ECLI:CZ:US:2002:2.US.217.99
sp. zn. II. ÚS 217/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky J. G., právně zastoupené JUDr. Z. L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, čj. 10 Ca 182/98-33, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 4. 1998, čj. PÚ 1975/93/R-Kh,Bn, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu v Písku, okresního pozemkového úřadu, a vedlejší účasti J. H., zastoupené advokátem JUDr. M. K., a S. M., zastoupené advokátem JUDr. K. B., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 242/92, 10 Ca 182/98, 10 Ca 234/98 a 10 Ca 314/98, a spisový materiál Okresního úřadu v Písku, okresního pozemkového úřadu, v projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Okresní úřad Písek, okresní pozemkový úřad (dále též "pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 22. 4. 1998, čj. PÚ/1975/93-Kh,Bn, rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), tak, že: A) oprávněná osoba, kterou je podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě S. M., je výhradní vlastnicí nemovitostí v k.ú. B. parc. č. 429/5, 540/1, 547, 548, 750/2 a 750/4, B) žadatelky J. G. a J. H. nejsou spoluvlastnicemi majetku uvedeného ve výroku A). Pozemkový úřad v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že musel v celém rozsahu, v souladu s ustanovením §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, vyhovět jen S. M., na niž - jako na univerzální dědičku ze závěti pořízené K. H., a tedy jako na jedinou oprávněnou osobu, přešel celý nárok. Odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, čj. 10 Ca 242/92-7. O žádostech J. G. a J. H. pozemkový úřad rozhodl negativně, neboť jako neteře původního vlastníka K. H. by byly oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, pokud by jim nepředcházely osoby uvedené v §4 odst. 2 písm. a) - d) citovaného zákona.
Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 28. 7. 1998, čj. PÚ/1975/93/R-Kh,Bn, rozhodl podle §9 odst. 4 zákona o půdě tak, že: A) oprávněná osoba, kterou je podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě S. M., není vlastníkem původních pozemkových parcel č. 563/1 les, 563/2 louka a 541 les v k.ú. B., zapsaných v kn. vl. č. 45 pozemkové knihy pro téže k.ú., B) žadatelky J. G. a J. H. nejsou spoluvlastnicemi majetku uvedeného ve výroku A) tohoto rozhodnutí a C) podle §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád, dále jen "správní řád"), se návrh žadatelky J. H., aby bylo rozhodnuto o nároku na vydání pozemkových parcel č. 122, 185, 186, 29/5, 537/1, 537/2, 540/2, 578, 540/3, 536, 538 a 539/1 v k.ú. B., zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad především uvedl, že sice nemá pochybnosti o tom, že S. M. (jako univerzální dědička K. H.) je osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a může tedy žádat o majetek K. H., ovšem pouze v případě, že jej skutečně vlastnil. Pozemkový úřad (z výpisu z desek zemských pro k.ú. B. č. 1565, z knihovní vl. č. 45 pozemkové knihy pro téže k.ú.) zjistil, že nemovitosti, uvedené ve výroku A), ve vlastnictví K. H. nikdy nebyly (nebyly ani předmětem odevzdací listiny Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu, vydané dne 15. 11. 1939 pod čj. D III 237/35/25, na základě které byla pozůstalost po zemřelé M. H. odevzdána univerzálnímu dědici K. H.), a proto pozemkový úřad rozhodl o tomto nároku S. M. negativně. Totéž se týká také nároku J. G. a J. H., neteří K. H., jimž předchází jeho univerzální dědička S. M.. Proto ani ony nemohou "po něm" nárokovat žádný majetek. Pozemkový úřad v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že v případě nemovitostí, uvedených ve výroku C), (jak bylo zjištěno z knihovních vložek č. 6, 14, 45, 178 a 202 pozemkové knihy pro k.ú. B.), se vesměs jedná o pozemky, které byly převedeny na stát nebo fyzické osoby dávno přede dnem 25. 2. 1948, a K. H. je nikdy nevlastnil. Jiné z pozemků (p.č. 122, 29/5 a 578) v k.ú. B. vůbec neexistují. Pozemkový úřad proto dodal, že v důsledku toho, že žádný z těchto pozemků nepřešel na stát některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě (nehledě na to, že ve vlastnictví K. H. nebyly), návrh na jejich vydání zamítl.
Stěžovatelka a vedlejší účastnice J. H. se opravnými prostředky ze dne 25. 5. 1998 a ze dne 20. 6. 1998 každá jednotlivě domáhaly u Krajského soudu v Českých Budějovicích, aby zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 4. 1998, čj. PÚ/1975/93-Kh,Bn, a vrátil věc pozemkovému úřadu. Uvedené věci byly u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeny pod sp. zn. 10 Ca 182/98 a sp. zn. 10 Ca 234/98. J. H. se dále opravným prostředkem ze dne 20. 8. 1998 u téhož soudu domáhala i zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 1998, čj. PÚ/1975/93/R-Kh,Bn, a vrácení věci pozemkovému úřadu k novému projednání a rozhodnutí (sp. zn. 10 Ca 314/98).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 3. 1999, čj. 10 Ca 182/99-28, spojil věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 182/98, 10 Ca 234/98 a 10 Ca 314/98 ke společnému projednání a rozhodnutí, a to s odůvodněním, že se věci týkají totožných účastníků řízení a skutkově spolu souvisí. Věc poté nadále vedl pod sp. zn. 10 Ca 182/98.
Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudkem ze dne 3. 3. 1999, čj. 10 Ca 182/98-33, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 4. 1998, čj. PÚ/1975/93-Kh,Bn, i rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 1998, čj. PÚ/1975/93/R-Kh,Bn, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku především konstatoval, že z obsáhlého spisového materiálu je pro souzenou věc rozhodný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, v němž je uvedeno, že závěť původního vlastníka K. H. předložená S. M. má povahu závěti univerzální, byla pořízena předepsanou formou a má všechny předepsané náležitosti. S. M. je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Citovaný pravomocný rozsudek představoval pro pozemkový úřad vyřešení předběžné otázky podle §40 správního řádu. Byl proto závazný nejen pro pozemkový úřad při určování okruhu oprávněných osob, nýbrž, s odkazem na §135 odst. 2 o.s.ř., i přezkumný soud. Krajský soud, který přes uvedený jednoznačný závěr ještě doplnil řízení na návrh stěžovatelky o dědický spis po zemřelém K. H., dále konstatoval nepochybné postavení S. M. jako jeho univerzální dědičky, a to včetně majetku, který vyšel najevo po ukončení dědického řízení podle §47 zák. č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád, dále jen "notářský řád"). Není podle něj rozhodné, že závěť v její prospěch - ověřená notářem - byla předložena až po vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek majetku. K. H. nezanechal žádný majetek, vyjma starého bytového zařízení, jež bylo vydáno vypraviteli pohřbu. Skutečnost, že se S. M. nedomáhala vydání majetku nepatrné hodnoty (opotřebeného majetku a obnošeného šatstva), nemá na její postavení oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě vliv. Kdyby v době projednání závěti státním notářstvím existoval ještě další majetek, musel by pak být předmětem dědického řízení a projednání takového dědictví by nebránila skutečnost, že již předtím bylo dědické řízení pro nedostatek majetku zastaveno. Dědické řízení je dle názoru obecného soudu třeba považovat za proces, který může pokračovat za situace, že je dodatečně zjištěn další majetek, který v době úmrtí zůstavitele nebyl ještě znám. Takový majetek by pak byl vydán S. M. jako univerzální dědičce. Skutečnost, že závěť byla předložena státnímu notářství až po vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek majetku, nemá vliv na naplnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Takový vliv nemá ani tvrzení, že S. M. nenabyla po K. H. ani část dědictví. Dle soudu je zcela nepochybné, že zůstavitel projevil vůli ustanovit S. M. univerzální dědičkou a ta postavení univerzální dědičky přijala, když závěť předložila státnímu notářství. Nepatrný majetek, který byl v dědickém řízení zjištěn, nenabyla, neboť dědické řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno. Dotyčný majetek byl v souladu s notářským řádem vydán vypraviteli pohřbu, jenž ovšem nebyl dědicem zůstavitele. Stěžovatelka a J. H. jako neteře K. H. by splňovaly postavení oprávněných osob podle ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě za předpokladu, že by jejich nároku na vydání zemědělského majetku nepředcházel nárok uplatněný S. M. jako závětní dědičkou, jejíž pozice podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě předchází pozici oprávněných osob uvedených v §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Krajský soud uzavřel věc s tím, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s ustanovením §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a proto je jako věcně správná a zákonu odpovídající potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá právní závěry vyslovené v napadených rozhodnutích. Poukazuje na znění ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, z něhož vyvozuje, že oprávněná osoba musí být dědicem ze zákona, musí předložit závěť v dědickém řízení a musí nabýt celé dědictví. Není-li splněna některá z těchto podmínek, není splněna kvalifikace oprávněné osoby. Zákonodárce tak podle stěžovatelky vyloučil z nároku na vydání majetku osoby, které byly toliko závětí obmyšleny, závěť v dědickém řízení ovšem nepředložily a celé dědictví nenabyly. Původní vlastník zemřel dne 20. 1. 1975, dědické řízení bylo pravomocně skončeno dne 25. 2. 1975. Závěť svědčící pro S. M. nebyla v dědickém řízení předložena. Nenabyla ani dědictví, byť nepatrné. S. M., možná, předložila závěť dne 20. 3. 1975. Krajský soud tedy přiznal titul oprávněné osoby S. M. v rozporu s ustanovením §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní úřad v Písku, okresní pozemkový úřad, a vedlejší účastníky řízení, J. H., S. M., bytem Lesy ČR, s.p., a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Písek, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Českých Budějovicích přípisem ze dne 10. 6. 1999 sdělil, že spisový materiál v projednávané věci, včetně svého vyjádření, zaslal Ústavnímu soudu ke sp. zn. I. ÚS 186/99 (pozn. pod touto spisovou značkou Ústavní soud projednával ústavní stížnost J. H. v projednávané věci). V tomto svém vyjádření krajský soud především uvedl, že souzená věc byla projednána předepsaným procesním způsobem, právo na soudní ochranu bylo projednáním věci při ústním jednání zaručeno. Krajský soud dále konstatoval úplnost skutkových zjištění a správnost hodnocení důkazů pozemkovým úřadem v souladu s §34 odst. 5 správního řádu. Krajský soud i pozemkový úřad vycházely z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, jímž byla otázka postavení S. M. (na základě jejího opravného prostředku) jako oprávněné osoby posouzena a pravomocně rozhodnuta. Krajský soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 29/98, který odmítl ústavní stížnost J. H. a J. G. "s tím, že je tato věc skončena" (Ústavní soud však z obsahu spisu sp. zn. III. ÚS 29/98 zjistil, že se jednalo o ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1997, sp. zn. 7 A 90/96, který ústavní stížnost odmítl z důvodu její nepřípustnosti, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem správního řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo). Krajský soud ve svém vyjádření konečně uvedl, že napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do ústavního práva stěžovatelky na soudní ochranu. Proto Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Okresní úřad Písek, okresní pozemkový úřad, odkázal ve svém přípisu ze dne 18. 10. 2001 na své vyjádření ze dne 5. 5. 1999, taktéž zaslané Ústavnímu soudu ke sp. zn. I. ÚS 186/99. Odkázal na důvody obou svých výše uvedených rozhodnutí a na odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že skutečnou vůlí zůstavitele K. H. bylo, aby se jeho univerzální dědičkou stala S. M., v jejíž prospěch pořídil závěť. Okresní úřad nepovažuje za rozhodující, že tato závěť byla předložena až po zastavení řízení o dědictví podle §32 notářského řádu, neboť i podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), "je dědické řízení proces, který nemusí být vždy ukončen zastavením řízení nebo vydáním rozhodnutí dle §40 zákona č.95/1963 Sb. (dnes §175q o.s.ř.)". Závěť byla notářství jako součást dědického řízení předložena a byla notářem ověřena jako platná. Pozemkový úřad své vyjádření uzavřel s tím, že S. M. je proto nutno považovat za oprávněnou osobu dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k celému majetku K. H. Prohlásil, že ani jeho rozhodnutími ani citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k porušení majetkových práv stěžovatelky, a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vedlejší účastnice J. H., zastoupená advokátem JUDr. M. K., se plně ztotožnila se skutkovým vylíčením i s právními závěry uvedenými v ústavní stížnosti. Stejně jako stěžovatelka spatřuje pochybení provedeného řízení v nedostatečném dokazování, zejména v neprovedení důkazu notářským spisem. Další pochybení spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Stejně jako stěžovatelka uvádí, že nebyly splněny podmínky ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť S. M. nenabyla dědictví, ačkoli zde majetek po zůstaviteli byl zanechán.
Vedlejší účastnice řízení S. M., zastoupená advokátem JUDr. K. B., ve svém vyjádření navrhla ústavní stížnost zamítnout. Dovolává se argumentace napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, které považuje za správné. Poukazuje na skutečnost, že K. H. - původní vlastník nemovitostí, které jsou předmětem řízení - jí na základě univerzální závěti, jež byla předložena v dědickém řízení, odkázal veškerý majetek, což bylo zjištěno již rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, čj. 10 Ca 242/92-7. Podle vyjádření vedlejší účastnice by proto bylo v rozporu s principem právní jistoty, pokud by bylo rozhodnuto jiným způsobem, neboť tento rozsudek nebyl nikdy zrušen a změněn. Vedlejší účastnice sdělila, že závěť, splňující všechny podmínky ustanovení §476 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době sepsání závěti, předložila dne 20. 3. 1975, tedy krátce po jeho rozhodnutí o zastavení řízení podle §102 odst. 2 notářského řádu, bývalému státnímu notářství. Odkazuje též na ustanovení §28 notářského řádu, dle něhož nebyl účastníkem řízení podle §32 (o zastavení řízení) nikdo jiný než ten, kdo se postaral o pohřeb. Rozhodnutí o zastavení řízení se nedoručovalo účastníkům, a nebylo možno se proti němu odvolat. O předložení závěti dne 20. 3. 1975 byl sepsán protokol a bylo rozhodováno o dalším průběhu dědického řízení. Postup notáře lze dle názoru stěžovatelky považovat za obnovu řízení podle §24 notářského řádu, i když nebyly notářem splněny všechny formální náležitosti. Ze závěti vyplývá, že má povahu univerzální. Formální výklad, dle něhož nenabyla celé dědictví proto, že žádný majetek v době smrti zůstavitele neexistoval, považuje za rozporný s úmyslem zákonodárce, aby státem protiprávně odebraný majetek přešel na osobu, jíž chtěl původní majitel celý svůj majetek pro případ smrti převést. Poukázala též na případ, kdy by bylo možné rozhodnout i o majetku, který nebyl znám v době rozhodnutí o dědictví, a také na skutečnost, že předmětem dědictví mohou být i práva, tedy i později vzniklé právo na vydání věci.
Lesy ČR, s.p., se přípisem ze dne 10. 10. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Písek, se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené, ač řádně obeslán, nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočuje z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení zákona o půdě nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus - srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, C.H. Beck, 2000, str. 17 a násl.). Ústavní soud v projednávané věci zohlednil i nález sp. zn. IV. ÚS 109/94, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. Beck, 1996, str. 143 a násl., jímž se v obecné rovině vyjádřil k interpretaci zákona o půdě. Uvádí v něm, že pokud z obsahu zákona výslovně vyplývají podmínky, jež je třeba splnit pro získání statutu oprávněné osoby, není možno takto výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, případně dokonce nerespektovat, s odvoláním na úmysl či vůli zákonodárce, když právě úmysl a vůle zákonodárce našly výraz v normativním textu zákona.
Základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry rozsudků obecného soudu i pozemkového úřadu. Stěžovatelka přitom v odůvodnění své stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v předchozím řízení. Domnívá se, že k naplnění podmínek v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o půdě v projednávaném případě nedošlo, neboť S. M. nepředložila závěť v dědickém řízení pravomocně skončeném dne 25. 2. 1975 a dědictví (ani jeho část) nenabyla. Krajský soud i pozemkový úřad naopak zastávají názor, že podmínky ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o půdě naplněny v projednávaném případě byly.
S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud soustředil na ústavnost interpretace a následné aplikace ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o půdě v projednávané věci. Podle uvedeného ustanovení zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona o půdě, před uplynutím lhůty uvedené v §13 tohoto zákona, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v pořadí daném v citovaném ustanovení. Na prvním místě, pod písm. a), je uveden dědic, který nabyl celé dědictví ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení. (Stěžovatelka zřejmě omylem k interpretaci ust. §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě nesprávně uvedla, že se musí jednat o dědice ze zákona.) Citované ustanovení přitom předpokládá k naplnění znaků oprávněné osoby, aby šlo výhradně o dědice ze závěti. Stěžovatelka v uvedeném ustanovení nachází tři základní podmínky - oprávněná osoba dle jejího názoru musí být dědicem ze zákona (správně tedy ze závěti), závěť musí být předložena v dědickém řízení a dědic musí nabýt celé dědictví. První z podmínek byla v projednávaném případě evidentně naplněna, jak již konstatoval pozemkový úřad i obecný soud. Nedodržení této podmínky netvrdila ani stěžovatelka, a Ústavní soud se jí proto nadále nezabýval.
Ke druhé podmínce, předložení závěti v dědickém řízení, lze uvést následující. Podle notářského řádu v tehdy platném znění bylo řízení o dědictví zahájeno i bez návrhu, jakmile se státní notářství dozvědělo, že někdo zemřel, nebo byl prohlášen za mrtvého (§27). Následovalo předběžné šetření, jeden z prvních úkonů v rámci dědického řízení v širším smyslu, v rámci něhož si státní notářství mělo opatřit údaje potřebné pro zjištění dědiců a zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů (§29). V projednávané věci v rámci tohoto předběžného šetření státní notářství zjistilo nedostatek majetku zůstavitele. Došlo proto k zastavení řízení (§32 notářského řádu), tedy k procesnímu úkonu, kterým se dosavadní postup uzavírá a zároveň se tím vyjadřuje, že ve věci nemůže státní notářství vydat meritorní rozhodnutí. Nezanechal-li zůstavitel majetek, nedochází k dědění, a tím ani k řízení o dědictví v užším smyslu (srov. Mikeš a kol.: Notářský řád, komentář, Orbis Praha 1969, str. 202 a násl.). Ke skončení dědického řízení jako takového ovšem nedošlo. Podle tehdy platného ustanovení §42 notářského řádu k tomu mohlo dojít pouze rozhodnutím podle §38 a §39 notářského řádu, tedy právě jen meritorním rozhodnutím o dědictví. Obecný soud své závěry opíral i o názor, že dědické řízení je proces, který může pokračovat za situace, kdy je dodatečně zjištěn další majetek, jenž v době smrti zůstavitele nebyl znám. Ústavní soud tak, s ohledem na tehdy platnou právní úpravu, nedospěl k závěru, že by v této části byla interpretace uvedeného ustanovení obecným soudem extrémní, a tudíž ústavně nekonformní.
Z dědického spisu po zemřelém K. H. a ze spisu i z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, vyplývá, že S. M. předložila dne 20. 3. 1975 závěť původního vlastníka státnímu notářství. Stalo se tak poté, kdy státní notářství řízení dle §32 notářského řádu pro nedostatek majetku zastavilo a majetek nepatrné hodnoty vydalo obstarateli pohřbu. S ohledem na výše uvedené tedy předložila závěť v rámci dědického řízení v širším smyslu. Státní notářství se závětí zabývalo a zjistilo její stav a obsah. Projednat ji ovšem nemohlo, neboť k projednání dědictví, tedy k dědickému řízení v užším smyslu, nemohlo pro nedostatek majetku, tedy jedné ze základních hmotněprávních podmínek dědění, dojít. Podmínka meritorního projednání ovšem z ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o půdě nevyplývá, naopak, požaduje se pouze předložení závěti. Z uvedeného je zřejmé, že S. M. i druhou podmínku ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, tedy předložení závěti při dědickém řízení, naplnila. Obecný soud i pozemkový úřad tedy aplikovaly ustanovení §4 odst. 1 písm. a) řádně, v souladu s příslušnými ustanoveními notářského řádu.
Stěžovatelka dále vyvozuje, že třetí z podmínek je to, že oprávněná osoba dědictví i fakticky nabude. Tato podmínka proto nemohla být splněna, když zůstavitel žádný majetek nezanechal. S touto úvahou stěžovatelky se Ústavní soud ovšem neztotožnil. Slova "nabyl celé dědictví" ve spojení se slovy "dědic ze závěti" v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) nutno vyložit tak, že zákonodárce na první místo mezi oprávněnými osobami klade univerzálního závětního dědice, tj. vyjadřuje jeho podíl na restituci. Tomuto výkladu odpovídá i znění písm. b) uvedeného ustanovení, které dopadá na případ více závětních dědiců. Ti mají být oprávněnými osobami pouze v míře odpovídající jejich dědickému podílu. Jinými slovy, oprávněnou osobou podle ustanovení §4 zákona o půdě je na prvním místě, pří splnění další zákonných podmínek, dědic jemuž svědčí univerzální závěť. Svědčí-li závěť více dědicům, mohou být oprávněnými osobami podle písm. b) uvedeného ustanovení pouze v míře odpovídající jejich dědickému podílu. Podmínka faktického nabytí dědictví z uvedeného ustanovení tedy nevyplývá. Vzhledem k tomu, že obecný soud shledal S. M. univerzální závětní dědičkou, nebylo zpochybněno ani naplnění této podmínky. Obecný soud i pozemkový úřad tehdy postupovaly ústavně konformním způsobem i při interpretaci a následném vyhodnocení splnění třetí podmínky.
Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že právní názor obecného soudu a pozemkového úřadu, o nějž se napadená rozhodnutí opírají, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Obecný soud i pozemkový úřad se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Právní závěry soudu i pozemkového úřadu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu