ECLI:CZ:US:2002:2.US.281.01
sp. zn. II. ÚS 281/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky M. J., zastoupené advokátem JUDr. V. D. CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 28 Ca 374/99, a rozhodnutí Okresního úřadu Česká Lípa, pozemkového úřadu, ze dne 16. 8. 1999, čj. PÚ 2223-4489/99-203, za účasti Městského soudu v Praze a Okresního úřadu Česká Lípa, pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Okresního úřadu Česká Lípa, pozemkového úřadu (dále též "pozemkový úřad"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 374/99, a spisový materiál pozemkového úřadu v projednávané věci. Zjistil z nich následující:
Okresní úřad Česká Lípa, pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 16. 8. 1999, čj. PÚ 2223-4489/99-203, podle ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí... (dále jen "předmětné nemovitosti"). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok na vrácení předmětných nemovitostí podáním ze dne 30. 1. 1993, doručeným pozemkovému úřadu dne 1. 2. 1993. Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě ovšem mohla oprávněná osoba uplatnit své právo na vydání nemovitostí do dne 31. 1. 1993 s tím, že neuplatněním právo zaniklo. Pokud by byl nárok uplatněn podle zák. č. 243/1991 Sb., platila lhůta pro uplatnění práva na vydání nemovitostí podle §11a do 31. 12. 1992. Nárok stěžovatelky proto nebyl uplatněn včas.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 28 Ca 374/99, k odvolání stěžovatelky rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Konstatoval, že není sporu o tom, že stěžovatelka svůj nárok uplatnila podáním ze dne 30. 1. 1993, které došlo pozemkovému úřadu až dne 1. 2. 1993. Odkázal na své dřívější rozhodnutí ve věci, sp. zn. 28 Ca 214/95, které se též týkalo nároku stěžovatelky a v němž též vyložil svůj právní názor na posouzení včasnosti uplatněného restitučního nároku. Lhůta pro uplatnění restitučního nároku je lhůtou propadnou. Jde o lhůtu sui generis, na niž nelze aplikovat pravidla o počítání času a běhu lhůt dle správního řádu. Konec lhůty byl stanoven jako fixní čas, konkrétní datum, ke kterému se již musel uplatněný nárok nalézat přímo u pozemkového úřadu. Stěžovatelka tedy neuplatnila svůj nárok včas. Námitka stěžovatelky, že podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o půdě se lhůty pro předkládání písemných důkazů v řízení před pozemkovým úřadem řídí obecnými předpisy o správním řízení, nemůže dle soudu obstát. Jde jen o lhůty pro podávání písemných důkazů, nikoliv o lhůty pro uplatnění restitučního nároku.
Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu i pozemkového úřadu v projednávané ústavní stížnosti. Zamítnutí své "výzvy" ze dne 30. 1. 1993 považuje za formalismus s ohledem na skutečnost, že jde o napravení křivd a bezpráví. Domnívá se, že v dané věci je třeba aplikovat ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě, protože v té době s ohledem na rozsah požadovaných nemovitostí ještě neznala všechny povinné osoby. Tvrdí, že je možné podat výzvu do 5 let, tj. do 24. 6. 1995. Domnívá se také, že podle zákona o půdě je třeba v projednávané věci použít ustanovení §27 odst. 3 správního řádu, dle něhož je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u správního orgánu, nebo je-li podání odevzdáno k poštovní přepravě. Městský soud nevzal ve svém rozhodnutí v úvahu část druhou zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 212/2000 Sb."), dle níž je oprávněnou osobou "dále i občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném ve zvláštním předpise v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkových jednání z doby nesvobody, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a nebyla oprávněná osoba odškodněna ani jí nebyl majetek vydán". Uvedená právní úprava se má vztahovat i na stěžovatelku. Podle zák. č. 212/2000 Sb. může oprávněná osoba uplatnit právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. 6. 2001. Stěžovatelka se proto domnívá, že její výzva ze dne 30. 1. 1993 byla podána včas a v době vydání zákona č. 212/2000 Sb. měla být posuzována jako řádné uplatnění nároku.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Okresní úřad Česká Lípa, pozemkový úřad, a vedlejší účastníky řízení, 1) S., 2) L., 3) Město Dubá, Masarykovo nám. 138, Dubá, 4) Obec Tuháň, 5) Obec Domašice, a 7) Pozemkový fond, územní pracoviště Česká Lípa, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stížnost považuje za zjevně bezdůvodnou. Lhůta k uplatnění restitučního nároku není lhůtou procesní, ale lhůtou sui generis. Neuplatněním nároku ve lhůtě právo stěžovatelky zaniklo. Dodržení lhůty pro uplatnění nároku nelze dle soudu považovat za formalismus. Bylo věcí stěžovatelky, aby se včas postarala o svá práva.
Okresní úřad Česká Lípa, pozemkový úřad, ve svém vyjádření konstatoval, že postup městského soudu v projednávané věci byl zcela v souladu se zákonem o půdě. S právním názorem v něm vysloveným, stejně jako s právním názorem téhož soudu ve věci sp. zn. 28 Ca 214/95, se pozemkový úřad ztotožňuje. Nesouhlasí naopak s posouzením lhůt k uplatnění nároku ze strany právního zástupce stěžovatelky. Nesdílí ani názor stěžovatelky, že nebyla vzata v úvahu právní úprava v zák. č. 212/2000 Sb. Správní rozhodnutí může být přezkoumáno pouze z hlediska souladu s platnými zákony v době jeho vydání. Zákon č. 212/2000 Sb. má samostatnou lhůtu k uplatnění nároku a stěžovatelka nárok na vrácení nemovitostí také uplatnila. Pozemkový úřad o něm vede další řízení.
S. se přípisem ze dne 30. 5. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal, a Ústavní soud s ním proto nadále jako s účastníkem nenakládal. L. se přípisem ze dne 1. 6. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly, a Ústavní soud s nimi proto nadále jako s účastníkem nenakládal. Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 4. 6. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal, a Ústavní soud s ním proto nadále jako s účastníkem nenakládal. Vedlejší účastníci město Dubá, obec Tuháň a obec Domašice se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené, až doloženě vyzváni, nevyjádřili.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s právním názorem obecného soudu i pozemkového úřadu, týkajícím se charakteru lhůty k uplatnění práva na vydání nemovitostí. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory orgánů veřejné moci jsou ústavně konformní, nebo, zda jejich uplatnění naopak představuje zásah, jímž bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor městského soudu i pozemkového úřadu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Právní podstata sporu spočívala, jak již bylo uvedeno, v určení charakteru lhůty k uplatnění práva na vydání nemovitosti.
Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě ve znění platném ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5, uplatnit právo na vydání nemovitosti podle §6 do 31. ledna 1993 (a pokud jde o nároky vyplývající z čl. II, do 1. září 1993). Neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo. Toto ustanovení dále stanovilo, že lhůty pro předkládání písemných důkazů v řízení před pozemkovým úřadem se řídí obecnými předpisy o správním řízení. Stěžovatelka nebyla osobou oprávněnou podle odst. 5 tohoto ustanovení, neboť ten se vztahuje pouze na osoby, jež podle původního zákona o půdě nebyly osobami oprávněnými, neboť nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. Navrhovatelka však trvalé bydliště na území ČR měla. Nová lhůta, stanovená §13 odst. 5 zákona o půdě, se jí proto netýkala.
Nejde ani o nároky podle "čl. II". Zákon zde má na mysli zjevně čl. II zák. č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb (dále jen "zák. č. 183/1993 Sb."). Citované ustanovení §13 odst. 4 zavedl zák. č. 30/1996 Sb. S ohledem na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 29/1996 Sb. bylo totiž třeba vymezit nové lhůty pro uplatnění nároků skupiny osob, jež doposud nesplňovaly ty podmínky, které nález Ústavního soudu zrušil, a současně do zákona znovu zakotvit ustanovení stran původních lhůt, na něž se vázaly dříve upravené nároky. Šlo o nároky podle původního zákona o půdě, pro něž zákon o půdě před i po novelizaci zák. č. 30/1996 Sb. stanovil lhůtu do 31. 1. 1993, a o nároky přiznané právě zák. č. 183/1993 Sb., pro něž zákon o půdě před novelizací zák. č. 30/1996 Sb. i po ní stanovil lhůtu do 1. 9. 1993. Této lhůty ovšem mohly využít pouze oprávněné osoby, jejichž nárok vznikl podle zák. č. 183/1993 Sb., tedy pouze manžel zemřelého sourozence osoby oprávněné podle §4 odst. 1 zákona o půdě. Stěžovatelka však nárok uplatňovala jako jediná dcera původní vlastnice (č.l. 1 spisového materiálu pozemkového úřadu), a daná lhůta se proto na ni nevztahovala. Ústavní soud ovšem připomíná, že čl. II zák. č. 183/1993 Sb. byl v době rozhodování o zde posuzovaném případu již zrušen jeho výše zmíněným nálezem publikovaným pod č. 29/1996 Sb. Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě tak mohla stěžovatelka uplatnit svůj nárok nejpozději do 31. 1. 1993. Obdobně se lhůta upravovala v ustanovení §11a odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen "zák. č. 243/1992 Sb."), ve znění platném ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, dle něhož mohla oprávněná osoba uplatnit nároky podle tohoto zákona do 31. prosince 1992. Neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo.
Ústavní soud podotýká, že se k otázce povahy lhůt v restitučních předpisech opakovaně ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil. Učinil tak i Nejvyšší soud, a to například ve svém stanovisku Rc 16/96 (stanovisko Cpjn 36/95) či v rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1348/96. Ve všech uvedených judikátech se jednoznačně dovozovalo, že shora uvedené lhůty mají charakter propadný (prekluzivní). Stanoví-li zákon, že účastníci právního vztahu mohou své nároky uplatnit v určité lhůtě, je třeba dle Nejvyššího soudu mít s použitím argumentu a contrario za to, že po uplynutí této lhůty již nároky být uplatněny nemohou. Právo na vydání nemovitosti marným uplynutím takové lhůty zanikne. Nejvyšší soud poukázal rovněž na to, že i další lhůty v ostatních restitučních předpisech jsou konstruovány jako lhůty propadné.
Pokud jde o konec běhu této lhůty, je třeba, aby do posledního dne této lhůty byl nárok uplatněn u příslušného orgánu či adresáta. Den podání příslušné zásilky k poštovní přepravě není z hlediska posouzení včasnosti uplatnění nároku rozhodný. Proto soud při aplikaci restitučních předpisů primárně zjišťuje den, kdy byla příslušná zásilka doručena, nikoli, kdy byla předána poště k odeslání. Je-li zjištěn den doručení, je zjišťování data předání zásilky k poštovní přepravě bezpředmětné (viz III. ÚS 422/97). Zákonnou prekluzivní lhůtu nelze prodloužit. Právo, jež zaniklo prekluzí, nelze již rekonstituovat a přiznat. Soud přihlíží k zániku práva z úřední povinnosti, neboť prekludované právo zaniká ex lege. Jestliže tedy stěžovatelka podala svůj nárok ve stanovené lhůtě pouze u orgánu pošty a nedoručila jej ve stanovené propadné lhůtě pozemkovému úřadu (k tomu došlo až dne 1. 2. 1993), nelze to považovat za včasné uplatnění nároku.
Stěžovatelka namítla, že v její věci bylo třeba aplikovat ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě (které bylo zavedeno novelou zák. č. 183/1993 Sb.). Podle jeho věty prvé může oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle §§14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají. Dané ustanovení je ovšem třeba chápat v kontextu ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě, dle něhož nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Lhůta stanovená v ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě je lhůtou pro výzvu povinné osobě. To nic nemění na skutečnosti, že pro uplatnění nároku byla stanovena lhůta do 31. 1. 1993.
Stěžovatelka argumentuje tím, že zákon o půdě odkazuje na použití obecných předpisů o správním řízení. Činí tak však pouze, pokud jde o lhůty pro předkládání písemných důkazů v řízení před pozemkovým úřadem. Ze znění příslušného ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě je proto zjevné, že použití těchto předpisů se vztahuje pouze na vymezené procesní úkony. Pokud by zákonodárce zamýšlel vztáhnout použití obecných předpisů o správním řízení i na uplatnění nároku na vydání nemovitosti, zajisté by tak v rámci daného ustanovení učinil výslovně. Naopak, použití argumentu z opaku vede k závěru, že v jiných otázkách než předkládání písemných důkazů zákonodárce počítání lhůta podle předpisů o správním řízení vyloučil. Domněnku stěžovatelky ostatně nepotvrzuje ani kontext citovaného znění §13 odst. 4. Pro domněnku stěžovatelky tak nelze v zákoně nalézt oporu.
Stěžovatelka také tvrdí, že soud měl postupovat dle zák. č. 212/2000 Sb., dle něhož mohla stěžovatelka uplatnit právo do 30. 6. 2001, což splnila. Především je třeba uvést, že soud je vázán právním stavem, který existoval v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. i Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, str. 891). Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 8. 1999. Předmětný zákon č. 212/2000 Sb. byl přijat dne 23. 6. 2000 a jeho část druhá, na niž se stěžovatelka odvolává, nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Soud tedy nepochybil, když tento zákon nevzal v potaz. Ústavní soud současně podotýká, že ustanovení §2 odst. 2 zák. č. 243/1992 ve znění zákona č. 212/2000 Sb., na něž stěžovatelka odkazu, zavádí zcela novou kategorii oprávněných osob (což vyplývá jednak ze samotného obsahu tohoto ustanovení, ale i ze slov "oprávněnou osobou je dále"). Pouze této nově konstituované kategorii osob v §11a odst. 3 stanoví do 30. 6. 2001 novou lhůtu pro uplatnění svých nároků. Pokud se stěžovatelka domnívala, že příslušným kritériím tohoto zákona vyhovuje, nic jí nebránilo, aby svůj nárok také uplatnila. Dle vyjádření pozemkového úřadu to ostatně učinila a v dané věci probíhá zvláštní řízení. To ovšem pochopitelně nemůže být předmětem současného přezkumu Ústavním soudem, neboť žádné rozhodnutí případně v tomto řízení vydané nebylo projednávanou ústavní stížností napadeno.
Stěžovatelka měla možnost ve lhůtě rovné pro všechny subjekty požádat o navrácení nemovitostí. Své právo však řádně neuplatnila. Tím si sama přivodila pro sebe nepříznivou situaci a opomenula imperativ zásady "každý nechť si střeží svá práva". Zamítnutí návrhu stěžovatelky pro nedodržení podmínek přesně stanovených zákonem zajisté nelze považovat za formalismus.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právní závěry soudu i pozemkového úřadu jsou totiž výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro nějž by napadená rozhodnutí měl zrušit. Proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu