Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.06.2002, sp. zn. II. ÚS 19/02 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 65/26 SbNU 187 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.19.02

sp. zn. II. ÚS 19/02 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele Syndikát novinářů ČR, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 20 Co 265/2001, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 20 Co 265/2001, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 20 Co 265/2001, neboť má za to, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2001, č.j. 23 C 74/97-32, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným usnesením soudu prvého stupně bylo zastaveno řízení o žalobě České republiky - Ministerstva financí ČR (tj. vedlejšího účastníka) proti stěžovateli na zaplacení částky Kč 3,033.626,- s přísl., která představuje bezdůvodné obohacení, jež mělo vzniknout u stěžovatele na úkor vedlejšího účastníka na základě příjmů z pronájmu nebytových prostor v domě č.p. 68 v Praze 1 stěžovatelem. Obvodní soud v uvedeném usnesení konstatoval, že řízení bylo na základě shodného návrhu účastníků řízení přerušeno, a to rozhodnutím odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 22. 9. 1999. Vzhledem k tomu, že soudu nedošel ve lhůtě podle §111 odst. 3 věta poslední o. s. ř. návrh na pokračování řízení (tj. do 22. 9. 2000), soud řízení podle citovaného ustanovení zastavil. Proti usnesení soudu prvého stupně o zastavení řízení podal vedlejší účastník odvolání, ve kterém namítal, že podáním ze dne 11. 9. 2000 navrhl pokračovat v řízení, o čemž svědčí i následný postup soudu, který výzvou ze dne 13. 4. 2001 vyzval účastníky k označení důkazů k prokázání sporných skutečností. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání, shledal odvolání důvodným, neboť ze spisu (č.l. 27) zjistil, že vedlejší účastník podáním ze dne 11. 9. 2000, došlým soudu I. stupně dne 14. 9. 2000, navrhl pokračovat v přerušeném řízení. Vzhledem k tomu nenastaly podmínky pro zastavení řízení ve smyslu §111 odst. 3 o. s. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že poté, co obdržel napadené usnesení městského soudu, nahlédl do příslušného soudního spisu a dospěl - s ohledem na přeškrtání a přečíslování čísel listů v tomto spisu - k hypotéze, že předmětné podání bylo do spisu vloženo dodatečně. Současně zjistil, že mu nebylo soudem doručeno ani toto podání, ani odvolání vedlejšího účastníka ze dne 18. 6. 2001. Z těchto důvodů požádal dle §6 zákona č. 335/1991 Sb. předsedu soudu o přezkoumání postupu soudu. Z dopisu místopředsedy soudu Mgr. Jaromíra Jirsy ze dne 10. 12. 2001 vyplynulo, že návrh na pokračování řízení byl omylem vložen mezi přílohy ve spise a nebyl řádně "zažurnalizován", za což se omluvil. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že pokud mu nebylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka, byla tím porušena rovnost stran řízení podle §37 odst. 3 Listiny, neboť nemohl uplatnit v řízení o odvolání námitku, že návrh na pokračování řízení byl dodatečně vložen do spisu, což měl v úmyslu prokázat výslechem pracovnice podatelny i pracovnic kanceláře soudu. Dále stěžovatel uvádí, že v daném případě zastavení řízení z důvodu nepodání návrhu na pokračování v řízení dle §111 odst. 3 o. s. ř. je rozhodnutím ve věci samé, neboť po zastavení řízení by již nemohl být údajný nárok úspěšně uplatněn z důvodu promlčení. Vzhledem k této skutečnosti mu mělo být podle §210 odst. 1 o. s. ř. předmětné usnesení doručeno. I kdyby se Ústavní soud s tímto názorem neztotožnil, nedoručení odvolání by bylo v rozporu se zásadou "rovnosti stran", příp. "rovnosti zbraní" v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přitom stěžovatel odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt z roku 1970 (A-11). Vzhledem k tomu, že stěžovatel nemá možnost domáhat se nápravy jiným způsobem, navrhl - za účelem doručení odvolání a řádného projednání věci - zrušení napadeného usnesení. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti, jenž uvedl, že neměl důvodu pochybovat o datu podání návrhu na pokračování řízení, neboť tato skutečnost byla doložena podacím razítkem a tím, že podání bylo součástí spisu. Dále účastník řízení uvedl, že dle o. s. ř. nebylo třeba toto podání doručovat, a i kdyby soud je mohl stěžovateli doručit, jeho nedoručení nepředstavuje podstatnou vadu řízení, neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání bez nařízení jednání, a tedy mohl rozhodnout ještě před doručením vyjádření stěžovatele k odvolání. Tvrzení stěžovatele o manipulaci se spisem a o uplatnění případných námitek jsou spekulací, která nevyvrací vysvětlení místopředsedy soudu. Především vedlejší účastník pokládá ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť nesměřuje proti rozhodnutí, jímž mohlo dojít k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Nebylo totiž rozhodováno o hmotných právech a povinnostech účastníků, nýbrž důsledkem napadeného usnesení je pouze pokračování řízení o důvodnosti žaloby. Kromě toho vlastním předmětem řízení není žádné ze základních práv a svobod stěžovatele. Z těchto důvodů navrhl ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který uvedl, že o skutečnosti, že byl podán návrh na pokračování řízení, svědčí i další (navazující) úkony soudu, konkrétně jde o výzvu soudu ze dne 13. 4. 2001. Napadené usnesení považuje za věcně správné, v souladu se skutečným stavem věci, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Pokud jde o další postup v řízení, Ústavní soud od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se souhlasem účastníků řízení upustil, neboť dle jeho názoru nebylo od něj možno očekávat další objasnění věci. Pokud jde o věc samu, Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Tato skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tedy je ústavní stížnost důvodná. Úvodem by Ústavní soud chtěl poznamenat, že nebylo zjištěno porušení příslušného "jednoduchého" práva (tj. o. s. ř.) ze strany odvolacího soudu, neboť rozhodnutí o zastavení řízení, a to ani s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu nebylo povinností soudu prvého stupně doručovat ve smyslu §210 odst. 1 o. s. ř. odvolání ostatním účastníkům řízení (pozn.: poukazuje-li stěžovatel na právní názor vyjádřený v odborné literatuře - viz Bureš/Drápal/ Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, C. H. Beck, str. 887, pak tento názor se vztahuje na zasílání opisů vyjádření k odvolání proti rozhodnutí ve věci); stejně tak povinností odvolacího soudu nebylo ve smyslu §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jednání o podaném odvolání nařizovat. Je však třeba vzít v úvahu, že posouzení otázky včasnosti doručení návrhu na pokračování řízení má zásadní význam, neboť je v daném případě spojeno s eventuelním zánikem práva vedlejšího účastníka pokračovat v zahájeném řízení, což by na druhé straně mělo za následek vznik práva dlužníka (stěžovatele) dovolat se promlčení nároku, tj. mít vliv na rozhodnutí ve věci samé (i když v případném dalším řízení). Vzhledem k tomuto faktickému významu rozhodnutí odvolacího soudu (byť procesní povahy) a současně s ohledem na některé skutečnosti, jež mohou nasvědčovat verzi stěžovatele o eventuelní manipulaci se spisem (např. přečíslování obsahu spisu, absence obálky, v níž měl být doručen návrh na pokračování řízení), má Ústavní soud za to, že i při "řízení" o předmětné otázce je třeba postupovat přiměřeně v souladu se zásadou spadající pod ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, totiž, že účastníkům musí být poskytnuta možnost skutkového a právního vyjádření, což předpokládá, že jim budou známy - a budou k nim moci přijmout stanovisko - přednesy protistrany a všechny důkazní podklady, bez ohledu na to, zda byly poskytnuty protistranou nebo získány úřední cestou a zda jsou pro rozhodnutí důležité či nikoliv (srov. např. Frowein J., Peukert W.: Europäische Menschenrechtskonvention, Komentar, 2. vyd., Engel Verlag, Kehl, str. 214, vč. odkazů na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva). Vzhledem k výše uvedenému bylo dle názoru Ústavního soud třeba, aby odvolací soud seznámil stěžovatele s odvoláním vedlejšího účastníka proti shora citovanému usnesení o zastavení řízení, a to tak, aby byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor vyjádřit se k jeho obsahu a případně předložit či navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud toto odvolací soud neučinil, svým postupem porušil ustanovení čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavnímu soudu ze shora uvedeného důvodu nezbylo, než podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli vyhovět a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. června 2002