ECLI:CZ:US:2002:1.US.92.02
sp. zn. I. ÚS 92/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Guttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele F. N., zastoupeného advokátem JUDr. Z. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č.j. 5 A 166/99-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad v Přerově, pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 1. 7. 1994, č.j. PÚ 5138/92/201/4-Šv, nepřiznal oprávněným osobám S. N. a F. N. uplatňujícím podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") nárok na zemědělský majetek vlastnické právo k nemovitostem v k. ú. Ústí, které byly na základě rozhodnutí Odboru výstavby a vodního hospodářství rady ONV v Hranicích ze dne 25. 3. 1960, č.j. Výst.-255/60/Čí/JČ/Š, vyvlastněny manželům B. a Ž. N. Části vyvlastněných pozemků p.č. 821, 822, 829 v k.ú. Ústí v celkové výměře 3905m2 (dále jen"pozemky") slouží prý účelu, pro který byly vyvlastněny. Za vyvlastněné pozemky byla manželům N. poskytnuta finanční náhrada ve výši 1.952,50,- Kčs uložením do soudního depozita (usnesení Státního notářství v Přerově ze dne 28. 12. 1961, zn. 4 Nsn 304/61) s tím, že pokud uvedená částka nebude do pěti let vyzvednuta ze strany odpůrců (poznámka: manželů N.), propadne ve prospěch čs. státu. Pozemkový úřad dále odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93 (In: Sbírka soudních rozhodnutí č. 34/93), podle jehož odst. 9 písm. d) za vyvlastnění bez vyplacení náhrady nelze chápat případy, v nichž došlo ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy a k jejímu připadnutí státu po uplynutí kaduční lhůty (§185g odst. 3 o.s.ř.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 1994, č.j. 22 Ca 493/94, citované rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Opravný prostředek S. N. a F. N. shledal důvodným především pro nedostatečně zjištěný stav věci a tedy v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád; dále jen "správní řád"), a vytkl pozemkovému úřadu i formální nedostatky výroku správního rozhodnutí.
Pozemkový úřad následným rozhodnutím ze dne 8. 3. 1995, zn. PÚ č.j. 5138/92-201/4-Šv., S. N. a F. N. opět nepřiznal vlastnictví k pozemkům, které podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., nelze vydat, neboť vyvlastněné pozemky slouží svému účelu nadále. Pozemkový úřad dále rozhodl, že S. N. a F. N. jako oprávněným osobám přísluší přidělení náhradních pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě - pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních - a to za podmínky, že oprávněné osoby ve lhůtě do šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí požádají územní odbor Pozemkového fondu ČR v Přerově o vydání náhradních pozemků. Pozemkový úřad v odůvodnění dále konstatoval - s odkazem na svou vázanost právním názorem krajského soudu, podle něhož nepřevzetí ceny za vyvlastněné pozemky ze strany původních vlastníků nemůže být posuzováno tak, jako by k proplacení došlo - že byly splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., tj. vyvlastnění bez vyplacení náhrady.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. D 883/97, ve věci projednání dědictví po S. N., zemřelém dne 12. 5. 1997, se zanecháním závěti, potvrdil nabytí dědictví F. N. jako jediným závětním dědicem.
F. N. (dále jen "stěžovatel") podal dne 14. 4. 1998 proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8. 3. 1995, zn. PÚ č.j. 5138/92/201/4-Šv, návrh na povolení obnovy řízení. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 14. 4. 1998, zn. PÚ 5138/92-201/4-Ji-3, povolil za použití ustanovení §62 odst. 1 písm. a) a c) správního řádu obnovu řízení ve věci řízení o vydání pozemků do vlastnictví stěžovatele, které bylo ukončeno citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu. Pozemkový úřad v odůvodnění především uvedl, že "dne 14. 4. 1998 (poslední den lhůty stanovené v §63 odst. 3 zákona č. 71/67 Sb. správního řádu, protože 13. duben 1998 nebyl pracovním dnem)", předložil právní zástupce stěžovatele návrh na obnovu řízení z důvodů uvedeného v ustanovení §62 odst. 1 písm. a) správního řádu. Pozemkový úřad "souhlasí s tím, že nesvoláním místního šetření na místě samém byla účastníku řízení , v daném případě panu F. N. a panu S. N., odňata možnost účastnit se řízení, jak je uvedeno v §62 odst. 1 písm. c) zákona č. 71/67 Sb. správního řádu, třebaže nebylo využito řádného opravného prostředku".
Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad (dále jen "ÚPÚ") přezkoumalo na základě podnětu pozemkového úřadu ze dne 5. 11. 1998 mimo odvolací řízení pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1998, č.j. PÚ 5138/92-201/4-Ji-3, a rozhodnutím ze dne 2. 4. 1999, sp. zn. 2223/98-5010, citované rozhodnutí pozemkového úřadu podle §65 odst. 2 správního řádu zrušilo. ÚPÚ v odůvodnění tohoto rozhodnutí především uvedl, že uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo nutno zrušit jako nezákonné nejen z důvodů uvedeného pozemkovým úřadem (poznámka: tj., že právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1998, č.j. PÚ 5138/92-201/4-Ji-3, kterou nabylo dne 30. 4. 1998, nastala až po uplynutí tříleté lhůty, ve které je možno řízení povolit, popř. nařídit), ale také z jiných důvodů. ÚPÚ ve vztahu k povolení obnovy řízení poukázal v prvé řadě na ustanovení §63 odst. 3 správního řádu, podle něhož je nutno podat návrh v subjektivní lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se účastník dozvěděl o důvodech obnovy, nejdéle však v objektivní lhůtě do tří let od právní moci rozhodnutí, vůči kterému obnova směřuje. Podle §62 (poznámka: správně §63) odst. 4 správního řádu se obnova řízení povolí nebo nařídí po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí jen tehdy, bylo-li rozhodnutí dosaženo trestným činem. ÚPÚ proto poukázal na to, že právně účinné povolení nebo nařízení obnovy řízení vyžaduje splnění podmínky nabytí právní moci rozhodnutí (poznámka: kterým se obnova povoluje nebo nařizuje) v objektivní tříleté lhůtě. V souzené věci je zřejmé, že právní moc rozhodnutí o povolení obnovy nastala dne 30. 4. 1998, tj. až po uplynutí tříleté lhůty od právní moci rozhodnutí ze dne 8. 3. 1995, zn. PÚ č.j. 5138/92-201/4-Šv, tj. 13. 4. 1995. ÚPÚ také uvedl, že "sice uznává námitku" právního zástupce stěžovatele ve vyjádření ze dne 15. 2. 1999, která se týká objektivní lhůty pro podání návrhu ze strany účastníka řízení, jak je uvedena v §63 odst. 3 správního řádu, na druhé straně je však "vázán respektováním ustanovení odst. 4 téhož paragrafu, které umožňuje povolení či nařízení obnovy řízení po uplynutí tříleté lhůty pouze za předpokladu, že dosažení rozhodnutí bylo podmíněno trestným činem".
Mezi další důvody, pro které je třeba napadené rozhodnutí pro jeho nezákonnost zrušit, ÚPÚ uvedl, že pokud "pozemkový úřad v rozporu s názorem krajského soudu přehodnotil restituční titul z ustanovení §6 odst. 1 písm. m) na §6 odst. 1 písm. n) (poznámka: zákona č. 229/1991 Sb.), nebylo třeba vůbec zkoumat, zda nemovitost vyvlastněná bez náhrady trvale slouží či neslouží účelu vyvlastnění", neboť vyvlastnění nemovitosti bez vyplacení náhrady je samo o sobě důvodem pro uznání restitučního nároku bez toho, aby bylo zkoumáno naplnění jeho účelu, jak je tomu u vyvlastnění za náhradu. ÚPÚ dále poukázal na to, že pro povolení obnovy bylo třeba zabývat se také naplněním subjektivní lhůty, neboť stěžovatel se o důvodech obnovy dověděl již v okamžiku, kdy byl seznámen s rozhodnutím pozemkového úřadu, neboť již tehdy muselo být zřejmé, že pozemkový úřad neprovedl soudem uložené důkazní řízení nebo alespoň, že mu nebylo umožněno se ho účastnit. ÚPÚ navíc uvedl, že všechny námitky, jež vedly k podání návrhu na obnovu řízení, stěžovatel mohl uplatnit u soudu podáním řádného opravného prostředku.
Ministr zemědělství ČR (dále jen "ministr") rozhodnutím o rozkladu ze dne 13. 9. 1999, č.j. 2668/99-1000, zamítl rozklad stěžovatele a rozhodnutí ÚPÚ podle ustanovení §59 odst. 2 správního řádu potvrdil. Ministr v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě poukázal na to, že rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1998 o povolení obnovy byla překročena tříletá lhůta uvedená v §63 odst. 3 správního řádu, takže není účelné zabývat se věcnou stránkou případu. K překročení tříleté lhůty ministr dále uvedl, že na počítání lhůty uvedené v ustanovení §63 odst. 3 správního řádu se nevztahuje ustanovení §27 odst. 2 správního řádu a proto nebylo možné návrh na povolení obnovy považovat za včas podaný, neboť byl podán až dne, který následoval po skončení tříleté lhůty. Pokud pozemkový úřad a ÚPÚ "připustily možnost prodloužení lhůty, jde o nesprávný výklad. Lhůta dle §63 odst. 3 správního řádu je lhůtou hmotněprávní - prekluzivní." Rozhodující pro posouzení dané věci je proto otázka, zda obnova řízení byla povolena do 3 let ode dne právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Na základě provedeného šetření však vyšlo najevo, že rozhodnutí z 8. 3. 1995 nabylo právní moci 13. 4. 1995, zatímco o návrhu na povolení obnovy bylo rozhodnuto dne 14. 4. 1998 a právní moci nabylo dne 30. 4. 1998. Z uvedeného je evidentní, že o povolení obnovy řízení bylo rozhodnuto v rozporu s ustanovením §63 odst. 3 správního řádu. Ministr závěrem poukázal na důvod nepřekročitelnosti (s výjimkou důvodu uvedeného v ustanovení §63 odst. 4 správního řádu) tříleté lhůty uvedené v ustanovení §63 odst. 4 správního řádu, kterým je především zájem na zajištění jistoty právních vztahů založených správním rozhodnutím, neboť v opačném případě by se jednalo "o časově neomezenou labilnost nabytých práv či povinností založených správním rozhodnutím". Ministr dále uvedl, že nepřekročitelnost uvedené lhůty je běžně respektována v rozhodovací praxi správních orgánů.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2001, č.j. 5 A 166/99-22, zamítl žalobu stěžovatele proti Ministerstvu zemědělství ČR v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 13. 9. 1999, č.j. 2668/99-1000. Vrchní soud v odůvodnění tohoto rozsudku poukázal mimo jiné na principiální požadavek právní jistoty, který v souzené věci odráží zákonem stanovená podmínka dodržení lhůt (§63 odst. 3 a 4 správního řádu); přitom platí, že zmeškání lhůty nelze prominout. Pro povolení obnovy řízení na návrh účastníka řízení zákon stanoví subjektivní lhůtu k podání návrhu (do tří měsíců ode dne, kdy se účastník dozvěděl o důvodech obnovy) i objektivní lhůtu k podání návrhu (návrh musí být podán do tří let od právní moci rozhodnutí). Vrchní soud poukázal na to, že samo povolení nebo nařízení obnovy řízení je dále vázáno objektivní tříletou lhůtou. Tato lhůta neplatí pouze v případě, kdy rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, takže v ostatních případech platí, že po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí nelze obnovu řízení povolit nebo nařídit (ustanovení §63 odst. 4 správního řádu). Vrchní soud dále připomněl obecné pravidlo o nastoupení účinků správních rozhodnutí až okamžikem jejich právní moci. Obnova řízení je tedy povolena nebo nařízena ve lhůtě tří let, stane-li se tak v této lhůtě pravomocně a teprve tehdy nastávají následky předvídané zákonem. Vrchní soud se proto domnívá, že především z hlediska požadavku právní jistoty je tak najisto postaveno, že po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí (až na uvedenou výjimku) jím založená (zrušená nebo změněná) práva jsou nezvratná. Vrchní soud proto nedospěl k závěru, že by ustanovení §63 odst. 3 a 4 správního řádu byla v rozporu s Ústavou ČR nebo s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť stanoví - z hlediska právní jistoty - toliko časový limit procesního postupu v rámci obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, v němž může dojít ke změně práv již pravomocným rozhodnutím nabytých.
Vrchní soud proto (s odkazem na správní spis) konstatoval zřejmou skutečnost, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8. 3. 1995 nabylo právní moci dne 13. 4. 1995, zatímco rozhodnutí ze dne 14. 4. 1998, jímž byly povolena obnova ve věci pravomocně skončené, nabylo právní moci až dne 30. 4. 1998 - nesporně tedy po uplynutí doby tří let. Vrchní soud proto konstatoval, že rozhodnutí ministra ze dne 13. 9. 1999 ve spojení s rozhodnutím ministerstva (ÚPÚ) ze dne 2. 4. 1999, kterými bylo v mimoodvolacím řízení zrušeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1998 o povolení obnovy řízení, není v rozporu se zákonem, jak žaloba namítá. Naopak jím bylo - v souladu se zákonem -nezákonné rozhodnutí zrušeno.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č.j. 5 A 166/99-22, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní namítl zejména porušení čl. 1 Ústavy ČR (podle něhož je ČR "... právní stát založený na úctě k právům ... člověka a občana."), čl. 9 odst 3 Ústavy ČR (podle něhož "Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu."), čl. 1 Listiny základních práv a svobod [(dále jen "Listina") podle něhož "Lidé jsou ...rovní ... v právech"], čl. 36 odst. 1 Listiny (podle něhož "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva ..."), čl. 37 odst. 3 Listiny (podle něhož "Všichni účastníci jsou si v řízeni rovni.") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [(dále jen "Úmluva") podle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě ... projednána nezávislým a nestranným soudem ..."].
Stěžovatel v poukázal na to, že v souzené věci pozemkový úřad vydal poslední rozhodnutí 8. 3. 1995, č.j. PÚ 5138/92-201/4-Šv, které nabylo právní moci dne 13. 4. 1995, z čehož v návaznosti na ustanovení §27 odst. 2 správního řádu plyne, že konec tříleté lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení připadal na den 14. 4. 1998 (den 13. 4. 1998 byl dnem pracovního klidu). Stěžovatel se proto domnívá, že zachoval správním řádem poskytnutou lhůtu k uplatnění mimořádného opravného prostředku, jestliže dne 14. 4. 1998 podal návrh na obnovu řízení a že pozemkový úřad rozhodl v souladu se zákonem, pokud rozhodnutí č.j. PÚ 5138/92-201/4-Ji-3, o povolení obnovy řízení vydal ještě dne 14. 4. 1998, tedy ve stanovené lhůtě. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí ÚPÚ, ministra a Vrchního soudu v Praze nejsou v souladu s citovanými čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Souhlasí s tím, že v zájmu zachování právní jistoty je nevyhnutelné časově omezit právo na podání návrhu na obnovu řízení, avšak na místě není taková aplikace správního řádu, "která realizaci subjektivního práva účastníka váže na skutečnosti, které mají vliv na právní moc rozhodnutí a které tento nemůže nikterak ovlivnit, tj. činnost, resp. nečinnost správního orgánu, využití práva na odvolání ... uvedeným výkladem by pak docházelo k situaci, kdy zákon na straně jedné něco garantuje, a straně druhé realizaci práva ztěžuje, ba až upírá, což není v souladu s principem právní jistoty a důvěry v právo". V souzené věci proto prý