ECLI:CZ:US:2002:2.US.266.02
sp. zn. II. ÚS 266/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 6 To 20/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 4. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl žádost o povolení navrácení lhůty k projednání stížnosti a zamítl stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel jako obhájce v trestním řízení proti obžalovanému R. Š. předán České advokátní komoře ke kárnému postihu dle §66 odst. 3 trestního řádu.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je ústavní soudnictví budováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených. Nepravomocně skončenou věc může Ústavní soud přezkoumávat jen tehdy, jestliže by zásah do ústavně zaručených základních lidských práv a svobod nebylo lze odstranit jinak než rozhodnutím Ústavního soudu. O takový případ se však nejedná. Meritem věci je zde spor o to, zda se advokát jako obhájce, působící v trestním řízení proti jeho klientovi, dopustil porušení povinností souvisejících se řádným výkonem advokacie. Je zřejmé, že pouhým předáním případu stěžovatele kárné komisi České advokátní komory mu nevznikla jakákoliv újma a o jeho kárném provinění a případném uložení kárného opatření bude teprve jednáno a stěžovatel má tak k dispozici všechny zákonné opravné prostředky, kterými se může bránit proti pro něj případně nepříznivému rozhodnutí. Ústavní stížností napadené usnesení tak nejen že není ani pojmově způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, ale také ústavní stížnost proti němu je předčasná a bez konečného rozhodnutí příslušných orgánů je nutno ji hodnotit jako nepřípustnou.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vad jeho podání, když z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že advokát, i když podává sám ústavní stížnost, musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 5. 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu