ECLI:CZ:US:2002:2.US.143.01
sp. zn. II. ÚS 143/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele F. K., zastoupeného advokátem Mgr. F. N., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2000, čj. 40 Nt 309/2000-14, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2001, čj. 6 To 16/2001-29, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 1. 3. 2001, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva dle článku 8 a článků 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 309/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je stíhán pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákona. Trestného jednání se měl dopustit tím, že spolu s obviněným P. P. dne 13. 6. 2000 kolem 18.00 hod při přechodu státní hranice z Ukrajiny do Slovenské republiky přes hraniční přechod Ubĺa převáželi v osobním vozidle zn. V. celkem 49 balíčků heroinu o hmotnosti 25,931 kg, které převzali od dosud nezjištěné osoby v Rumunsku, a měli je přepravit do České republiky. Trestná činnost obviněných byla na žádost orgánů Slovenské republiky převzata do České republiky. K předání obviněných a ke sdělení obvinění došlo dne 19. 12. 2000 na hraničním přechodu Lanžhot - Kúty. Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem podal dne 21. 12. 2000 návrh na vzetí stěžovatele do vazby. Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 21. 12. 2000, čj. 40 Nt 309/2000-14, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu s tím, že vazba započala dne 19. 12. 2000 ve 14.00 hod. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že návrh státní zástupkyně byl podán včas. Poukázal na dosud prokázané skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že ho spáchal stěžovatel. Z obsahu spisu soud zjistil, že stěžovatel se v místě trvalého bydliště nezdržuje a ani k dalším zjištěným místům svého pobytu není ničím vázán. S ohledem na hrozící vysoký trest dovodil vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu, když zohlednil i skutečnost, že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Dále vyšel ze zjištění, že stěžovatel se v souvislosti s pácháním skutku stýkal s dalšími osobami, od kterých přebíral peníze a dával jim další pokyny, jak s omamnou látkou naložit. Hrozí tak důvodná obava, že v případě propuštění by se stěžovatel s těmito osobami mohl kontaktovat a mařit tím vyšetřování. Soud proto shledal i vazební důvod dle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Počátek vazby stanovil okamžikem, kdy byl stěžovatel omezen na své osobní svobodě při zadržení podle §75 trestního řádu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že nelze postupovat dle §75 trestního řádu, neboť nebyla splněna podmínka neodkladnosti věci. Dle jeho přesvědčení mělo být v dané věci postupováno dle §377 trestního řádu a o jeho vazbě mělo být rozhodnuto do 48 hodin od zadržení, tj. od 13. 6. 2000. Tímto dnem měl být stanoven počátek vazby. Důvody útěkové vazby považuje za zcela nepodložené.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 1. 2001, čj. 6 To 16/2001-29, stížnost zamítl. Upozornil na to, že orgány činné v trestním řízení v ČR měly možnost sdělit stěžovateli obvinění až po předání orgány Slovenské republiky dne 19. 12. 2000. Tímto okamžikem přešel stěžovatel jako obviněný pod jurisdikci orgánů ČR. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. Potvrdil, že bylo správně postupováno dle §383a) trestního řádu. Sdělením obvinění začala běžet 48hodinová lhůta pro předání stěžovatele soudu k rozhodnutí o vzetí do vazby. Poukázal na to, že stěžovatel je důvodně trestně stíhán pro velmi závažný trestný čin, za který mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Uvedl, že v daném stádiu řízení soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle nejpřísnější či mírnější trestní sazby. Soud se naopak zabývá tím, zda je dána důvodná obava z možného maření přípravného řízení právě s ohledem na výši hrozícího trestu a vzhledem k tomu, že se stěžovatel zdržoval určitou dobu mimo území republiky. Soud druhého stupně rovněž potvrdil důvodnost koluzní vazby s ohledem na to, že nelze vyloučit možnost ovlivňování dalších osob, které je třeba vyslechnout.
Stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. Uvádí v ní, že pro stejný skutek byl nejdříve stíhán orgány činnými v trestním řízení ve Slovenské republice, přičemž k jeho zadržení došlo 13. 6. 2000 a Okresní soud v Humenném rozhodl o jeho vzetí do vazby. Usnesením Krajské prokuratury v Prešově ze dne 19. 12. 2000 byl propuštěn na svobodu momentem odevzdání orgánům činným v trestním řízení v ČR. K jeho předání došlo na základě souhlasu Nejvyššího státního zastupitelství ČR ze dne 1. 12. 2000. Je přesvědčen, že popsaným způsobem byla porušena jeho základní práva dle čl. 8 a čl. 36 Listiny. O jeho předání nerozhodl soud, ale prokuratura, a to přesto, že se jedná o zásah do jeho postavení jako obviněného, kdy byl převezen z jednoho státu do druhého, aniž by se mohl k takovému kroku vyjádřit. Je přesvědčen, že takový postup nemá oporu ani ve slovenském ani v českém právním řádu a ani Evropská úmluva o předávání trestních věcí se o postavení obviněného nezmiňuje. Podle názoru stěžovatele mělo být proto postupováno dle příslušných ustanovení o vydávání do ciziny, neboť jedině takový postup by umožnil zajištění jeho práva na soudní ochranu. Mělo na něj být pohlíženo jako na zatčeného, kterému by počala okamžikem předání českým orgánům běžet 24hodinová lhůta k uvalení vazby dle §377 trestního řádu. Stěžovatel má za to, že u něho nebyly splněny ani zákonné podmínky pro uvalení vazby. Nesouhlasí s názorem stížnostního soudu, že mu nepřísluší zabývat se důkazy o tom, zda stěžovatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, pro nějž je stíhán. Dle něho právě z takového posouzení, které je smyslem §67 odst. 2 trestního řádu, lze uvážit, zda a jaký trest obviněnému hrozí. Oběma soudům vytýká, že neuvedly žádné konkrétní skutečnosti, pro které je na místě koluzní vazba. Poukazuje na to, že se k trestnému jednání zcela doznal, a nemá proto žádný důvod k ovlivňování svědků.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru stěžovatel napadá zejména postup orgánů Slovenské republiky.
Okresní soud v Ústí nad Labem uvedl, že při rozhodování o návrhu na vzetí do vazby postupoval dle příslušných ustanovení trestního řádu, a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Předložil stanovisko státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, z něhož vyplývá, že na postup orgánů činných v trestním řízení při přebírání trestní věci z ciziny je nutno aplikovat příslušné mezinárodní smlouvy a ustanovení §383a) trestního řádu. Po převzetí věci se postupuje dle právního řádu ČR. Je třeba zahájit trestní stíhání a rozhodnout o zadržené osobě dle ustanovení §75 a násl. trestního řádu. Vyžádání z ciziny dle §376 trestního řádu a vydání do ciziny dle §379 trestního řádu jsou odlišné instituty od převzetí trestní věci z ciziny dle §383a) trestního řádu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel především namítá, že postup, který byl při jeho předávání ze Slovenské republiky do České republiky zvolen, "nemá oporu ani v českém, ani ve slovenském právním řádu".
Problematika právního styku s cizinou je upravena v hlavě dvacáté čtvrté trestního řádu. Dle §375 trestního řádu se ustanovení této hlavy užijí subsidiárně, tj. v případech, kdy příslušné mezinárodní smlouvy, jimiž je naše republika vázána, nestanoví jiný postup. Pro daný případ jsou relevantní Evropská úmluva o předávání trestního řízení, vyhlášená pod č. 551/1992 Sb. (dále jen "Evropská úmluva"), a Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, vyhlášená pod č. 209/1993 Sb. (dále jen "Smlouva mezi ČR a SR"). Smlouva mezi ČR a SR upravuje odevzdávání a převzetí trestního stíhání ve svém čl. 29 odst. 1. Toto smluvní ustanovení odkazuje na Evropskou úmluvu, jež se tak ve styku mezi ČR a SR uplatní primárně, tj. před Smlouvou mezi ČR a SR a před trestním řádem.
První okruh námitek stěžovatele směřuje proti postupu slovenských orgánů v souvislosti s jeho trestním stíháním na území SR. Zahrnuje časový úsek od vznesení obvinění přes rozhodnutí o vzetí do vazby až po rozhodnutí Krajské prokuratury v Prešově z 19. 12. 2000 o propuštění z vazby okamžikem odevzdání stěžovatele orgánům ČR a přerušení trestního stíhání rozhodnutím téhož orgánu SR z téhož dne. Ústavní soud především konstatuje, že není oprávněn posuzovat ústavnost postupu orgánů jiného státu. Připomíná ovšem, že dle zde primárně aplikovatelné Evropské úmluvy (čl. 26 odst. 1) jakýkoli procesní úkon učiněný v dožadujícím státě (zde SR) podle jeho právního řádu má stejnou platnost v dožádaném státě (zde ČR), jako by byl učiněn orgány tohoto státu. Stěžovatel byl k okamžiku předání orgánům ČR propuštěn slovenskými orgány z vazby na svobodu, protože její důvody tím pominuly, a jeho trestní stíhání bylo slovenskými orgány přerušeno. Tento právní stav byla Česká republika povinna ve smyslu čl. 26 odst. 1 Evropské úmluvy bezvýhradně respektovat.
Ústavní soud neshledal z hlediska ústavnosti nic závadného ani na samotném aktu předání stěžovatele na státní hranici v Lanžhotě. Čl. 29 odst. 5 Smlouvy mezi ČR a SR totiž ukládá dožadující smluvní straně (SR) převézt obviněného ve vazbě na území dožádané smluvní strany (ČR). České republice vyplývá z uvedeného ustanovení mezinárodně právní povinnost obviněného na svém území (v tomto případě na hraničním přechodě v Lanžhotě) převzít.
V souvislosti s otázkou aplikace citovaných mezinárodních smluv v projednávané věci vyslovuje Ústavní soud pochybnosti o správnosti oficiálního překladu Evropské úmluvy, uveřejněné ve Sbírce zákonů ČR pod názvem "Evropská úmluva o předávání trestního řízení". Dle autentického znění se Evropská úmluva ve skutečnosti týká pouze předávání trestního stíhání (ve francouzském názvu "transmission des procédures répressives, na mnoha místech francouzského textu "poursuite"), a nikoli předávání trestního řízení, což je v českém právu pojem s mnohem širším obsahem. Ústavní soud dokládá své přesvědčení i rakouským oficiálním překladem názvu Evropské úmluvy, jenž v němčině zní: "Europäisches Übereinkommen über die Übertragung der Strafverfolgung", tedy hovoří o "trestním stíhání". Nepřesným překladem se dezinterpretuje úmysl stran Evropské úmluvy, jejíž přeložený text se tak stává matoucí a zavádějící. Ústavní soud si proto klade otázku, jak mohou orgány činné v trestním řízení podle nesprávného oficiálního překladu klíčového pojmu Evropské úmluvy správně postupovat. Současně však zdůrazňuje, že ve zde posuzovaném případě byla Evropská úmluva aplikována správně, v souladu s úmyslem smluvních stran.
Druhý okruh námitek stěžovatele se týká postupu českých orgánů činných v přípravném řízení v souvislosti s převzetím jeho trestního stíhání. Stěžovatel vyslovuje názor, že na jeho věc mělo být aplikováno ustanovení §379 a násl. trestního řádu o vydání do ciziny (v této souvislosti zmiňuje i ustanovení §376 a násl. trestního řádu), s tím, že jedině takový postup by zajistil jeho právo na soudní ochranu. Institut převzetí trestní věci z ciziny se zásadně odlišuje od institutu extradice. Uplatnění prvního z nich předpokládá iniciativu (žádost) dožadujícího státu adresovanou jinému (dožádanému) státu o převzetí trestního stíhání osoby, která je v dožadujícím státě trestně stíhána. Tak tomu bylo ve zde projednávaném případě. Naopak institut extradice by předpokládal žádost České republiky o vydání osoby z jiného státu za účelem jejího trestního stíhání, výkonu trestu či z jiných důvodů upravených v Evropské úmluvě o vydávání z r. 1957 či podle jiných norem mezinárodního práva. Tak tomu ovšem ve zde projednávaném případě nebylo. Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, v němž stížnostní orgán vysvětlil, proč nebylo v dané věci postupováno dle příslušných ustanovení o vyžádání z ciziny, a naopak potvrdil správnost postupu dle ustanovení §383a) trestního řádu. I když se stěžovateli jeví pro zachování jeho ústavních práv výhodnější aplikace ustanovení o vydání z ciziny, Ústavní soud se s jeho názorem nemůže ztotožnit. Pro takový postup nebyly dány mezinárodně právní, ani zákonné podmínky, neboť proti stěžovateli nebyl vydán zatýkací rozkaz (§376 odst. 1 trestního řádu), ani žádost o vydání do ciziny (§379 odst.1 trestního řádu).
Jak již Ústavní soud uvedl výše, je ČR povinna na základě Evropské úmluvy respektovat všechny procesní úkony učiněné SR coby dožadující stranou. Stěžovatel byl v okamžiku předání orgánům ČR propuštěn slovenskými orgány z vazby na svobodu a jeho trestní stíhání bylo přerušeno. Na tento právní stav musely české orgány činné v trestním řízení adekvátně navázat v souladu s ustanoveními trestního řádu. Musely tedy zejména stěžovateli sdělit obvinění a vzít ho do vazby. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí stížnostního orgánu, stěžovateli bylo po jeho převzetí českými orgány dne 19. 12. 2000 ve 14.00 hod sděleno obvinění. Tímto okamžikem začala běžet 48hodinová lhůta pro předání stěžovatele soudu, během níž soud rozhodl o vazbě stěžovatele (§76 odst. 4 a §77 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud nezjistil, že by postupem orgánů činných v přípravném řízení bylo porušeno některé z tvrzených ústavních práv stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel s použitím ustanovení o převzetí trestní věci z ciziny neztotožňuje a domnívá se, že na jeho případ mělo být aplikováno jiné ustanovení trestního řádu pro něho příznivější, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně namítá, že u něho nebyly splněny zákonné podmínky pro uvalení vazby, a oběma soudům vytýká, že neuvedly žádné konkrétní skutečnosti, pro které je dán důvod koluzní vazby. Ústavní soud k tomu uvádí, že vazba je zajišťovacím institutem. Nemá povahu trestu jako takového a nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku. Vzetí do vazby je vázáno na konkrétní skutečnosti, vyjadřující důvodnou obavu z případných následků uvedených v §67 odst. 1 trestního řádu. Lze souhlasit s tím, že stěžovatel je stíhán pro pokus závažného úmyslného trestného činu, kterým bezpochyby trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákona je. Za předpokladu, že mu bude trestné jednání u soudu prokázáno, mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Obě tyto skutečnosti v návaznosti na dosud provedené dokazování ve věci vyjadřují důvodnou obavu z případných následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu. Jak soud prvého stupně tak i soud stížnostní poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně na okolnosti, které odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání a trestu vyhnul. Dále poukázaly na provedené dokazování, z něhož vyplynulo, že stěžovatel byl napojen na další osoby, od kterých přebíral peníze a dával jim další instrukce, jak omamnou látku převést. Hrozí tak důvodná obava, že by mohl v případě propuštění na svobodu tyto osoby kontaktovat a mařit tím vyšetřování. Námitky uplatněné stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně stížnostní soud zohlednil a závěry, k nimž dospěl, ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil. Vzhledem k tomu, že byly dodrženy příslušné procesní postupy, nelze mít za to, že názor soudů (odlišný od názoru stěžovatele) na důvody vazby, založený na konkrétních skutečnostech, jež odůvodňují obavu z reálně představitelného jednání stěžovatele ve smyslu §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, je způsobilý založit porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Soud musí ovšem tyto konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu dostatečně a přesvědčivě vysvětlit. To se dle názoru Ústavního soudu v daném případě stalo.
S poukazem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stěžovatel byl jakkoli dotčen na svých ústavně zaručených právech. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu