ECLI:CZ:US:2002:2.US.304.02
sp. zn. II. ÚS 304/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č. T., a. s., právně zastoupené JUDr. M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2001, č. j. 3 Cmo 575/99-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 5. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2001, č. j. 3 Cmo 575/99-96, a to pro porušení čl. 1, čl. 90, a čl. 95 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 5. 2001, č. j. 3 Cmo 575/99-96, zrušil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. 4. 1999, č. j. 9 Cm 138/96-58, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce A., spol. s r. o., domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce) uloženo zaplatit žalobci 59 000 294,- Kč s příslušenstvím a žalobce uznal povinným zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 133 950,- Kč. Vrchní soud v Praze věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Vrchní soud v Praze výše uvedeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a společností A., spol. s r. o., byla dne 13. 5. 1993 řádně a platně uzavřena komisionářská smlouva, resp. smlouva o obchodním zastoupení komisionářským způsobem (§577 a násl. obch. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že tato komisionářská smlouva byla uzavřena na dobu určitou, neboť v čl. VI. bodu 1 smlouvy je obsaženo stanovení doby, na kterou byla smlouva uzavřena, a to určitou událostí - "do dne, kdy skončí oprávnění stěžovatelky k emitování předmětných karet". Dle ust. §577 s použitím §590 obch. zák., uvádí stěžovatelka dále v ústavní stížnosti, není výpověď u smlouvy uzavřené na dobu určitou možná. S ohledem na tuto skutečnost by tedy dle názoru Vrchního soudu v Praze výpověď uvedené komisionářské smlouvy učiněná stěžovatelkou dne 20. 4. 1995 byla neplatná. Toto právní posouzení skutkového stavu však podle stěžovatelky naprosto kontrastuje nejen s rozhodnutím soudu prvního stupně, nýbrž rovněž i s jiným dřívějším rozhodnutím jiného senátu Vrchního soudu v Praze o totožném skutku mezi týmiž účastníky. Jiný senát Vrchního soudu v Praze, uvádí stěžovatelka dále v ústavní stížnosti, totiž svým rozsudkem ze dne 26. 4. 2000 pod č. j. 10 Cmo 74/99-88, potvrdil v bodu II. výrok soudu prvního stupně, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil. Krajský obchodní soud v Praze a Vrchní soud v Praze shodně posoudily článek VI. bod 1 komisionářské smlouvy dle jeho formulace jako rozvazovací podmínku, na kterou je vázán zánik komisionářské smlouvy, nikoli jako ujednání o trvání smlouvy na dobu určitou. S ohledem na tuto skutečnost oba soudy, tj. Krajský obchodní soud v Praze i Vrchní soud v Praze, podle stěžovatelky, posoudily tutéž komisionářskou smlouvu jako smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kterou bylo možno vypovědět dle ustanovení §668 odst. 2, ve spojení s §590 obch. zák., a z toho důvodu shledaly tutéž výpověď učiněnou stěžovatelem dne 20. 4. 1995 jako platnou.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že přestože dosud nebylo v předmětné věci meritorně rozhodnuto, a tedy nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, má zato, že její stížnost ve smyslu ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
Ústavní soud prostudoval přiložený spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Zásadní podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Výjimky z této zásady se připouštějí jen v mimořádných případech proto, aby efektivita obrany základních práv a svobod nemohla být ohrožena.
Podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 (vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele tehdy, jestliže se týká nejen osoby stěžovatele, nýbrž řešení otázky z ústavní stížnosti, která tyto vlastní zájmy přesahuje, a její řešení tak má dopad na širší okruh případů. Řešená problematika tedy musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti, neomezenosti konkrétním případem. V projednávané věci však o tento případ nejde.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Teprve poté, až stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, obrátí-li se stěžovatelka znovu na Ústavní soud s novou ústavní stížností, která bude splňovat podmínky ust. §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bude se Ústavní soud moci předmětnou problematikou věcně zabývat.
Nad rámec Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti zavazují pouze pro daný případ a nemají precedenční povahu. Stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ČR sice rovněž nemají právně závaznou povahu, Ústavní soud nicméně poukazuje na jejich funkci při sjednocovaní judikatury soudů a vytváření jednoty právního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 11. června 2002