ECLI:CZ:US:2002:2.US.112.02
sp. zn. II. ÚS 112/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z.N. - N., právně zastoupeného JUDr. J. V., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 24 C 42/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 54 Co 576, 577/2000, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 24 C 42/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 54 Co 576, 577/2000, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a ústavní stížnost projednal mimo stanovené pořadí.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že mu jeho právní zástupce JUDr. O. Ch., který výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze obdržel dne 26. 4. 2001, tento zaslal s více jak dvouměsíčním zpožděním. Stěžovatel je však přesvědčen, že jím tvrzená protiústavnost napadených rozhodnutí splňuje podmínky mimořádné výjimky plynoucí z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podstatný přesah jeho vlastních zájmů spatřuje stěžovatel jednak v obecném zájmu na ústavně souladném rozhodování obecných soudů, jednak na požadavku právní jistoty účastníků v obdobných právních vztazích při směňování bytů. Lhůta jednoho roku od doručení písemného vyhotovení rozsudku Městského soudu v Praze, uvádí stěžovatel, je zachována. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti upřesňuje, že proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze nebyl oprávněn podat dovolání.
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Nepřípustnou ústavní stížnost Ústavní soud podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zák., odmítne.
V souladu s ust. §75 odst. 2 písm. a) cit. zák., Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícímu závěru:
Pokud se stěžovatel dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) cit. zák., pak toto ustanovení se nedotýká v žádném případě běhu lhůty podle ust. §72 odst. 2 cit. zák. Toto ustanovení je třeba vykládat ve vztahu k ust. §75 odst. 1 cit. zák., tedy tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost výjimečně i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (a ústavní stížnost je jinak nepřípustná). Ust. §75 odst. 2 písm. a) tedy neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení §72 odst. 2 cit. zák. Ust. §75 odst. 2 písm. a), tedy není v žádném případě prostředkem k prominutí či prodloužení lhůty podle ust. §72 odst. 2 cit. zák. (viz též též rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. ÚS 110/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, s. 271).
Použití ust. §75 odst. 2 písm. a) cit. zák. přichází v úvahu vzhledem ke znění tohoto ustanovení pouze v těch případech, kdy stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V projednávané věci citované ustanovení uplatněno být nemůže, neboť stěžovatel využil všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Význam stížnosti a její přesah nad vlastními zájmy stěžovatele Ústavní soud proto již neposuzoval (viz též rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. ÚS 107/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, s. 349).
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z uvedeného vyplývá, že do této lhůty se započítává i den doručení rozhodnutí, resp. den, kdy došlo k rozhodné skutečnosti. Ust. §72 odst. 2. cit. zák. je kogentní povahy, neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, byl jeho právnímu zástupci doručen dne 26. 4. 2001, ústavní stížnost však byla podána až dne 18. 2. 2002, tedy až po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, neshledal důvod pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 12. března 2002