ECLI:CZ:US:2002:2.US.279.02
sp. zn. II. ÚS 279/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů A) H. H. a B) M. H., zastoupených advokátem Mgr. R. P., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu regionálního rozvoje, oddělení územního plánu a stavebního řádu ze dne 10. 4. 2002, čj. RR-SÚ 124/02 Pe, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu regionálního rozvoje, oddělení územního plánu a stavebního řádu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu Nový Knín ze dne 5. 10. 2001, čj. 345/2000-jk. V ústavní stížnosti uvedli, že rozhodnutím stavebního úřadu Nový Knín ze dne 5. 10. 2001, čj. 345/2000-jk, byla povolena stavba oplocení pozemku č. p. 177/1 v k. ú. P.. Současně jim ovšem byly uloženy podmínky pro stavbu, mj. i povinnost vybudovat vrata, o což nežádali. K jejich odvolání, jež směřovalo pouze do této podmínky, odvolací orgán prvoinstanční rozhodnutí podle §59 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., zákon o správním řízení (správní řád), (dále jen "správní řád"), zrušil, aniž by ve věci sám rozhodl nebo věc vrátil prvoinstančnímu orgánu k novému rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a, aniž by se zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci byly porušeny některé její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a, není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. l písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Napadené rozhodnutí Okresního úřadu Příbram je nepochybně rozhodnutím orgánu veřejné správy, které není vyňato ze soudního přezkumu. Bylo jím zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu Nový Knín, čj. 345/2000-jk. Možnost zrušit prvoinstanční rozhodnutí (bez toho, aby odvolací orgán vrátil správnímu orgánu, který jej vydal, k novému projednání a rozhodnutí), jsou-li pro to důvody, připouští správní řád ustanovením §59 odst. 2. Samotné zrušení rozhodnutí napadeného odvoláním je jedním ze způsobů skončení správního řízení, který v řízení zahájeném na návrh má stejné právní účinky jako zamítnutí návrhu (srov. Vopálka a spol.: Správní řád, komentář, C.H. Beck 1999, str. 165). Toto rozhodnutí lze napadnout správní žalobou, neboť zjevně není rozhodnutím, jež by nemělo povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické či právnické osoby (§248 odst. 1 o.s.ř.). Nejde ani o žádné z rozhodnutí, uvedených v odst. 2 citovaného ustanovení, jež soudy rovněž nepřezkoumávají. Nejedná se konečně ani o rozhodnutí, která by byla z přezkoumávání soudem vyloučena na základě ustanovení uvedených v příloze A, jež je součástí o.s.ř. V té byla jako vyloučená z přezkoumávání (v oboru "stavební řád") ke dni rozhodování odvolacího orgánu uvedena pouze rozhodnutí dle §32 písm. c) a d), dle §91, §94 a §96 odst. 1 a 2 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. Rozhodnutí v projednávané věci, učiněné dle §39 a §66 citovaného zákona (resp. rozhodnutí o odvolání proti němu), tedy ani touto přílohou vyloučeno není.
Z výše uvedeného Ústavní soud usoudil, že stěžovatelé nevyužili procesní prostředek podle dosavadní úpravy v části páté občanského soudního řádu, v níž je upravena instituce správního soudnictví, a nevyčerpali tak všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřípustná.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelé je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdili.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj