ECLI:CZ:US:2002:2.US.10.02
sp. zn. II. ÚS 10/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. V. K., proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 13 C 164/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 10 Co 198/2001, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 13 C 164/98, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 10 Co 198/2001, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech se žalobkyně Ch.K., bývalá manželka stěžovatele, proti žalovanému P. K. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") s tím, že masa BSM byla žalobkyní vymezena tak, že se jednalo o poz. parc. č. 53/1, 53/6, 53/21, 54/6, objekt bydlení s garáží č. p. 49 na st. parc. č. 162, vše zapsáno na LV č. 42 pro k. ú. O. u Karlových Var, a dále se jednalo o účty u Komerční banky, a. s., pobočka Karlovy Vary. Věc byla původně projednávána pod sp. zn. 13 C 42/98. Při ústním jednání dne 4. 5. 1998 byl v uvedené věci schválen smír účastníků ohledně všech nemovitostí s výjimkou poz. parc. č. 53/21 (usnesení sp. zn. 13 C 42/98), podle kterého nemovitosti připadly účastníkům každému jednou polovinou, vypořádání ohledně poz. parc. č. 53/21 bylo vyloučeno k samostatnému řízení pod sp. zn. 13 C 163/98, a vypořádání ohledně účtů bylo vyloučeno k samostatnému řízení pod sp. zn. 13 C 164/98. Ve věci sp. zn. 13 C 163/98, byla žaloba vzata zpět s ohledem na to, že o poz. parc. č. 53/21 je veden u Okresního soudu v Karlových Varech jiný spor, a to o určení vlastnického práva k této parcele, kde žalovanými jsou bývalí manželé K..
Rozsudkem ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 13 C 164/98, Okresní soud v Karlových Varech stanovil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) povinnost zaplatit žalobkyni Ch. K. na vyrovnání jejího podílu na společném jmění manželů částku 289 344,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V téže lhůtě byl dále každý z účastníků povinen zaplatit České republice - do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech na nákladech řízení částku 17 361,- Kč (výrok II.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Uvedený rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel zčásti napadl odvoláním.
Krajský soud v Plzni pak rozsudkem ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 10 Co 198/2001, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I. co do částky
109 065,- Kč, potvrdil v tom správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 109 065,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích II. a III. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem druhého stupně ve výši 21 011,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v projednávané věci došlo ke změnám projednávajících soudců, řízení bylo neúplné, rozsudky byly opakovaně měněny, nejen v odůvodnění, ale i ve výrocích, odvolacím soudem pak opakovaně rušeny či měněny. V řízení nastaly značné průtahy u soudů, bylo bezdůvodně přenášeno důkazní břemeno z žalobkyně na žalovaného, nebyly opatřovány důkazy nezbytné ke spravedlivému rozhodnutí, byť je třeba žalovaný sám nenavrhoval, proces byl veden ve prospěch strany žalující a důkazy byly hodnoceny jednostranně bez pečlivého zhodnocení platné právní normy. Bylo porušeno právo na spravedlivý proces a rovnost stran. Závěrečný rozsudek Krajského soudu v Plzni je zcela nepřesvědčivý a jeví se nepřezkoumatelným.
Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytýká, že pokud jde o určení rozsahu majetku v BSM, účastníkům není známo, z čeho soudy vycházely a které věci náležely podle jejich názoru do BSM, neboť z odůvodnění rozsudků to není zřejmé. Pokud jde o nemovitý majetek, je stěžovatel přesvědčen, že dohoda, resp. smír, který Okresní soud v Karlových Varech schválil, odporuje zákonu, neboť nezahrnuje poz. parc. č. 53/21, zahrnuje naopak zděnou garáž, přistavěnou až po rozvodu manželství, právo osobního užívání k p. č. 53/6 bylo nepřevoditelné na jinou osobu, smír nezohledňuje vybavení a příslušenství k pozemkům, nebylo provedeno ocenění nemovitostí. Pokud jde o movitý majetek, namítá stěžovatel, že žalobkyně (bývalá žena stěžovatele) užívá zařízení a vybavení, které stěžovatel získal dědictvím. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly ani s věcným břemenem, které bývalí manželé přijali postupní smlouvou ze dne 22. 1. 1976. Pokud jde o peněžní prostředky, soudy nezohlednily dar ve výši 100 000,- Kč, který z BSM obdržel syn D., rovněž bývalá žena stěžovatele na syna D. převedla darem svůj id. vlastnický podíl jedné poloviny všech nemovitostí zapsaných v KN na LV č. 42 k. ú. O., smlouvou ze dne 3. 11. 2000, a ten pak hrubě omezoval stěžovatele v právech k podílovému spoluvlastnictví. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že žádný ze soudů přesně nespecifikoval, kolik peněžních prostředků tvořilo BSM a kolik patřilo výlučně stěžovateli. Propočty soudů jsou podle stěžovatele nepřesné a nepřezkoumatelné. Kolik bylo úroků z vkladů na účtech u peněžních ústavů uložených za dobu trvání manželství, žádný soud přesně neověřil, zejména nezjistil, k čemu byly použity. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele se vůbec nezabýval rozporným zjištěním výše prostředků v BSM ke dni rozvodu. Soudy podle stěžovatele dále nepřihlédly k ust. §150 obč. zák., podle kterého se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné; každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek, a dále pak se přihlédne k tomu, jak který se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí, atd. Náhrada nákladů v řízení u odvolacího soudu přiznaná bývalé manželce podle stěžovatele neodpovídá zákonu. Jsou-li dle §150 o. s. ř., důvody zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 164/98, vedený u Okresního soudu v Karlových Varech, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Krajského soudu v Plzni k projednávané věci.
Ve svém vyjádření samosoudce Okresního soudu v Karlových Varech Mgr. A.F., uvedl, že ve věci sp. zn. 13 C 164/98 rozhodovaly nezávislé a nestranné soudy, námitka podjatosti nebyla účastníky v průběhu řízení vůbec vznesena. Mgr. A. F. dále uvedl, že předmětnou věc převzal dne 3. 1. 2001 s ohledem na nový rozvrh práce, kdy dosavadní vyřizující soudkyně JUDr. D. M. přešla na opatrovnické oddělení, k jiné změně v osobách soudců v této věci nedošlo.
Ohledně skutkového a právního hodnocení věci odkázal samosoudce na napadené rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, ve kterých se soudy zabývaly námitkami stran do té doby vznesenými, ve spojení s dalšími usneseními, a to s usnesením Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 13 C 42/98-11, a usnesením ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 13 C 163/98.
Ve svém vyjádření Mgr. A. F. dále poukázal na skutečnost, že sporné řízení ve věcech občanskoprávních je ovládáno zásadou projednací ve smyslu ust. §120 odst. 1 o. s. ř., byť poněkud modifikovanou ust. §120 odst. 3 o. s. ř., podle které tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání je zásadně věcí účastníků řízení a neunesení těchto povinností účastníka má za následek neúspěch ve věci samé.
K dalším námitkám obsaženým v ústavní stížnosti se vyjádřil samosoudce okresního soudu konkrétně takto:
Pro schválení smíru usnesením, sp. zn. 13 C 42/98, nebylo zapotřebí nemovitosti oceňovat, ani věcné břemeno, protože se účastníci řízení dohodli, že připadnou každému jednou polovinou, ohledně poz. parc. č. 53/21, v k. ú. O. u Karlových Var, byla žaloba vzata zpět, žalovaný P. K. se zpětvzetím souhlasil, a proto bylo řízení zastaveno. S námitkou, že předmětem smíru byla i garáž nespadající do BSM, přichází stěžovatel až v ústavní stížnosti. Movitými věcmi se soud nemohl v nalézacím řízení zabývat, protože nikdo z účastníků movité věci neučinil předmětem vypořádání a soud nemůže z úřední povinnosti zjišťovat všechny věci spadající do BSM. Správně podle Mgr. F. stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že těžištěm vypořádání bylo vypořádání peněžních prostředků. Právě ohledně těchto peněžních prostředků, umístěných původně na účtech, stěžovatel svá skutková tvrzení v průběhu řízení značně měnil. Obdobně stěžovatel v průběhu řízení netvrdil důvod, pro který by se soud měl odchýlit od zásady parity podílů ve smyslu ust. §150 obč. zák.
S ohledem na výše uvedené, uzavřel Mgr. F. své vyjádření, v průběhu řízení nedošlo k porušení ústavou zaručených práv stěžovatele, což v podstatě podle samosoudce není ani řádně ve stížnosti zdůvodněno, neboť stěžovatel polemizuje s odůvodněními napadených rozhodnutí.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni JUDr. A. P. ve svém vyjádření uvedla, že námitky stěžovatele nepovažuje za věcně správné a právně významné, když se v naprosté většině soustřeďují na popis skutkového stavu, který vůbec nebyl předmětem řízení a nebyl ani v řízení namítán, a proto se nemohl stát předmětem přezkumu odvolacího soudu vůči prvostupňovému soudnímu rozhodnutí. Pokud jde o meritum věci, odkázala JUDr. A. P. na obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu a na jeho skutkové a právní odůvodnění.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:
V projednávané věci bylo předmětem řízení před obecným soudem - před soudem prvního stupně (sp. zn. 13 C 164/98), jak výše uvedeno, pouze vypořádání peněžních prostředků, nacházejících se na účtech vedených u Komerční banky, a. s., pobočky v Karlových Varech, nikoli vypořádání movitého majetku - ohledně tohoto majetku došlo mezi účastníky k dohodě, podle které si každý ponechá ve vlastnictví ty věci, které drží, či vypořádání nemovitostí - ohledně nich byl mezi účastníky uzavřen soudní smír (s výjimkou poz. parc. č. 53/21 v k. ú. O. u Karlových Var, vypořádání ohledně této parcely bylo vyloučeno k samostatnému řízení, a po té byla žaloba vzata zpět s ohledem na skutečnost, že ohledně této parcely je veden u Okresního soudu v Karlových Varech jiný spor), podle kterého se každý z účastníků stal vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí.
Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním jen části, když ve vztahu k výroku I. tohoto rozsudku nesouhlasil s povinností úhrady částky 109 065,- Kč, která představovala vypořádací podíl jeho bývalé manželky z peněžních prostředků uložených v částce 218 130,50 Kč na účtu u Komerční banky, a. s. v pobočce Karlovy Vary,. Stěžovatel měl za to, že se jednalo o peněžní prostředky v jeho výlučném vlastnictví. Jednalo se totiž o úrokový účet, na který byly připisovány pouze úroky z peněžních prostředků uložených na účtech, na nichž byly uloženy peněžní prostředky, které získal stěžovatel darem od jeho rodičů. Stěžovatel proto žádal co do částky 109 065,- Kč zamítnutí žaloby a přiznání nákladů odvolacího řízení. (Stěžovatel ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí konkrétně Krajskému soudu v Plzni navrhl, aby tento soud změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 13 C 164/98, a sám rozhodl toliko o účtu.
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Nepřípustnou ústavní stížnost Ústavní soud podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zák. odmítne.
V souladu s ust. §75 odst. 2 písm. a) cit. zák., Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. V projednávané věci však nejde o tento případ.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části rozsudku soudu prvního stupně, která odvoláním stěžovatele nebyla napadena, je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Pokud jde o námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, ty vesměs se netýkají problematiky, která byla předmětem řízení (vedeného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 13 C 164/98), a tím méně se vztahují k problematice, která byla předmětem přezkumu odvolacím soudem (sp. zn. 10 Co 198/2001). Námitky, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, také nebyly ve většině případů v odvolacím řízení vůbec uplatněny a poprvé jsou namítány teprve v řízení před Ústavním soudem.
Jedinou námitkou stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, která se vztahovala k předmětu řízení a kterou stěžovatel uplatnil již v odvolacím řízení (a která se tedy vztahovala rovněž k problematice, která byla předmětem přezkumu odvolacím soudem - vypořádání peněžních prostředků na úrokovém účtu , u Komerční banky, a. s., pobočka Karlovy Vary, ve výši 218 130,50 Kč, na který byly připisovány pouze úroky z peněžních prostředků uložených na účtech, na nichž byly uloženy peněžní prostředky, které získal stěžovatel darem od jeho rodičů), bylo, že "žalovaný nikdy netvrdil, že právě na tomto účtu byly připisovány pouze vlastní úroky z peněz uložených u této banky. Toto prokázáno nebylo". Ve svém odvolání proti prvostuňovému rozhodnutí však stěžovatel výslovně uvádí: "na úrokový účet (roz. vedený u Komerční banky, a. s., pobočka Karlovy Vary), byly připisovány j e n úroky z darované částky ve výši 400 tisíc Kč. Ku dni právní moci rozsudku o rozvodu z úrokového účtu nebyly peníze vybírány. Úrokový účet s předčíslím 9...existuje vedle věci hlavní, tj. darované částky 400 000,- Kč, uložené na účtech s předčíslím 4... a 1...".
Pokud tedy jde o tuto část ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu nezbývá, než se ztotožnit se závěry obecných soudů a odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti nejsou způsobilé ústavnost napadených rozhodnutí zpochybnit. V této části proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rovněž výrok odvolacího soudu o nákladech řízení s poukazem na vhodnost aplikace ust. §150 o. s. ř., podle kterého z důvodů zvláštního zřetele hodných nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že posouzení konkrétních okolností případu přísluší výlučně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byla porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 nebo čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 13 C 164/98, v části výroku I., ve které byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit Ch. K. na vyrovnání podílů zaniklého BSM částku 109 065,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 10 Co 198/2001, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 13 C 164/98, ve zbývající části (v části výroku I., ve které byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit Ch. K. na vyrovnání podílů zaniklého BSM částku 180 279,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále ve II. a III. výroku, ve kterých bylo rozhodováno o nákladech řízení), podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zák., odmítnout jako návrh nepřípustný.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, neshledal důvod pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 9. dubna 2002