ECLI:CZ:US:2002:1.US.770.2000
sp. zn. I. ÚS 770/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. E. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. 53 Co 337/2000 - 207, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 1999, čj. 23 C 194/95 - 163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 28. 12. 2000.
Ústavní stížností napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 1999, čj. 23 C 194/95 - 163, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně - stěžovatelky - o určení, že žila se zůstavitelem MUDr. J. K., CSc., zemřelým dne 9. 2. 1995 v Praze, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vesměs opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterou se Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení ve svém rozhodnutí zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Má za to, že soudy obou stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů a opomenuly důkazy, které byly jimi provedeny, ve svých rozhodnutích se s nimi dostatečně nevypořádaly. Je toho názoru, že to založilo nejen jejich nepřezkoumatelnost podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale současně jejich protiústavnost - porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, zejména tím, že přesvědčivě nezdůvodnily, proč svědky, kteří svými výpověďmi prokazovali potřebné zákonem požadované skutečnosti, považují za méně věrohodné než ostatní a že se snažily udržet svá rozhodnutí a veškeré důkazy, svědčící v její prospěch, bagatelizovat.
Ústavní soud při projednávání návrhu stěžovatelky respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR) a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tedy na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. 53 Co 337/2000 - 207, a na otázku, zda byla porušena práva stěžovatelky ve smyslu Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod.
Soudní moc je podle Ústavy ČR svěřena soudům především k tomu, aby tyto zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v občanském soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132) a stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120).
Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, která obsahuje právo na soudní a jinou právní ochranu, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, který ve svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která v celém rozsahu jako věcně správná převzal i s jeho právními závěry, se ve svém rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí. V jeho postupu Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neshledal a má za to, že stanovisko vyslovené v napadeném rozsudku, že se přes obsažnost důkazního řízení žalobkyni její skutková tvrzení prokázat nepodařilo, je odpovídající zjištěným skutečnostem, a že tedy rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je ve svém výsledku správný.
Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů odvolacího soudu, soudu prvního stupně i Nejvyššího soudu ČR (který usnesením ze dne 16. 1. 2002, čj. 21 Cdo 436/2001 - 225, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl) v tom, že žalobkyně, která měla ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, provedenými důkazy neprokázala skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by žila se zůstavitelem MUDr. J. K., CSc., nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že by z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. V tomto Ústavní soud odkazuje na výstižné a podrobné odůvodnění rozsudků obecných soudů, které problematiku předmětné věci podalo zcela vyčerpávajícím způsobem.
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že odvolacím soudem a soudem prvního stupně v předmětném řízení by nebyly respektovány zásady týkající se práva na soudní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady obsažené v článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost stěžovatelky považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu