ECLI:CZ:US:2002:2.US.106.01
sp. zn. II. ÚS 106/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. T. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2000, č. j. 18 Co 448/2000-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 14. 2. 2001 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2000, č. j. 18 Co 448/2000-54, s tvrzením, že podle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí neodpovídá zákonným zásadám důkazního řízení podle občanského soudního řádu a postup Městského soudu v Praze nebyl v souladu s ústavně chráněnými právy stěžovatele na řádnou soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem byl potvrzen mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5. 2000, č. j. 16 C 92/99-38, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na náhradu škody - zaplacení 50.474,- ATS vedlejší účastnici řízení M. G. M. (ve sporu u obecných soudů vystupující jako žalobkyně) proti stěžovateli tak, že žalobní návrh je co do právního základu opodstatněn. Vedlejší účastnice řízení se totiž po stěžovateli domáhala žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 náhrady škody, kterou zdůvodnila tím, že utrpěla zranění, které jí stěžovatel způsobil neopatrnou jízdou na sjezdovce v Rakousku dne 21. 1. 1999 tak, že do ní zezadu narazil, když sjížděla na snowboardu. Obecné soudy dovodily, že stěžovatel se dopustil nedbalostního jednání, neboť při jízdě nerespektoval pravidla Mezinárodní lyžařské federace, která vysvětlují zásady bezpečného pohybu na sjezdovkách při jízdě na snowboardu nebo na lyžích, když nedodržoval dostatečný odstup od jezdce jedoucího před ním, a vedlejší účastnici způsobil újmu na její osobě, a to opomenutím potřebné bezpečnosti.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16 C 92/99, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice řízení podáním ze dne 4. 10. 2001 vzala žalobu o náhradu škody 50.474,- ATS v plném rozsahu zpět, neboť dne 6. 9. 2001 uzavřela se stěžovatelem dohodu o narovnání, kterou stěžovatel řádně a včas splnil. Stěžovatel poté v podání ze dne 24. 10. 2001 vyslovil souhlas se zpětvzetím žaloby a zastavením řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 proto usnesením ze dne 22. 11. 2001, č. j. 16 C 92/99-81, řízení zastavil.
Ústavní soud konstatuje, že v určitých případech může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým, a teorie i praxe jiných ústavních soudů se jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Tak je tomu i v posuzovaném případu, kdy v důsledku splnění dohody o narovnání, zpětvzetí žaloby a následného zastavení řízení, odpadlo meritum sporu, tedy povinnost k náhradě škody a zásah do lidských práv stěžovatele tak pojmově ani nastat nemůže.
Za dané situace, kdy v průběhu řízení o ústavní stížnosti bylo ve věci řízení zastaveno a věc byla skončena pravomocným usnesením, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 5. 2002
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj