ECLI:CZ:US:2002:2.US.12.01.1
sp. zn. II. ÚS 12/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. B., právně zastoupeného JUDr. F. N., proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 9 C 881/97, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 17 Co 725/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 8. 1. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 9 C 881/97, jakož i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 17 Co 725/99, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 90 Ústavy.
Rozsudkem ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 17 Co 725/99, Krajský soud v Hradci Králové, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 9 C 881/97, ve výroku I., kterým byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) uložena povinnost na své náklady provést ve stanovené lhůtě na domě ve vlastnictví manželů H., ve výroku přesně specifikované práce, dále ve výroku IV., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení, a ve výroku V., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách náklady řízení; odvolaní proti výroku III., kterým dal soud prvního stupně souhlas ke změně žaloby provedené přípisem žalobce ze dne 9. 9. 1999, odvolací soud odmítl; dále odvolací soud rozhodl, že rozsudek okresního soudu ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba v části, ve které se žalobce domáhal provedení dalších prací nebo podrobnějšího popisu prací, zůstává nedotčen; dále odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání v dané věci; a konečně odvolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Protože společné s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 16/2001, ve výroku I. zamítl dovolání stěžovatele proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2000, č. j. 17 Co 725/99-257, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného, a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Ve II. výroku dovolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní soud porušil ust. §95 odst. 1 o. s. ř., když stěžovatele neseznámil s tím, že žalobce přípisem ze dne 9. 9. 1999 navrhl změnu žaloby a stěžovateli změněnou žalobu nedoručil. O změně žaloby se stěžovatel dozvěděl až z doručeného rozsudku soudu prvního stupně. Soud rozhodl o změně žaloby v rámci rozsudku, aniž by stěžovatel měl možnost se změnou žaloby se seznámit před vydáním rozsudku ve věci samé. Stěžovatel tak nemohl v řízení před soudem prvního stupně reagovat na změny žaloby. Výrokem I. rozsudku okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost na své náklady provést i práce, které provedl řádně a práce a konstrukce, které stěžovatel neprováděl, nebo provádět dle smlouvy o dílo neměl, ale také práce a konstrukce, které nebyly uvedeny v petitu původní žaloby. Okresní soud dále podle stěžovatele v rozsudku překročil návrhy žalobce a přisoudil mu více než čeho požadoval i ve změněném návrhu a dokonce proti vůli žalobce mu přisoudil práce a konstrukce, které nechtěl provést, což žalobce výslovně uvedl i v návrhu na změnu žaloby ze dne 9. 9. 1999.
Odvolací soud pak podle stěžovatele neprojednal věc v mezích, ve kterých se stěžovatel domáhal přezkoumání rozsudku a i když v souvislosti s připuštěním změny žaloby až v rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel ve svém odvolání namítal nové věci, odvolací soud došel ve velmi obecném a strohém odůvodnění, resp. bez jakéhokoliv odůvodnění k závěru, že námitky obsažené v písemném podání stěžovatele byly uplatněny již v řízení před okresním soudem, který se jimi měl zabývat a vypořádat. Připuštění změny návrhu okresní soud, uvádí stěžovatel, v rozsudku ani řádně neodůvodnil. Dále se stěžovatel domnívá, že odvolací soud pochybil při výkladu ust. §202 odst. 2 písm. f) o. s. ř., když odmítl odvolání stěžovatele proti výroku o připuštění změny žaloby. I když o změně žaloby má být rozhodováno usnesením, uvádí stěžovatel, okresní soud rozhodl rozsudkem a v tomto případě se stěžovatel domnívá, že proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání. Krajský soud však odvolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že dle ust. §202 odst. 2 písm. f) o. s. ř., proti rozhodnutí, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 9 C 881/97, vedený u Okresního soudu ve Svitavách, jakož i vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové k projednávané věci.
Ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 28. 2. 2001 odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu, se kterým se ve svém rozsudku plně ztotožnil. Pokud jde o odmítnutí odvolání proti výroku o připuštění změny žaloby v rozsudku odvolacího soudu, krajský soud uvedl, že je sice pravda, že o změně žaloby má být rozhodováno usnesením podle ust. 167 o. s. ř., jestliže se tak však stane rozsudkem, nezakládá to podle názoru odvolacího soudu právo odvolání proti takovému výroku.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, aby z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku II., jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku III. rozsudku okresního soudu, kterým soud prvního stupně dal souhlas ke změně žaloby, aniž by byl současně napaden i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 16/2001, v části výroku I., ve které bylo zamítnuto dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 17 Co 725/99, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve výše uvedené části výroku I. zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 219/ 96).
Pokud jde o další část ústavní stížnosti, směřující proti zbývajícím částem výroků napadených rozsudků, Ústavní soud uvádí následující:
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti nejsou způsobilé ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a ústavní stížnost je poroto v uvedené části neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, nebo čl. 90 Ústavy, který je ostatně pouhou institucionální zárukou práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout, a sice v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 17 Co 725/99, ve výroku II., jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 9 C 881/97 ve výroku III., podle ust. §43 odst. 1 písm. c), neboť návrh byl podán někým zjevně neoprávněným, ve zbývajících částech rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002