ECLI:CZ:US:2002:1.US.731.01
sp. zn. I. ÚS 731/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele N. M., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 5 Nt 195/2001, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 7 To 553/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2001.
Svým návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město, kterým byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu.
V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel napadá i sdělení obvinění Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Plzeň, ze dne 6. 9. 2001, ČVS:KVZC-102/10-2001, kterým mu bylo sděleno obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle
§187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, jehož se měl dopustit společně s dalšími zde uvedenými osobami, a dále s dosud neustanovenými osobami sídlícími v Bulharsku, Polsku a České republice tak, že v době od 14. 8. 2001 do 20. 8. 2001 zorganizovali transport zásilky s obsahem nejméně 2610 gramů efedrinu z Bulharské republiky přes území Slovenska a Polské republiky do České republiky. Dále je ve sdělení obvinění popsána organizace transportu zásilky a účasti stěžovatele a dalších osob na něm, přičemž z těchto skutečností vyplývá, že stěžovatel neoprávněně zprostředkoval nebo jinak jinému opatřil prekursor a podílel se na zorganizování dovozu této látky. Tento čin spáchal ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Okresní soud Plzeň - město svým shora uvedeným usnesením vzal stěžovatele do vazby a své rozhodnutí odůvodnil tím, že vazební důvod podle písm. a) (útěková vazba) je dán skutečností, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, má mít rozsáhlé zázemí a kontakty mimo naši republiku a nelze u něj důvodně předpokládat, že po zahájení trestního stíhání by setrval v České republice a dobrovolně se podroboval úkonům trestního řízení a že zřejmě není vázán vůbec žádnými rodinnými ani pracovními vazbami na území České republiky. Důvod vazby podle písm. b) (koluzní vazba) spatřuje v nutnosti zjistit totožnost osob, od nichž byl efedrin opatřen, kurýrů a osob, pro něž byl efedrin určen, tyto osoby vyslechnout, přičemž obvinění by na tyto osoby mohli působit, aby vypovídaly ve prospěch obviněných. Důvod vazby podle písm. c) (předstižná vazba) je dán tím, že z odposlechu telekomunikačního provozu vyvstává podezření, že se obvinění mohli předmětnou trestnou činností zabývat soustavně, pro což svědčí i nalezená dokonale vybavená laboratoř.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým zamítl stížnost stěžovatele, uvedl, že podezření ze spáchání výše uvedeného jednání je odůvodněno zejména telefonickými hovory účastnických stanic obviněných, jejichž odposlechy byly prováděny z příkazu soudce Okresního soudu Plzeň -město. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dodal, že všichni obvinění se navzájem znají, trestnou činnost vesměs popírají, je třeba, aby v současném stadiu trestního stíhání byli všichni obvinění vzájemně znovu vyslechnuti, aby jejich výpovědi byly procesně relevantní, a to jsou konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti koluzní vazby, kdy s ohledem na postoj obviněného a spoluobviněných je nutno zabránit kontaktu obviněných navzájem, aby se nemohli domlouvat na způsobu obhajoby a ovlivňovat osoby již známé, u nichž se prověřuje jejich případný podíl na trestné činnosti. K důvodům vazby útěkové a předstižné pak dodal, že je zřejmé, že obviněný má kontakty a zázemí mimo území ČR a skutečnosti jím tvrzené ve stížnosti dosud nebyly orgány činnými v trestním řízení potvrzeny, ani vyvráceny. Mimo to mu hrozí vysoký trest od 10 do 15 let. Závěrem uvedl, že neshledal, že by sdělení obvinění trpělo vadami naznačenými ve stížnosti obviněného, když obsahuje veškeré náležitosti předpokládané v ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu.
Stěžovatel má za to, že oběma usneseními o jeho vazbě byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod, podle jejíhož článku 2 odst. 2 lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; podle článku 8 odst. 2 nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle jeho názoru byla porušena i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která ve svém článku 6 odst. 3 písm. a) stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má minimální právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; byla porušena i Ústava ČR v článku 2 odst. 3, podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že rozhodnutí o jeho vazbě byla vydána přesto, že v jeho trestní věci nebylo trestní stíhání zahájeno v souladu se zákonem, neboť sdělení obvinění ze dne 6. 9. 2001 neobsahuje vymezení subjektivní stránky trestného činu, čímž nevyhovuje ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, a tím byla porušena ústavní zásada, že nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále má za to, že orgány činné v trestním řízení protiprávně ztěžují postup obhajoby konstruováním falešného obvinění, že neexistovaly konkrétní skutečnosti odůvodňující vzetí do vazby a že byl vzat do vazby přesto, že v průběhu trestního řízení byl opakovaně porušen zákon v jeho neprospěch a řízení nebylo připraveno.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stejně tak mu nepřísluší zpravidla ani přehodnocovat dokazování prováděné před obecnými soudy, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, seznámil se rovněž s napadenými usneseními a se sdělením obvinění Policií ČR a dospěl k závěru, že stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumentaci, uplatněnou již v řízení před obecným soudem, a neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv.
K předmětnému sdělení obvinění je nutno dodat, že Ústavní soud, stejně jako Krajský soud v Plzni, neshledal, že by odporovalo požadavkům stanoveným v ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu. Pokud se týká námitky, že neobsahuje vymezení subjektivní stránky trestného činu, je třeba připomenout, že "opatření omamné a psychotropní látky pro jiného", které je uvedeno ve sdělení obvinění, pojmově obsahuje subjektivní stránku trestného činu - úmysl stěžovatele porušit zájem na ochraně společnosti a lidí proti nekontrolovatelnému nakládání s jedy a omamnými a psychotropními látkami.
Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z některého nebo i více následků uvedených v §67 tr. řádu. Přitom však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z těchto následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný např. uprchne, nebo se bude skrývat, nebo bude působit na svědky či spoluobviněné, protože by se v praxi zpravidla již nepodařilo takovému jednání zabránit.
Z odůvodnění napadených usnesení, jak jsou popsány výše, pak vyplývá, v čem obecné soudy spatřovaly existenci důvodů vazby u stěžovatele.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud shledal, že vzetí stěžovatele do vazby bylo provedeno na základě rozhodnutí soudu a podle ustanovení trestního řádu. Nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž pouze jejím petitem, a stěžovatel v něm nenavrhoval zrušení předmětného sdělení obvinění, Ústavní soud se jím tedy mohl zabývat pouze ve vztahu k splnění podmínek, za nichž soud v přípravném řízení rozhoduje o vzetí do vazby.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu