ECLI:CZ:US:2002:2.US.232.01
sp. zn. II. ÚS 232/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti B. R., zastoupené Mgr. M. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2001, č. j. 5 Co 3200/2000, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rubrikovaný rozsudek, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2000, č. j. 17 C 62/96-214. Tímto rozsudkem bylo původní rozhodnutí o určovacích žalobách směřujících proti 1) P., s. p., a dále 2) MUDr. Z. B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B., 5) V. B., změněno k odvolání žalovaných č. 2 a č. 3 tak, že byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 5. 1990 uzavřené mezi žalovaným č. 1 a žalovanými č. 2 a 3, a žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy z 20. 7. 1986 uzavřené mezi žalovaným č. 1 a žalovanými č. 4 a 5. Tímto rozsudkem byla rovněž zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatelka je z 1/2 spoluvlastnicí domu postaveného na pozemku, pokud tato žaloba směřuje proti žalovaným č. 2, č. 3, č. 4 a č. 5 a žaloba, že stěžovatelka je z 1/2 spoluvlastnicí pozemků zapsaných v katastru nemovitostí na LV v Č., pokud tato žaloba směřuje proti žalovaným č. 2, č. 3, č. 4 a č. 5. Ve zbývající části zůstal rozsudek soudu I. instance nezměněn, stěžovatelka nicméně navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, což je však okolnost, která nemá vliv na posouzení podmínek řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena advokátem na základě plné moci.
Na tomto základě nejdříve posoudil přípustnost ústavní stížnosti. Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla výslovně poučena o možnosti podat dovolání proti předmětnému rozsudku. Stěžovatelka tuto skutečnost nepopírá a pouze konstatuje, že ústavní stížnost podává z opatrnosti a dále i proto, že podle jejího názoru jde o ústavní stížnost, která podle jejího názoru podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio, kterým je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím. Podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění relevantním pro řešení daného sporu měla stěžovatelka nárok na projednání dovolání Nejvyšším soudem. Zákon jí proto poskytoval prostředek k ochraně jejích práv a svobod. V daném případě stěžovatelka sice i tento poslední prostředek vyčerpala, neboť současně s ústavní stížností podala rovněž dovolání, řízení o něm však nebylo v době podání ústavní stížnosti ukončeno. V takovém případě nepřichází do úvahy použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, které předpokládá, že stěžovatel všechny zákonné procesní prostředky nevyčerpal. Podstatný přesah osobních zájmů stěžovatelky by v daném případě bylo možno posoudit pouze tehdy, kdyby již zde nebyl žádný další orgán, který by mohl poskytnout ochranu jejím právům.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že podání nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu