ECLI:CZ:US:2002:2.US.229.01
sp. zn. II. ÚS 229/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatele J., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 8. 2. 2001, č. j. O-194/803/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 4. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 8. 2. 2001, č. j. O-194/803/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Novém Jičíně ze dne 24. 10. 2000, č. j. 11-OR-59B/2000, vydaném ve věci opravy chyby v katastrálním operátu podle §8 odst. 5 zákona č. 344/92 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že stížnost se týká nemovitosti občanské vybavenosti na pozemku a pozemků v obci a k. ú. H., zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu v N. Podle názoru stěžovatele účastník řízení - Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě - rozhodoval v rozporu se zákonem, neboť správnímu orgánu nepřísluší rozhodovat o platnosti smluv, a postupem odvolacího orgánu byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když stěžovatel na základě rozhodnutí správního orgánu nemá prakticky žádnou možnost disponovat se svým majetkem a užívat své vlastnictví, neboť není zapsán v příslušné evidenci jako vlastník.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z vyjádření účastníka řízení - Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě - ze dne 9. 1. 2002 vyplývá, že stěžovatel nevyužil svého práva podat ve lhůtě k tomu určené návrh na zahájení "přezkumného řízení" podle části páté hlavy druhé ustanovení §247 a násl. občanského soudního řádu. Podal pouze podnět k přezkoumání rozhodnutí tohoto inspektorátu mimo odvolací řízení ve smyslu §65 a násl. správního řádu k Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, který sídlí v Praze. Nadřízený orgán nedospěl k závěru, že by citované rozhodnutí bylo nezákonné, a proto řízení o přezkoumání rozhodnutí nezahájil. Účastník řízení se dále vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele a uvedl, že si je vědom toho, že není v řízení o opravě chyb nadán pravomocí rozhodovat o platnosti listin, jak nakonec i uvedl v rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností. Je zcela evidentní, že stěžovatel nerozlišuje zásadní rozdíl mezi zápisem, vkladem a záznamem. Záznamu přisuzuje zcela jiný význam, než jaký podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má (viz §7). Pokud je Katastrálnímu úřadu v N. vytýkáno, že provedl vklad dle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 10. 1992, č. j. 8 C 41/92-19, je třeba uvést, že se nejedná o vklad, ale zápis záznamem, s účinky tedy pouze evidenčními. Pokud byl z katastru nemovitostí vymazán chybný zápis a listina, kterou předkládal k zápisu stěžovatel (tato nebyla k zápisu záznamem způsobilá), byl naprosto logicky a správně obnoven zápis na právního předchůdce, kterým je paní M. B. Stěžovatel pokládá zápis na osobu zemřelou za absurdní, nicméně takovéto zápisy jsou v katastru nemovitostí běžnou záležitostí, a to zpravidla do doby, než je např. projednáno dědictví. Pokud stěžovatel neví, koho a jak má žalovat, rozhodně není poučovací povinnost na správním úřadě. Rozhodnutí Katastrálního úřadu v N. ze dne 24. 10. 2000, č. j. 11-OR-59B/2000, o provedení opravy chyby, které bylo potvrzeno účastníkem řízení dne 8. 2. 2001, č. j. O-194/803/2000, je rozhodnutím procesní povahy, nemá hmotně právní, ale pouze evidenční účinky, neřeší konečným způsobem (jak se stěžovatel mylně domnívá) otázku, kdo je vlastníkem kterých nemovitostí, ale pouze kdo jako vlastník určitých nemovitostí je v danou chvíli v katastru nemovitostí zaevidován, a to v rozsahu norem upravujících zápisy právních vztahů do katastru nemovitostí, resp. v jaké podobě budou určité nemovitosti (zákresy hranic v katastrálních mapách, výměry pozemků, údaje o druhu pozemků) v katastru nemovitostí evidovány. Popsaný postup je v souladu s platnými právními předpisy a k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.
Dopisem ze dne 28. 1. 2002 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že ve věci nepodal žalobu ve smyslu ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu, ani žalobu na určení vlastnictví.
S ohledem na výše uvedené a na zjištění, že meritem sporu je tvrzení stěžovatele, že on je vlastníkem předmětných nemovitostí, je na stěžovateli, aby zákonným způsobem usiloval o to, aby určení jeho tvrzeného vlastnického práva bylo postaveno najisto. To především znamená, že je na stěžovateli, aby se domáhal pravomocného rozhodnutí o svém tvrzeném vlastnictví nemovitostí způsobem zákonem předvídaným, a to určovací žalobou. Jestliže stěžovatel takovou žalobu nepodal, nutno konstatovat, že před podáním návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád poskytuje, neboť z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.
Proto byla ústavní stížnost jako nepřípustná v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 6. 2002
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj