ECLI:CZ:US:2002:2.US.198.02
sp. zn. II. ÚS 198/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky společnosti W., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. I. J., o ústavní stížnosti proti zásahu České republiky - Obvodního báňského úřadu v Mostě ve věci změny v evidenci dobývacích prostorů, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2002 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud uložil České republice - Obvodnímu báňskému úřadu v Mostě, aby ho zapsal v evidenci vedené podle §29 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb. jako organizaci oprávněnou k dobývání výhradního ložiska čediče v dobývacím prostoru P. L., stanoveném rozhodnutím Čs. kamenoprůmyslu, gen. ředitelství Praha, zn. DP-35-72, ze dne 11. 7. 1972, a P. L. I, stanoveném rozhodnutím Čs. kamenoprůmyslu, gen. ředitelství Praha, zn. DP-7296/83, ze dne 1. 8. 1983. Napadl postup Obvodního báňského úřadu v Mostě, který ho dopisem ze dne 25. 1. 2002 vyrozuměl o tom, že provedl změnu v evidenci dobývacích prostorů, kdy jako oprávněnou organizaci k dobývacím prostorům P. L. a P. L. I zapsal V. K. Navrhovatel je přesvědčen, že právní důvody této změny a forma, jakou správní orgán toto opatření učinil, nejsou v souladu se zákonem. Uvedenému opatření předcházelo sdělení Obvodního báňského úřadu v Mostě ze dne 19. 10. 2001 (které navrhovatel obdržel dne 31. 10. 2001), v němž tento úřad navrhovateli oznámil, že provedl změnu zápisu v evidenci dobývacích prostorů. Namísto něj do evidence zapsal jako oprávněnou organizaci S. Liberec, s.p. v likvidaci. Navrhovatel je přesvědčen, že správní orgán svým zásahem, jenž není rozhodnutím dle správního řádu, porušil jeho ústavní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zcizil mu právo majetkové povahy v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Má za to, že jeho ústavní stížnost je přípustná dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť obecná důležitost potlačení zvůle správního orgánu zjevně přesahuje navrhovatelův vlastní zájem na ochraně ústavně zaručeného práva. Jedná se totiž o skryté vyvlastnění, kdy si správní orgán osobuje právo odejmout nepřezkoumatelným úředním postupem majetkové právo jednomu subjektu a přidělit toto právo jinému.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní báňský úřad v Mostě dne 19. 10. 2001 navrhovateli písemně oznámil, že mu byl doručen pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 1997, čj. 25 Cm 25/94-105, kterým soud určil, že kupní smlouva uzavřená mezi KBW, s.r.o., Obalovna D. a Fondem národního majetku o prodeji majetku lomu T. je neplatná. S ohledem na tuto neplatnou smlouvu považuje báňský úřad za neplatný i převod dobývacích prostorů P. L. a P. L. I ze státního podniku S. Liberec na společnost KBW, s.r.o., Obalovna D., a následný převod těchto dobývacích prostorů, uskutečněný smlouvou ze dne 25. 1. 1995 na navrhovatele. Úřad ve své evidenci dobývacích prostorů proto zapsal jako organizaci oprávněnou využívat výhradní ložisko čediče T. v dobývacích prostorech P. L. a P. L. I podnik S. Liberec, s.p. v likvidaci. Zároveň vyňal z této evidence navrhovatele. Z potvrzení Obvodního báňského úřadu v Mostě adresovaného V.K.ze dne 25. 1. 2002 vyplývá, že posledně jmenovaný požádal úřad o zaevidování uvedených dobývacích prostorů na jeho osobu. K žádosti připojil smlouvu o prodeji části podniku S. Liberec, s.p., uzavřenou mezi Fondem národního majetku a V. K. dne 20. 12.2001. Na základě této skutečnosti báňský úřad potvrdil, že v evidenci dobývacích prostorů zaevidoval V. K. jako organizaci oprávněnou dobývat výhradní ložiska ve výše označených dobývacích prostorech s tím, že dosavadní oprávnění pro Fond národního majetku zaniká.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, proti kterému zásahu orgánu veřejné moci ústavní stížnost směřuje.
Dle petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, navrhovatel výslovně žádá, aby Obvodnímu báňskému úřadu v Mostě byla uložena povinnost zapsat ho v evidenci vedené podle §29 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb. jako organizaci oprávněnou k dobývaní výhradního ložiska čediče v dobývacích prostorách P. L. a P. L. I. Tvrdí, že k porušení jeho práv mělo dojít v důsledku nezákonného zásahu Obvodního báňského úřadu v Mostě do evidence dobývacích prostorů. Navrhovatel označil právě tento postup uvedeného orgánu státní správy jako "jiný zásah" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V případě "jiného zásahu" je Ústavní soud oprávněn orgánu veřejné moci zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, popř. mu přikázat, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Navrhovatel za porušení zjevně považuje provedení změny v evidenci, při níž místo něj byl do ní zapsán jiný subjekt. Domáhá se toho, aby byla Obvodnímu báňskému úřadu uložena povinnost zapsat ho znovu do evidence (tj. obnovit stav před porušením, jímž byl z evidence vyňat). Z toho je patrné, že napadá zásah Obvodního báňského úřadu v Mostě, jímž byl vyňat z evidence jako dosavadní organizace oprávněná k využívání ložiska čediče, a na jeho místo byl zapsán podnik S. Liberec, s.p. v likvidaci.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Za situace, kdy Obvodní báňský úřad jako orgán státní správy nevydal v této věci žádné rozhodnutí, lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet nejpozději dnem, kdy se navrhovatel o provedení změny v evidenci dobývacích prostorů dozvěděl. Dle jeho tvrzení mu bylo příslušné oznámení doručeno dne 31. 10. 2001. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60denní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že pokud byl návrh dán k doručení poště dne 29. 3. 2002, stalo se tak po lhůtě uvedené v §72 odst. 2, poslední část věty, zákona o Ústavním soudu.
Dle názoru Ústavního soudu si je navrhovatel vědom toho, že podává návrh po stanovené lhůtě, protože se dovolává postupu dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Dané ustanovení je však třeba vykládat pouze ve vztahu k §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že umožňuje, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost i tehdy, jestliže nejsou vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv. Nedovoluje tedy prominout ani prodloužit lhůtu, jejíž délku a běh upravuje kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že pokud jde o poslední změnu v evidenci dobývacích prostorů, o které se navrhovatel dozvěděl z oznámení Obvodního báňského úřadu v Mostě ze dne 25. 1. 2002, tato změna vychází z logiky předcházejícího vývoje a sama o sobě nemůže představovat pro navrhovatele porušení jeho práv. Návrat k situaci před jejím provedením by totiž neměl za následek obnovení původního stavu dle návrhu navrhovatele, tj. nevedl by k zapsání navrhovatele na místo zapsaného V. K.. Nejedná se tak o "jiný zásah" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj