ECLI:CZ:US:2002:2.US.226.01
sp. zn. II. ÚS 226/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupené JUDr. P. C., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 9 To 236/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 11. 4. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 9 To 236/2001, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2001, č. j. 7 Nt 3648/2001-3, kterým byla podle §71 odst. 2 trestního řádu stěžovatelce prodloužena lhůta trvání vazby do 12. 4. 2001.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že orgány činné v přípravném řízení trestním postupovaly v rozporu s tím, co jim ukládá §71 odst. 1 trestního řádu, totiž maximální urychlení vyřizování vazebních věcí, a tento svůj pomalý postup zdůvodnily obtížností případu a nutností dalšího doplnění dokazování. V řízení dochází k průtahům způsobeným tím, že znalecké posudky jsou zpracovávány po neúměrně dlouhou dobu. Stěžovatelce je tento postup přičítán k tíži tím, že je jí opakovaně prodlužována její vazba. Popsaným postupem bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně a spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 Nt 3648/2001.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 Nt 3648/2001, vyplývá, že stěžovatelka je stíhána pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že dne 9. 5. 2000 kolem 17.30 hod. v úmyslu usmrtit opakovaně vystřelila na svého druha, jemuž způsobila zranění dolní čelisti, stěny hrudníku a paže s následnou hospitalizací. Stěžovatelka je tedy stíhána pro závažnou trestnou činnost, kdy je ohrožena vysokou trestní sazbou, nikde nepracuje, přičemž rodinný dům, kde má trvalé bydliště, je ve vlastnictví poškozeného. Je tedy důvodná obava, že uprchne, nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnula. Vzhledem k jejímu psychickému stavu a motivu, pro který násilí vůči svému druhovi dopustila, trvá též obava, že by na svobodě svůj úmysl poškozeného usmrtit realizovala.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Nutnost doplnit znalecký posudek z oboru psychologie doc. MUDr. M. B. je zcela opodstatněná. Tato nutnost vyplynula až dodatečně, přičemž objektivně toto doplnění dokazování učiněné ve prospěch stěžovatelky nebylo možno provést ve stanovené lhůtě dne 12. 3. 2001. Průtahy přímo ze strany orgánů činných v trestním řízení krajský soud nezjistil. Lhůtu prodloužení toliko o jeden měsíc krajský soud považoval za zcela adekvátní a minimalizující negativní důsledky pro stěžovatelku.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na důvodech, které ho vedly k rozhodnutí o prodloužení lhůty trvání vazby.
Vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Brně se sdělením ze dne 2. 1. 2002 vzdalo ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními.
Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat anebo hrozí-li mu vysoký trest, či bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ve smyslu ustanovení §72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatelky byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelka jednak polemizuje se závěry obecných soudů a opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Brně reagoval ve svém rozhodnutí. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatelky na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelky jsou dány důvody k prodloužení lhůty trvání vazby a Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2002
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu