ECLI:CZ:US:2002:2.US.21.02
sp. zn. II. ÚS 21/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. I. P., zastoupeného advokátem JUDr. J. Š. Ph.D., o ústavní stížnosti proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 15. 11. 2001, č. 1859, spojené s návrhem, aby Ústavní soud uložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky povinnost bez zbytečného odkladu postoupit Senátu Parlamentu České republiky návrh zákona, se kterým vyslovila souhlas usnesením ze dne 31. 10. 2001, č. 1828, a návrhem na vydání předběžného opatření, jímž se Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky ukládá bez zbytečného odkladu postoupit Senátu Parlamentu České republiky návrh zákona, se kterým vyslovila souhlas usnesením ze dne 31. 10. 2001, č. 1828, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2002, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "PSP ČR") a uložení shora specifikované povinnosti PSP ČR. Uvádí, že jde o věc naléhavou, a požaduje proto, aby Ústavní soud ve věci rozhodl ve smyslu ustanovení §39 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přednostně. Současně též navrhuje, aby soud vydal předběžné opatření, jímž se PSP ČR ukládá bez zbytečného odkladu postoupit Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "Senát") návrh zákona, se kterým PSP ČR vyslovila souhlas usnesením č. 1828 ze dne 31. 10. 2001. V odůvodnění své stížnosti uvádí, že PSP ČR na své 39. schůzi řádně ve třetím čtení vyslovila usnesením č. 1828 souhlas s návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník") (tisk 824), a to včetně pozměňovacího návrhu stěžovatele. V rozporu s čl. 45 Ústavy České republiky PSP ČR nepostoupila bez zbytečného odkladu návrh zákona Senátu a neučinila tak ani do dne podání projednávané ústavní stížnosti. Dne 13. 11. 2001 svolal předseda PSP ČR mimořádnou schůzi PSP ČR, na jejíž program byl zařazen i návrh na opakované hlasování o návrhu zákona, kterým se mění obchodní zákoník (se kterým již PSP řádně usnesením ze dne 31. 10. 2001, č. 1828, vyslovila souhlas). Dne 15. 11. 2001 PSP ČR usnesením č. 1859, nyní napadeným ústavní stížností, "revokovala" usnesení ze dne 31. 10. 2001, č. 1828, a vyslovila souhlas s návrhem zákona dle tisku 824, ovšem již bez pozměňovacího návrhu stěžovatele. Popsaný postup PSP ČR nemá oporu v Ústavě ČR ani v žádném zákoně. Tento návrh zákona pak byl postoupen Senátu, jenž se jím ovšem odmítl zabývat, neboť dle něj nebyl schválen ústavně konformním způsobem. Prezident republiky návrh schválený PSP ČR dne 15. 11. 2001 podepsal, současně však zaslal předsedovi PSP ČR veřejný dopis, ve kterém sdělil, že přijatý zákon podepsal zejména proto, aby po jeho publikaci ve Sbírce zákonů mohla být přezkoumána ústavnost předcházejícího legislativního procesu.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením a skutečností, že návrh zákona, s nímž vyslovila PSP ČR souhlas dne 31. 10. 2001 pod č. 1828, nebyl postoupen bez zbytečného odkladu Senátu, došlo k zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, resp. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dle jeho názoru se jedná o určité jednorázové, protiprávní a protiústavní útoky tohoto orgánu proti základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které se vymykají jakémukoliv přezkumnému řízení, neboť proti nim v právním řádu žádný opravný prostředek neexistuje. Stěžovatel dále uvádí, že PSP ČR je orgánem veřejného práva a součástí soustavy státních orgánů, při jehož činnosti může dojít k významným zásahům do základních práv a svobod občanů. Stěžovatel se proto domnívá, že ústavní stížnost je přípustná.
Napadeným zásahem orgánu státní moci došlo dle jeho mínění k porušení jeho práv, jako zvoleného zástupce občanů a nositele delegované státní moci v oblasti moci zákonodárné, zaručených v čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 41 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se projednávanou věcí zabýval především z hlediska ustanovení §43 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Primárně byl povinen posoudit otázku, zda je návrh způsobilý k projednání Ústavním soudem, respektive, zda je Ústavní soud oprávněn jej projednat. Dospěl k negativní odpovědi.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá jeden z úkonů, jenž tvoří součást legislativního procesu (usnesení), s tím, že jím údajně došlo k zásahu orgánu veřejné moci do jeho činnosti zákonodárce a zástupce občanů. Ústavní stížností se ve skutečnosti domáhá toho, aby Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti zasáhl do průběhu legislativního procesu a zrušil usnesení, schválené v rámci tohoto procesu.
Ústavní soud je příslušný posuzovat za jistých okolností ústavnost jednotlivých etap zákonodárného procesu, včetně usnesení, přijatých v jeho rámci, může tak ale činit pouze v rámci kompetencí, daných mu Ústavou.
Je pravdou, že Ústavní soud vystupuje jako "strážce ústavnosti". Je ovšem současně institucí působící v právním státě, založeném na dělbě moci mezi orgány legislativy, exekutivy a soudními, jejichž pravomoci musí být vzájemně přesně vymezeny a ohraničeny.
To platí i pro Ústavní soud. Jeho pravomoci, které není oprávněn překročit, vymezuje čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR. Pokud jde o zásahy Ústavního soudu do sféry legislativní, ty jsou umožněny především ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, dle něhož Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Návrh, aby soud postupoval podle uvedeného ustanovení, musí ovšem být kvalifikovaný - musí být podán subjektem k tomu oprávněným, např. skupinou nejméně 41 poslanců nebo skupinou nejméně 17 senátorů apod. (§64 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). O tuto situaci se v projednávaném případě evidentně nejedná. Návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení může sice podat také individuální stěžovatel, ovšem pouze tehdy, pokud jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem jeho ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis (§74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ani o tuto situaci ovšem v projednávaném případě nejde.
Stěžovatel se projednávanou individuální ústavní stížností, podanou dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a ustanovení §72 odst. 1 písm a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení PSP ČR a PSP ČR nařídil postoupit usnesení ze dne 31. 10. 2001, č. 1828, Senátu ČR. Nenapadá tedy, předepsaným způsobem, platný a vyhlášený zákon či jeho jednotlivá ustanovení, ale požaduje, aby Ústavní soud zasáhl do průběhu legislativního procesu a aby zrušil jedno z usnesení přijatých v jeho rámci a před jeho ukončením, před vydáním platného právního předpisu. Posouzení takového návrhu ale zjevně vybočuje z mezí kompetencí Ústavního soudu. Pokud by Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele, překročil by pravomoci, dané mu Ústavou, a nutně by zasáhl do ústavně garantovaných principů dělby moci a právního státu.
Aniž by se tedy Ústavní soud zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, byl na základě výše uvedeného nucen projednávaný návrh odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o návrh na vydání výše uvedeného předběžného opatření, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím o ústavní stížnosti odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 25. ledna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj