nebo měl být účastníkem řízení a není také rozhodné, z jakého důvodu se řízení o dědictví nezúčastnil. Ochrana oprávněného dědice proti dědici nepravému, kterému bylo nesprávně potvrzeno nabytí dědictví, je zajištěna jiným způsobem ve smyslu §485 a násl. občanského zákoníku. Toto právo se však ve smyslu ust. §105 občanského zákoníku promlčuje. Odvolací soud proto věc bez pochybení uzavřel tak, že stěžovatel a paní I. B. se nemohou domáhat povolení obnovy zmíněných dědických řízení nejen proto, že nebyli účastníky zmíněných řízení, ale navíc byl jejich návrh na obnovu dědického řízení po panu E. B. podán opožděně, tzn. po uplynutí subjektivní i objektivní lhůty (přičemž ve smyslu ustanovení §230 odst. 3 o. s. ř. není navrácení lhůty k obnově řízení přípustné). Z těchto aspektů nemohl mít návrh stěžovatele, uplatněný u obecných soudů, naději na úspěch.
K námitkám stěžovatele, obsaženým v ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že se obecné soudy dostatečně zabývaly všemi okolnostmi daného případu, a to zejména s ohledem na aplikaci ustanovení §230 o. s. ř. Stěžovateli bylo v rámci nařízených jednání prokázáno, že dne 19. 7. 1960 na čs. velvyslanectví v Londýně prohlásil, že uznává platnost závěti, jakož i skutečnost, že po zůstaviteli dědí závětní dědička paní K. H. (č.l. 49 uvedeného spisu). Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele, že byl při projednání dědictví zcela opomenut. V návaznosti na shora uvedené je zřejmé, že stěžovatel svá tvrzení v rámci svých jednotlivých soudních návrhů účelově přizpůsoboval a měnil (nejprve uváděl, že odmítl dědictví po svém otci v tísni, posléze v ústavní stížnosti namítal úplné opomenutí z projednání dědictví).
Ústavní soud s přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost..
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu