ECLI:CZ:US:2002:2.US.152.02
sp. zn. II. ÚS 152/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2001, č.j. 28 Cdon 1750/2001-214, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 65/2001, a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 9 C 1029/95, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2001, č.j. 28 Cdon 1750/2001-214, kterým bylo odmítnuto dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., když rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 65/2001, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 9 C 1029/95, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání blíže určených nemovitostí v kat. území Č. V. V odvolacím rozsudku nebylo současně připuštěno dovolání.
Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím právního zástupce na základě zvláštní plné moci a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud nejdříve posoudil ústavní stížnost z hlediska včasnosti jejího podání. Došel k závěru, že pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Praze, je nutno ústavní stížnost posoudit jako podanou opožděně, neboť tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 4. 2001, takže lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto případě uplynula podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., podstatně dříve, než bylo toto pravomocné rozhodnutí napadeno ústavní stížností. Protože §239 odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění stanovil, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Protože meritorní projednání dovolání bylo podmíněno až závěrem dovolacího soudu, bylo povinností stěžovatele, který chtěl zachovat lhůtu k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, aby spolu s dovoláním, jehož přípustnost bylo nutno teprve posoudit, podal rovněž ústavní stížnost. To se ale nestalo. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustným návrhem.
Jako přípustným se proto Ústavní soud mohl zabývat pouze včas podaným návrhem na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdon 1750/2001-214.
V předmětné věci je ovšem rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo navrhovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Tato jeho možnost byla vymezena v §239 odst. 2 o. s. ř. Pokud Nejvyšší soud žádost o připuštění dovolání odmítl, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení o připuštění dovolání. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud však postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání náležitě zdůvodnil, přičemž výslovně přihlížel i k judikatuře Ústavního soudu v těchto otázkách. Navrhovatel nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Jeho výtky směřují k tomu, jak soud I. stupně a odvolací soud posoudily jeho návrh na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Touto otázkou se však mohl Nejvyšší soud zabývat pouze v případě, že by dospěl k závěru, že dovolání podané podle §239 odst. 2 o. s. ř. bylo přípustné.
Nejvyšší soud se však nemohl případem zabývat meritorně, když ústavně konformním postupem dospěl k závěru, že se nejedná o věc, která splňuje podmínky §239 odst. 2 o. s. ř. Proto jde meritorní polemika v ústavní stížnosti mimo rámec případu, neboť Nejvyšší soud byl povinen posoudit přípustnost žádosti o připuštění dovolání, nikoli věcně rozhodnout ve věci samé podle §243b o.s.ř. Z toho proto plyne i zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl
- v části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 65/2001, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 9 C 1029/95, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako podanou po lhůtě a
- v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdon 1750/2001-214, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu