ECLI:CZ:US:2002:2.US.205.02
sp. zn. II. ÚS 205/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., právně zastoupeného Mgr. M. Z., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1997, sp. zn. 2 T 100/95, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 7 To 72/97, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 8 Tz 205/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 4. 2002 obdržel Ústavní soud stížnost stěžovatele (k poštovní přepravě dodanou dne 4. 4. 2002) a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 14. 5. 2002, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1997, sp. zn. 2 T 100/95 (v ústavní stížnosti je uvedena nesprávná sp. zn.), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 7 To 72/97, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 8 Tz 205/99, kterým Nejvyšší soud ĆR zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch obviněných J. H., Z.L. a J.H. Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti pro ni stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud zjistil, že již dříve, dne 20. 2. 2002, obdržel tento soud ústavní stížnost stěžovatele proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR. Protože podání nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (stěžovatel nebyl právně zastoupen a nebyla předložena kopie rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřovala), vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad podání. A protože stěžovatel ve stanovené lhůtě, která skončila dnem 2. 4. 2002, vady podání neodstranil, Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Překážka věci rozhodnuté (res iudicatae) ve smyslu ust. §35 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevzniká, jestliže o určité věci Ústavní soud již dříve rozhodl, avšak nikoli formou nálezu, nýbrž usnesením.
Protože ovšem nové podání opět nesplňovalo náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v §30, §31, §34, §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad podání. Zejména Ústavní soud stěžovatele upozornil, že plná moc přiložená k ústavní stížnosti nesplňuje podmínky pro ni stanovené v ust. §31 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyzval dále stěžovatele k doplnění podání kopiemi napadených rozhodnutí. K odstranění vad podání mu stanovil lhůtu 15 dnů od doručení výzvy. Dále Ústavní soud stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, může Ústavní soud podání (ústavní stížnost) ve smyslu §43 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Ústavní soud podotýká, že přestože ústavní stížnost podává stěžovatel již podruhé, ani při druhém podání ústavní stížnosti nebyl stěžovatel zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené pro ni v ust. 31 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů a opět nebyla k ústavní stížnosti přiložena kopie napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Dne 14. 5. 2002 obdržel Ústavní soud doplněné podání stěžovatele, kterým byly sice odstraněny nedostatky plné moci, ale přiložena byla pouze kopie usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 8 Tz 205/99, ač Ústavní soud vyzval stěžovatele k zaslání všech ústavní stížností napadených rozhodnutí. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona navíc ani není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli ve smyslu ust. §72 odst. 4 cit. zák. poskytuje.
Nad rámec Ústavní soud dodává, že ve smyslu ust. §72 odst. 4 cit. zák. musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně poskytuje. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR však není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť Ústavní soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát konstatoval, že za procesní prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není podnět ke stížnosti pro porušení zákona v trestním řízení. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v trestním řízení tedy není posledním prostředkem k ochraně práva podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 68/98, III. ÚS 395/99). Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Dále Ústavní soud podotýká, že dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Protože stížnost pro porušení zákona není možno považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci tedy lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 7 To 72/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1997, sp. zn. 2 T 100/95, počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ze sdělení Krajského soudu v Hradci Králové Ústavnímu soudu doručeného dne 23. 5. 2002, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 7 To 72/97, stěžovatel dle doručenky převzal dne 16. 1. 1998. Protože ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až dne 5. 4. 2002, je nepochybné, že tato byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Aniž by se Ústavní soud podrobněji zabýval včasností podání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 8 Tz 205/99, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost pro porušení zákona, uvádí k tomu následující: i za situace, kdy uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovateli nebylo vůbec doručováno (jak bylo zjištěno z vyžádaného sdělení Nejvyššího soudu ČR), je vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR podává stěžovatel již podruhé, nesporné, že uplynula doba pro podání návrhu delší než 60 dní.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Protože v projednávané věci stěžovatel ve stanovené lhůtě vady podání řádně neodstranil, jak výše uvedeno, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 5. srpna 2002