nelze ustanovení §63 odst. 3 a 4 správního řádu vykládat tak, že "rozhodnutí o povolení obnovy řízení musí v zákonem stanovené tříleté lhůtě nabýt také právní moc, protože by šlo o extenzivní výklad poškozující ... práva účastníka řízení ... takovýto výklad umožňuje ostatním účastníkům řízení, který mají ve věci protichůdný zájem v podstatné míře ovlivnit možnost realizace práva účastníka na obnovu řízení". Stěžovatel se domnívá, že slovní spojení "po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí se obnova povolí nebo nařídí jen tehdy, bylo-li rozhodnutí dosaženo trestným činem" (poznámka: čl. 63 odst. 4 správního řádu) je nutno chápat tak, že ve lhůtě tří let musí musí správní orgán vydat rozhodnutí o povolení nebo nařízení obnovy řízení bez ohledu na skutečnost, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci. Výklad uvedeného ustanovení správního řádu, k němuž se přiklonil i Vrchní soud v Praze, není prý v souladu s prinicipy právní jistoty a důvěry v právo. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že podstatou základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny je umožnit každému reálný přístup k nezávislému a nestrannému soudu a tomu odpovídající povinnost soudu o věci jednat tak, aby nedocházelo k porušení ústavně zaručených prinicipů. Stěžovatel se v uvedeném kontextu domnívá, že takový výklad ustanovení §64 odst. 4 správního řádu (poznámka: správně zřejmě §63 odst. 4 správního řádu), který znemožňuje reálné využití mimořádného opravného prostředku za zákonem stanovených podmínek, v souladu s garantovanými právy není. Stěžovatel navíc soudí, že "uvedený výklad správního řádu, který zakládá nestejný přístup účastníků řízení k využití opravných prostředků za splnění stejných podmínek, není v souladu ani s čl. 1 Listiny ... a zakládá nerovnost i v postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny)".
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č.j. 5 A 166/99-22, kterým soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 13. 9. 1999, č.j. 2668/99-100, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení čl. 1 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu domáhal. Toho práva ostatně také reálně využil a správní soud o věci řádně jednal. Není rozhodné, že správní orgány a obecný soud vyložily ustanovení §63 odst. 3 a 4 správního řádu způsobem, který stěžovatelovu názoru nepřisvědčuje. Ústavní soud ostatně již ve více svých rozhodnutích dovodil, že realizace práva na soudní a jinou právní ochranu s sebou nenese právo na úspěch v řízení v konkrétní věci. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto v případě stěžovatele dovodit nelze.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony), rovněž nedospěl k závěru, že by v souzené věci výklad ustanovení §63 odst. 3 a 4 správního řádu, který provedl Vrchní soud v Praze a správní orgány, byl v rozporu s čl. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, tedy že by zakládal stěžovatelem tvrzenou nerovnost v postavení účastníků řízení. Stěžovatel ostatně tuto námitku nijak blíže nekonkretizoval a neodůvodnil.
V souzené věci se v prvé řadě jedná o posouzení toho, zda byla (ne)dodržena časová omezení stanovená v ustanovení §63 odst. 3 správního řádu pro povolení (a nařízení) obnovy řízení. Ústavní soud z obsahu správního a soudního spisu zjistil, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8. 3. 1995, zn. PÚ č.j. 5138/92-20/4-Šv, bylo stěžovateli (a také druhé oprávněné osobě posléze zemřelému S. N.) doručeno dne 13. 3. 1995 a právní moci nabylo dne 13. 4. 1995. Tříletá (objektivní) lhůta - počítaná od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí (srov. ustanovení §63 odst. 3, ale také §62 odst. 1 správního řádu, které vyžaduje formálně pravomocné rozhodnutí, jako jednu z neopomenutelných podmínek pro podání návrhu na obnovu řízení tímto rozhodnutím ukončeného) - je pak stanovena jako nejzazší časová mez k podání návrhu na obnovu řízení, bez ohledu na to, zda a kdy se účastník řízení o důvodu obnovy dozvěděl. Obě lhůty (poznámka: tj. nejen objektivní tříletá lhůta, ale i subjektivní lhůta tří měsíců, jejíž běh počíná ode dne, kdy se účastník řízení o důvodech obnovy řízení poprvé dozvěděl), jsou nepřekročitelné, jejich zmeškání nelze - právě z důvodu právní jistoty - prominout podle §28, a to ani tehdy, když by k tomu došlo bez zavinění účastníků řízení. Jako výjimku správní řád připouští případ, kdy přezkoumávaného rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem a kdy se obnova povolí (nařídí) i po uplynutí tříleté objektivní lhůty bez časového omezení [Srov. In: Šlauf, V. - Matrasová, E. - Příhoda, P. - Šmíd, L.: Správní řád. Komentář. Linde Praha, a.s., 2001, str. 112, 112-113; (dále jen "Komentář")]. Rovněž Ústavní soud usuzuje, že pokud rozhodnutí o povolení obnovy má způsobit zamýšlené právní účinky, tj. vyvolání nového (obnoveného) řízení (tj. řízení podle ustanovení §64 správního řádu), musí nabýt formální právní moci. Vyplývá to nejen z ustanovení §63 odst. 5 správního řádu, podle něhož lze proti rozhodnutí o obnově podat odvolání (rozklad), leč i z obecného principu právní jistoty, který má umožnit přezkoumatelnosti rozhodnutí, které se dotýká práv, právem chráněných zájmů nebo povinností fyzických nebo právnických osob dotčených formálně pravomocným rozhodnutím, k jehož změně v důsledku povolení obnovy řízení může dojít. Stěžovatel se proto mýlí, když prezentuje výklad slovního spojení v ustanovení §63 odst. 4 správního řádu ("po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí se obnova povolí nebo nařídí ...") tak, že "ve lhůtě tří let musí správní orgán vydat rozhodnutí ... bez ohledu na skutečnost, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci". Právě takový výklad by mohl negativně ovlivnit pocit právní jistoty všech účastníků řízení. Výklad, který zastává obecný soud [poznámka: tj. výklad, podle něhož v případě objektivní tříleté lhůty musí být o povolení (nařízení) obnovy pravomocně rozhodnuto] nevytváří žádnému z účastníků řízení další časový prostor pro uplatnění jejich procesních práv a neovlivňuje ani možnosti realizace práva účastníka řízení (stěžovatele) na obnovu řízení. Uvedený výklad proto - jak plyne z povahy věci (právě pro nepřekročitelnost tříleté objektivní lhůty) - ani ostatním účastníkům řízení o povolení obnovy neposkytuje "nepřiměřená práva", jež ostatně stěžovatel ani nijak (jak již bylo výše konstatováno) nekonkretizoval a neodůvodnil. Ústavní soud je proto přesvědčen, že výklad ustanovení §63 odst. 3 správního řádu, který uplatnil Vrchní soud v Praze (a před ním příslušný správní orgán), je v souladu s požadavkem právní jistoty a důvěry v právo a s ostatními principy právního státu. Proto nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že byla porušena tímto výkladem jeho práva zaručená v čl. 1 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR a ani právo na spravedlivé projednání věci podle čl. 6 Úmluvy.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou ústavními zákony zaručeny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimi ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2002
|JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu