ECLI:CZ:US:2002:2.US.161.01
sp. zn. II. ÚS 161/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele R. S., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 4 To 8/01, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 3. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že soud II. stupně svým rozhodnutím o zamítnutí stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni o jeho ponechání ve vazbě porušil základní práva a svobody stěžovatele dle článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s dalšími obviněnými M. G., P. H., R. Š. a B. Z. jsou trestně stíháni pro rozsáhlou, převážně majetkovou trestnou činnost. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. Nt 167/99, rozhodl o vzetí obviněných do vazby z důvodů uvedených v ust. §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 1 T 12/2000, vrátil věc státnímu zástupci k došetření a současně rozhodl tak, že se obvinění ponechávají ve vazbě, neboť důvody vazby dle §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu trvají i nadále. Proti rozhodnutí o ponechání obviněných ve vazbě si stěžovatel a spoluobvinění podali stížnost.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 4 To 8/01, stížnost zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že u stěžovatele a ostatních spoluobviněných nadále trvají vazební důvody dle §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu, jejichž opodstatněnost vyplývá z obsahu spisu. K námitkám, že soud I. stupně měl stanovit konkrétní dobu dalšího trvání vazby, uvedl, že vazba obviněných se započítává od 7. 4. 1999. K jejímu poslednímu prodloužení v přípravném řízení došlo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to do 7. 8. 2000. Vazba obviněných v přípravném řízení skončila podáním obžaloby dne 20. 7. 2000. Lhůty dalšího trvání vazby v přípravném řízení se budou počítat ode dne, kdy bude spis doručen státnímu zástupci. V tomto konkrétním případě bude zbývat od tohoto dne do uplynutí lhůty trvání vazby 19 dnů. K dalšímu prodloužení by mohlo dojít pouze na základě návrhu státního zástupce. V opačném případě musejí být obvinění po uplynutí zbytku lhůty z vazby propuštěni. Vrchní soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí o dalším trvání vazby je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu i s článkem 8 odst. 5 Listiny. K nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/97, na který obvinění poukazovali, uvedl, že smyslem citovaného nálezu je uložit soudům, aby v případě rozhodování o dalším trvání vazby nepřihlížely pouze k trvání vazebních důvodů, ale též k tomu, aby v důsledku nedostatků přípravného řízení nebyla dotčena ústavní práva obviněných a nedošlo k nepřiměřeně dlouhému omezování jejich svobody protahováním vazby.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Vychází v ní z předpokladu, že časové určení trvání vazby musí být vždy konkrétně stanoveno a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Pokud soud v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení rozhodl o dalším trvání vazby, nemohl tak z pohledu článku 8 odst. 5 Listiny a §71 odst. 2 trestního řádu učinit bez přesného stanovení doby trvání vazby. V době, kdy rozhodoval soud I. stupně, již uplynula lhůta pro její další trvání stanovená pro přípravné řízení. Soud měl vazební lhůtu v rámci zákonného limitu nově vymezit. Stěžovatel se proto údajně nachází od 7. 8. 2000 ve vazbě bez právního důvodu. Pokud rozhodnutí o trvání vazby neučinil soud prvého stupně, měl tak učinit stížnostní soud. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/97, který obecné soudy podle jeho názoru nerespektovaly.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze, aby se coby účastník řízení k projednávané věci vyjádřil. Tento soud považuje námitky v ústavní stížnosti za shodné s námitkami, uplatněnými ve stížnosti proti usnesení nalézacího soudu. Odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vysvětlil, jakými úvahami se řídil. Vyšel z toho, že lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla prodloužena do 7. 8. 2000 a neuplynula beze zbytku, neboť dne 20. 7. 2000 byla podána obžaloba, čímž se věc dostala do stádia řízení před soudem. Tím byla lhůta pro přípravné řízení přerušena a po vrácení věci státnímu zástupci nezačala běžet lhůta nová, nýbrž pokračovala nevyčerpaná část lhůty (19 dní), jak lze dovodit i z nálezu Ústavního soudu citovaného stěžovatelem. Vrchní soud odmítl tvrzení stěžovatele, že se neřídil citovaným nálezem. Z napadeného usnesení je totiž patrné, že Vrchní soud zvažoval, zda je nutné stanovit nutnou dobu trvání vazby. S ohledem na zákaz reformatio in peius bylo zřejmé, že lhůta by přesáhla 19 dní zbývajících do uplynutí lhůty v přípravném řízení. Uvedl, že takto stanovená lhůta byla pro stěžovatele nejpříznivější, neboť k jejímu prodloužení mohlo dojít jen na základě podnětu státního zástupce a rozhodnutím příslušného soudu. Dodal, že vazba stěžovatele byla opět prodloužena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 40 Nt 512/01, do 7. 4. 2001 v době, kdy končila dvouletá lhůta vazby, a poté usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 3 Ntv 1/01, do 31. 12. 2001.
Na výzvu Ústavního soudu, učiněnou v souladu s ustanovením §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni. Uvedl, že je mu ze spisového materiálu známo, že dne 16. 2. 2001 podal Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem návrh na prodloužení lhůty trvání vazby. V odůvodnění svého návrhu konstatoval, že jej podává ve lhůtě, když do ní započítává zbylou dobu trvání vazby v přípravném řízení, tj. 19 dnů, a uvedl, že konec lhůty trvání vazby připadá na den 5. 3. 2001. Okresní soud v Ústí nad Labem vazbu prodloužil do 7. 4. 2001. K návrhu Vrchního státního zástupce v Praze byla vazba obviněných následně prodloužena do 31. 12. 2001. Krajský soud se proto domnívá, že ústavní stížnost je bezpředmětná, neboť k porušení práv stěžovatele nedošlo. Doba vazby je nyní stanovena konkrétně a náležitě zdůvodněna. Orgány činné v trestním řízení tudíž nepostupovaly v rozporu s referenčním nálezem Ústavního soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasazovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti namítá formální pochybení soudu prvého stupně, který v rámci rozhodování o vrácení trestní věci stěžovatele a dalších spoluobviněných státnímu zástupci k došetření ponechal stěžovatele ve vazbě, aniž by vymezil její další trvání konkrétní lhůtou. Uvedené pochybení nenapravil ani stížnostní soud. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že stejnou námitku stěžovatel uvedl ve své stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně. Stížnostní soud se jí v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval. Vrchní soud vyšel z toho, že obvinění jsou stíháni pro rozsáhlou závažnou, převážně majetkovou trestnou činnost a nacházejí se ve vazbě za pokračující existence vazebních důvodů dle §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Délka přípravného řízení se mu tudíž jevila jako úměrná rozsahu vyšetřovaného trestného jednání. Ústavní soud potvrzuje ústavní konformnost jeho názoru, že lhůta trvání vazby obviněných v přípravném řízení, jež byla prodloužena do 7. 8. 2000, neuplynula beze zbytku. Dne 20. 7. 2000 byla ve věci podána obžaloba, čímž se věc dostala do stádia řízení před soudem a lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení byla přerušena. Rozhodnutím o vrácení věci státnímu zástupci pak tato lhůta, z níž zbývalo ještě 19 dní, pokračovala. Oporu pro tento závěr lze opatřit i z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/97, podle něhož nepočíná po vrácení věci státnímu zástupci k došetření běžet nová vazební lhůta, ale dobu trvání vazby před podáním obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření je naopak nutno z hlediska rozhodování o prodloužení vazby sčítat. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti. Soud v něm uvedl, že zvažoval nutnost stanovení další doby trvání vazby. S ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius zohlednil lhůtu 19 dnů, které stěžovateli zbývaly do uplynutí lhůty trvání vazby v přípravném řízení. Upozornil, že tato lhůta byla pro stěžovatele nejpříznivější, neboť k jejímu prodloužení mohlo dojít jen rozhodnutím soudu na základě podnětu státního zástupce, tedy v situaci pro stěžovatele méně příznivé. Zákaz reformatio in peius lze považovat za obecnou zásadu právní, jež prostupuje celým trestním řízením. Její dílčí aspekty převzaly i univerzální mezinárodní smlouvy o lidských právech, např. ustanovení článku 15odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či ustanovení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjadřuje i ustanovení §150 odst. 1 trestního řádu, jež zabezpečuje svobodu výkonu práva podat stížnost bez obav na zhoršení procesní situace stěžovatele. Tím je uvedená zásada pro nadřízený stížnostní orgán závazná. Znamená, že orgán rozhodující o stížnosti nemůže změnit rozhodnutí v neprospěch osoby, která stížnost podala. Vrchní soud v Praze se při rozhodování stížnosti stěžovatele zásadou zákazu reformatio in peius důsledně řídil a jeho postup je ústavně konformní.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že novela trestního řádu, účinná od 1. 1. 2002, odstranila nejednotný výklad ustanovení §71 odst. 8 (po novele ustanovení §71 odst. 10) tím, že v něm výslovně uvádí, že při vrácení věci státnímu zástupci k došetření pokračuje běh lhůty ode dne, kdy byl spis doručen státnímu zástupci.
Rozhodnutí obecných soudů proto není v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu ani s ustanovením článku 8 odst. 5 Listiny či příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Neopodstatněná je tudíž i námitka stěžovatele, že k poslednímu prodloužení vazby v přípravném řízení došlo ze strany Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 3. 4. 2000 a že se stěžovatel nachází ve vazbě od 7. 8. 2000, do kdy byla vazební lhůta prodloužena, bez právního důvodu. Stěžovatel totiž nevzal v úvahu usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 40 Nt 512/01, kterým byla vazba obviněných včetně stěžovatele na návrh státního zástupce, podaný ve zbývající 19denní části lhůty, prodloužena do 7. 4. 2001 (kdy skončila dvouletá vazební lhůta).
Vrchní soud v Praze později, před skončením dvouleté lhůty, rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 3 Ntv 1/01, že se vazba stěžovatele a ostatních obviněných prodlužuje do 31. 12. 2001. V posledně uvedeném usnesení, jež si Ústavní soud vyžádal ke sp. zn. IV. ÚS 161/01 (ve věci ústavní stížnosti obviněného R. Š.), Vrchní soud podrobně zdůvodňuje skutkovou i právní náročnost věci, pro niž nebylo možno řízení skončit ve dvouleté vazební lhůtě, a konstatuje, že důvody vazby u všech obviněných nadále trvají.
V postupu Vrchního soudu v Praze, který se před vrácením věci státnímu zástupci zabýval všemi okolnostmi dalšího trvání vazby, tudíž Ústavní soud nespatřuje stěžovatelem namítaný zásah do jeho ústavně chráněných práv. Požadavek stanovený citovaným nálezem Ústavního soudu, podle něhož je úkolem obecných soudů při vrácení věci k došetření státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby zabývat se možným dotčením stěžovatele na jeho základním právu dle článku 38 odst. 2 Listiny ve spojení s článkem 8 odst. 5 Listiny, byl naplněn. Obdobný názor zaujal Ústavní soud i ve věcech dalších spoluobviněných stěžovatele, vedených pod sp. zn. II. ÚS 141/01, II. ÚS 159/01 a IV. ÚS 161/01.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu