ECLI:CZ:US:2002:2.US.197.01
sp. zn. II. ÚS 197/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky J. L., zastoupené advokátkou JUDr. E. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2000, čj. 11 Co 604/2000-28 a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 8. 2000, čj. 9 C 114/2000-18, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 9 C 114/2000, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 8. 2000, čj. 9 C 114/2000-18, byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatelka domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 15 C 403/95. V řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 403/95 u zmíněného soudu stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) podala návrh na uložení povinnosti vedlejším účastníkům (v původním řízení žalovaným) uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí s odůvodněním, že splňuje všechny podmínky pro jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Soud dospěl k závěru, že podíl stěžovatelky na předmětných nemovitostech nepřešel do vlastnictví státu žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Proto rozsudkem ze dne 17. 2. 1997 návrh stěžovatelky jako nedůvodný zamítl, přičemž v odůvodnění uvedl, že druhý vedlejší účastník (Město Plzeň, v původním řízení žalovaný) není v řízení pasivně legitimován, když předmětné nemovitosti nevlastní ani nedrží. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 1997 a návrh stěžovatelky na připuštění dovolání zamítl. (Ústavní stížnost vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 311/97, která směřovala proti rozhodnutím obecných soudů v této věci, byla dne 27. 1. 1998 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.)
Stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 15 C 403/95 s odůvodněním, že ohledně jiných nemovitostí za stejné právní situace bylo v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 Co 380/99 Krajským soudem v Plzni jako soudem odvolacím rozhodnuto tak, že v tomto případě došlo k přechodu dotčených nemovitostí na stát podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, bez právního důvodu, a jsou tedy splněny podmínky pro vydání nemovitostí podle citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že tento rozsudek Krajského soudu v Plzni byl vynesen dne 27. 1. 2000 a stěžovatelka ho tak nemohla bez své viny v rámci řízení vedeném před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 15 C 403/95 uplatnit, jsou splněny podmínky pro podání návrhu na obnovu řízení uvedeného v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, (dále jen o.s.ř.).
Okresní soud Plzeň-město v napadeném rozhodnutí ze dne 21. 8. 2000, čj. 9 C 114/2000-18, dospěl k závěru, že existence rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 13 Co 380/99, není rozhodnutím nebo skutečností, které by v souladu s uvedeným ustanovením o.s.ř. byly způsobilým důvodem pro povolení obnovy řízení. Jedná se o rozhodnutí vydané jiným soudním orgánem v jiné věci, která s rozhodnutím napadeným návrhem na obnovu řízení bezprostředně nesouvisí. Fakt, že tento jiný soud v jiném řízení interpretoval příslušné ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, odlišným, podle názoru stěžovatelky pro ni příznivějším způsobem, nemůže odůvodnit povolení obnovy řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka jiný důvod obnovy řízení neuvedla, okresní soud napadeným rozhodnutím její návrh zamítl.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 30. 11. 2000, čj. 11 Co 604/2000-28 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění rozsudku se odvolací soud plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, neboť má za to, že ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., novými skutečnostmi, které nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít tak, aby pro něho mohly způsobit příznivější rozhodnutí ve věci, rozhodně na mysli odchylný právní názor jiného senátu, jenž hodnotil podobnou problematiku v jiném řízení. Odvolací soud dále uvedl, že stěžovatelka podala návrh na připuštění dovolání, který byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 1997, čj. 12 Co 307/97-53 zamítnut, čímž ale byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nevyužití možnosti podat dovolání, coby prostředku umožňujícího přezkum právního hodnocení případu, nelze zhojit návrhem na povolení obnovy řízení, jehož jediným důvodem je odchylné právní hodnocení podobné problematiky jiným senátem téhož soudu.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že obecné soudy jimi porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Nesouhlasí s interpretací ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., tak, jak ji provedly obecné soudy. Namítá, že zmíněné ustanovení nevymezuje povahu či charakter konkrétních "rozhodnutí", ani blíže nespecifikuje nové "skutečnosti". Fakt, že "rozhodnutí" a "skutečnosti" zákon v tomto ustanovení uvádí vedle sebe, má za cíl rozlišit případy, kdy důvodem pro obnovu řízení je již samo vydání odlišného rozhodnutí jiného orgánu, od případů, kdy jsou důvodem pro obnovu řízení skutečnosti z odlišného rozhodnutí vyplývající. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 13 Co 380/99, představuje tuto novou skutečnost, která nemohla být použita v původním řízení a která může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, byly obecné soudy povinny v projednávané věci "využít svého zákonného oprávnění a obnovu řízení povolit".
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni, a vedlejší účastníky řízení, 1) Správu budov města Plzeň a 2) Město Plzeň, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, která považuje za věcně správná. Uvádí, že v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. se hovoří o "skutečnostech" a "rozhodnutích", přičemž pod pojem "skutečnost" nelze zahrnout i rozhodnutí téhož soudu vydaná jiným senátem, v jiných právních kauzách, byť se obsahově týkají téže nebo obdobné právní problematiky. Za rozhodnutí, jež má na zřeteli zmíněné ustanovení, lze považovat jen taková rozhodnutí, která se týkají výlučně právní kauzy projednávané v řízení, což podrobně rozvedl soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí.
Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření navrhuje zamítnout ústavní stížnost pro její neopodstatněnost, neboť napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné základní právo nebo svoboda stěžovatelky zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Podle jeho názoru se obecné soudy s námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti již vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí a soud ne ně plně odkazuje.
Dne 31. 5. 2002 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, jehož přílohou je usnesení Zastupitelstva města Plzně číslo ZMP: 32, ze dne 4. 10. 2001, kterým bylo schváleno zrušení příspěvkové organizace S., a přechod všech práv a závazků ke dni zrušení na přejímající příspěvkovou organizaci S., Správa infrastruktury města Plzně, zastoupená advokátem JUDr. M. K., se uvedeným přípisem svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Vedlejší účastník, Město Plzeň, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Po zvážení argumentů uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem. Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li dány skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podle názoru stěžovatelky je v projednávaném případě důvodem obnovy řízení pozdější odlišné rozhodnutí jiného senátu téhož soudu v rámci jiného soudního řízení, které se týkalo obdobné právní problematiky.
Rozhodnutí soudu je závazným toliko ve vztahu k rozsouzené věci. Ústavní soud je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve dvou řízeních obdobnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. Připomíná však, že k nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury. Tomuto cíli je uzpůsobena celá soudní soustava svou hierarchickou výstavbou. Nápravy je nutno dosáhnout především opravnými prostředky, které má účastník k dispozici. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala návrh na připuštění dovolání, který byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 1997, čj. 12 Co 307/97-53, zamítnut, čímž ale byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatelka si tedy svým procesním postupem vytvořila právní prostor pro použití tohoto opravného prostředku, kterým by dosáhla přezkumu právního hodnocení případu. Skutečnost, že této své možnosti stěžovatelka nevyužila, nelze zhojit podáním návrhu na povolení obnovy řízení, když tento mimořádný opravný prostředek k dosažení účelu zamýšleného stěžovatelkou, při vymezení důvodů v návrhu stěžovatelkou uvedených, určen není.
K námitce stěžovatelky, že za důvod obnovy řízení je nutné považovat pozdější odlišné rozhodnutí jiného senátu téhož soudu, Ústavní soud konkrétně uvádí, že se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že rozhodnutí může přivodit pro účastníka příznivější výsledek řízení tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo, šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o.s.ř.) nebo vycházel z rozhodnutí jiného orgánu (§135 odst. 2 o.s.ř.), a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak. Rozhodnutí, které uvádí stěžovatelka, není možné považovat za rozhodnutí, které by bylo způsobilé vyvolat obnovu řízení.
Ústavní soud již dříve judikoval (srov. IV. ÚS 410/2000, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98), že i v případě, kdy odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou obecný soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní tento fakt z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení ve smyslu citovaného ustanovení. Ústavní soud je si vědom toho, že jistě existuje řada věcí již dříve obecnými soudy rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od jeho pozdějších judikátů. Povolení obnovy řízení z tohoto důvodu však zákon nepřipouští, neboť by to nevyhnutelně vedlo k narušení právních jistot účastníků řízení v těchto dříve rozhodnutých věcech.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále namítá, že pojem "skutečnosti" uvedený v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je třeba vykládat šířeji nežli výraz "rozhodnutí". Podle ní je do této skupiny nutno řadit i ta rozhodnutí, která nepředstavují přímý předpoklad rozhodnutí ve věci samé, ale představují novou skutečnost, která v původním řízení nemohla být použita. Ani takové interpretaci zmíněného ustanovení však nelze přisvědčit. Ohledně interpretace pojmu "skutečnosti" se Ústavní soud ztotožňuje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, podle které důvodem obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení. Použít v původním řízení by bylo možné jen takové skutečnosti, které v době původního řízení objektivně existovaly. Takový výklad podporuje i formulace o nemožnosti účastníka použít jich v původním řízení bez své viny, neboť zákon by nemohl mluvit o nezaviněné nemožnosti použití nových skutečností, kdyby měl na mysli skutečnosti, které v době původního řízení vůbec neexistovaly (srov. Bureš, J.-Drápal. L.-Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, s.655, Rc 101/53).
Ústavní soud po přezkoumání řízení o povolení obnovy řízení tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ústavně konformním způsobem, který šetří základní práva a svobody. Věnovaly se posouzení důvodů pro povolení obnovy řízení velmi podrobně, závěry, které byly podkladem pro rozhodnutí, také v odůvodnění rozebraly právě z hlediska existence či neexistence důvodů pro povolení obnovy řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod, pro který by byl oprávněn zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. června 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu