ECLI:CZ:US:2002:2.US.229.02
sp. zn. II. ÚS 229/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva K.-S. v likvidaci, zastoupeného předsedkyní B.S. a likvidátorem Ing. V. Š., právně zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5.2.2002, č.j. 18 Co 83/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání opravného usnesení ve věci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.9.2000, č.j. 18 Co 83/2000-231.
V odůvodnění návrhu stěžovatel uvádí, že označeným rozsudkem ze dne 4.9.2000, odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 2.12.1999. č.j. 5 C 3/94-214, jímž byla stěžovateli uložena povinnost vydat žalobci majetkový podíl ve výši 988.002,-Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 3.450,-Kč.
Ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu stěžovatel vytýká, že ačkoli soud prvního stupně rozhodl ve shodě se zněním §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, v tomto případě ve znění před novelou, (dále jen "zákon č. 42/1992 Sb."), o povinnosti stěžovatele vydat žalobci majetkový podíl ve výši 1,251.384,30 Kč, potvrdil sice odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně, ale podle názoru stěžovatele nad rámec svého potvrzujícího výroku uvedl, že potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovateli (dříve žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 988.002,-Kč. Takto formulovaným výrokem prý odvolací soud v podstatě změnil rozsudek soudu prvního stupně, v rozporu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Stěžovatel nesouhlasil s výše označeným procesním postupem odvolacího soudu, a podal proto ke Krajskému soudu v Plzni návrh na vydání opravného usnesení. Předmětný návrh byl však krajským soudem zamítnut.
Zamítnutím návrhu na vydání opravného usnesení došlo, dle názoru stěžovatele, k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), když potvrzující výrok rozsudku krajského soudu je svojí formulací údajně v příkrém rozporu s ustanovením §219 o.s.ř., neboť prý v podstatě mění rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel současně tvrdí, že tím, že rozsudky obou obecných soudů ukládají povinnost k peněžitému plnění, jsou z tohoto důvodu neurčité, zmatečné a nevykonatelné.
Z předložených listinných dokladů, konkrétně z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 2.12.1999, č.j. 5 C 3/94-214, vyplývá, že tento soud rozhodl v návrhu žalobce proti stěžovateli o výši majetkového podílu tak, že pod bodem I. výroku uznal žalovaného (stěžovatele) povinným vydat žalobci majetkový podíl ve výši 1,251.384,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Plzni, svým rozsudkem ze dne 4.9.2000, č.j. 18 Co 83/2000, ve výroku pod bodem I. rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně se v napadené části, tj. ve výroku v odstavci I., kterým byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci 988.002,-Kč, a ve výroku v odstavci III. o nákladech řízení, potvrzuje.
V odůvodnění předmětného rozsudku krajský soud uvedl, že v daném případě se žalobce nestal účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a uplatňuje nárok vyplývající ze zákona č. 42/1992 Sb., má nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, jenž bude zahrnut do podílu žalobce (oprávněné osoby) na majetku družstva plynoucího z transformace s tím, že tento nárok stěžovatel nezpochybnil, neboť účastníci se nedohodli pouze na způsobu výpočtu podílu.
Usnesením ze dne 5. února 2002 Krajský soud v Plzni zamítl návrh na vydání opravného usnesení k rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.9.2000, č.j. 18 Co 83/2000-231, s tím, že připustil, že v potvrzujícím rozsudku použil slovo "zaplatit" namísto slova "vydat" žalobci majetkový podíl 988.002,-Kč, když ovšem tato záměna slova, podle názoru krajského soudu, není důvodem pro vydání opravného usnesení.
Jak dále vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, krajský soud svůj právní názor opřel poukazem na platnou judikaturu, vztahující se k ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., z níž je zřejmé, že v daném případě je nutné vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích. Vydat finanční částku pak lze pouze jejím zaplacením.
Závěrem krajský soud zdůraznil, že tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadené části, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 988.002,-Kč, nezměnil nijak obsah rozsudku soudu I. stupně.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, svým potvrzujícím výrokem porušil znění §219 o.s.ř. tím, že zaměnil slovo "vydat" za slovo "zaplatit" majetkový podíl 988.002,-Kč.
S tímto tvrzením stěžovatele nelze souhlasit.
Podle §220 o.s.ř. dochází ke změně rozhodnutí odvolacím soudem tehdy: jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav; jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci rozhodnout; případně je schválen smír.
K žádné z výše taxativním způsobem uvedených procesních situací při rozhodování odvolacího soudu nedošlo, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, aniž ve věci nějakým způsobem doplňoval dokazování.
Krajský soud ostatně v odůvodnění svého usnesení ze dne 5.2.2002 správně konstatoval, že vydat majetkový podíl 988.002,-Kč lze pouze zaplacením této částky. Ustálená soudní praxe, založená na konstantní judikatuře k výše naznačené otázce, uvádí, že právo na vydání majetkového podílu je nárokem (právem) soudně vymahatelným. Dle §155 ve vztahu k §261a o.s.ř. musí výrok rozhodnutí splňovat podmínky materiální vykonatelnosti rozhodnutí, tj. musí být jasný, srozumitelný a určitý. Pouze v takovém případě může být příslušné rozhodnutí exekučním titulem pro případné nařízení výkonu rozhodnutí, pokud povinný subjekt řádně nesplní povinnost, jež mu je uložena.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5.2.2002, č.j. 18 Co 83/2000, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 28. května 2002