ECLI:CZ:US:2002:2.US.312.99
sp. zn. II. ÚS 312/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. H., právně zastoupeného JUDr. I. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 1997, č. j. 18 Cm 55/97-9, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, č. j. 13 Cmo 81/98-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 25. 6. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 1997, č. j. 18 Cm 55/97-9, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, č. j. 13 Cmo 81/98-37, a to pro porušení čl. 37 odst. 2 a 3 (v ústavní stížnosti je nesprávně uveden "čl. 32 odst. 2 a 3") Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 22. 10. 1997, č. j. 18 Cm 55/97-9, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) na žalovanou úpadkyni E., a. s., v celkové výši 1 030 000,- Kč, přihlášená v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, se pokládá za zjištěnou. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že žalobce přes poučení, že žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, zažaloval úpadce, jenž v daném sporu není pasivně legitimován.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, č. j. 13 Cmo 81/98-37, byl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, napadený odvoláním stěžovatele, potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl vyrozuměn o popření jeho pohledávky správcem konkursní podstaty, takže žaloba měla směřovat proti správci konkursní podstaty a nikoliv proti úpadci. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když za této situace žalobu zamítl.
Protože proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel současně s ústavní stížností i dovolání, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v projednávané věci.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 10. 2001, č. j. 29 Cdo 2494/99-111, dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se cítí být poškozen tím, že ve vyrozumění o popření své pohledávky byl poučen pouze obecnou citací právního předpisu, bez konkretizace tohoto poučení. Toto nemohlo podle stěžovatele postačovat, navíc s přihlédnutím ke způsobu provedení písemností příslušného soudu a rovněž tak písemností správce konkursní podstaty.
Dále stěžovatel namítá, že po podání žaloby, v níž se domáhal určení pravosti své pohledávky, nebyl soudem vůbec poučen a ani vyzván k opravě podání. Nebylo nařízeno jednání, aby mohl žádat například přivolení soudu o doplnění dalšího žalovaného nebo o opravu svého podání, neboli nebyl poučen, jak třeba opravu nebo doplnění provést. Ačkoli v jiných soudních řízeních byla taková pomoc soudu účastníkům poskytnuta i co do možnosti opravit žalobu o správný subjekt, jemu to bylo odepřeno, tuto skutečnost považuje stěžovatel za porušení rovnosti účastníka řízení.
Stěžovatel za důvod ústavní stížnosti považuje skutečnost, že v předmětném řízení došlo k vadám uvedeným v ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj., že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 1997, č. j. 18 Cm 55/97-9, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, č. j. Cmo 81/98-37, mu jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ve svém vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 11. 1999, soudce JUDr. J. V. uvedl, že 30 denní lhůta pro podání určovací žaloby je lhůta propadná; žaluje-li tedy stěžovatel úpadce namísto správce, nelze po uplynutí lhůty k podání určovací žaloby měnit subjekt žalovaného. Soud ve svém vyrozumění, uvádí dále JUDr. V., použil zákonem danou formulaci k poučení stěžovatele, přičemž uvedl, že přihlášku pohledávky popřel správce.
Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření Vrchního soudu v Praze k projednávané věci. Ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 17. 11. 1999, předseda 13. senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. P. F. uvádí, že stěžovatel byl o svých procesních právech v konkursu řádně poučen, zejména byl zpraven o tom, že jeho pohledávka byla správcem konkursní podstaty popřena a že proti tomuto popření musí brojit způsobem stanoveným v zákoně. JUDr. F. uvádí, že poučení bylo zcela jednoznačné včetně toho, proti komu má žaloba na určení směřovat. Stěžovatel se tímto poučením neřídil, což ovšem může být stěží přičítáno na vrub soudu.
Dále JUDr. F. ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že určení toho, kdo má být žalovaným v určovacím sporu, je samozřejmě vždy věcí žalobce. Pokud ten si v daném případě přes již uváděné poučení vybral jako odpůrce jiný subjekt, než vůči němuž měla žaloba směřovat, byla to jen a jen jeho věc. Úpadce prohlášením konkursu totiž nepozbývá procesní způsobilost, a nebylo tedy věcí soudu, aby žalobce vyzýval k návrhu na záměnu účastníků. Vzhledem k zákonem stanovené lhůtě pro podání žaloby v incidenčním sporu, která je propadná, by se konečně taková výzva míjela účinkem.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem uvádí: "O popření jeho pohledávky při přezkumném jednání byl (roz. stěžovatel) vyrozuměn soudem dne 30. 5. 1997, kdy mu bylo vyrozumění doručeno. I přes poučení, že žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, byl zažalován úpadce, který není pasivně legitimován v daném sporu."
Rovněž Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku uvedl, že žalobce byl soudem vyrozuměn o tom, že jeho přihlášenou pohledávku popřel správce konkursní podstaty. Žaloba na určení jeho pohledávky tedy měla směřovat proti němu a nikoliv proti úpadci. Vzhledem k tomu, že správce žalován nebyl, nebylo možné žalobě vyhovět, a soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže ji zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkursnímu soudu vytýká, že ve vyrozumění o popření pohledávky byl poučen pouze obecnou citací právního předpisu, bez konkretizace tohoto poučení, což shledal jako nedostačující.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí uvedl, že nesdílí přesvědčení dovolatele (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) o tom, že vyrozumění nebylo dostatečně konkrétní. Výzva (usnesení) obsahuje údaj o tom, komu je určena (dovolatel je zde identifikován jménem, příjmením a bydlištěm), kdo ji činí (Krajský soud v Ústí nad Labem), které konkursní věci se týká ("v konkursní věci úpadce E., akciová společnost,") a je podepsána a datována. Obsahuje rovněž údaj o výši přihlášené pohledávky (1 030 000,- Kč) a o tom, že zůstala sporná co do pravosti, výše a pořadí, neboť ji zcela popřel správce konkursní podstaty. Ve výzvě jsou uvedeny i důvody popření ("nárok je neurčitý, absence podkladu výpočtu"). Výzva končí poučením, podle kterého:
"Konkursní věřitel pohledávky, která zůstala sporná co do pravosti, výše nebo pořadí, se může domáhat určení svého práva; žalobu musí podat do třiceti dnů proti popírajícím konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty u soudu, který prohlásil konkurs, nebo, nepatří-li věc do pravomoci soudu, u příslušného správního orgánu. Nebude-li žaloba v uvedené lhůtě podána, nebude na popřený nárok, jeho uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod vzat zřetel. V žalobě se lze dovolat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku lze uplatnit jen do výše v nich uvedené (§23 odst. 2 a §24 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání)."
Přestože Nejvyšší soud ČR shledal, že výzva konkursního soudu trpí jistými nedostatky, dospěl k závěru, že ve vztahu k té skutečnosti, pro niž byla žaloba zamítnuta (žaloba nebyla podána proti správci konkursní podstaty, nýbrž proti úpadci), se pak dovolateli dostalo konkrétního a srozumitelného poučení. Ústavní soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po podání žaloby, v níž se domáhal určení pravosti své pohledávky, nebyl soudem vůbec poučen a ani vyzván k opravě podání.
I v této otázce se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu obsaženém v odůvodnění jeho rozhodnutí. Je-li ve věci žalován někdo, kdo není nositelem vymáhané povinnosti (v daném případě úpadce místo správce konkursní podstaty), nejde o vadu podání zhojitelnou postupem soudu podle ust. §43 o. s. ř., nýbrž tato skutečnost je důvodem k zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu. V souladu s ust. §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Soudům však nepřísluší poučovat účastníky o hmotném právu, tedy ani o tom, kdo je v dané věci účastníkem hmotněprávního vztahu, to jest o otázce, kdo má věcnou legitimaci (v daném případě poučovat o tom, kdo má být žalován, či o skutečnosti, že ve věci má či může být žalován ještě další subjekt). Třicetidenní lhůta pro podání určovací žaloby o určení pravosti vykonatelné pohledávky v konkursu je navíc lhůtou propadnou (na této skutečnosti se ostatně shodly všechny obecné soudy), což znamená, že její zmeškání nelze prominout, a proto po uplynutí této lhůty k podání žaloby nelze měnit subjekt žalovaného.
Pokud stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že mu nebyla poskytnuta možnost opravit žalobu o správný subjekt, porušení rovnosti účastníka řízení, odkazuje Ústavní soud na svoje dřívější, již v rozhodnutí dovolacího soudu citované rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 56/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, č. 2), ve kterém se mj. právě naopak uvádí, že poučení poskytnuté soudem o tom, že má či může být žalován ještě další odpůrce, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.
Na námitku stěžovatele, že soud nenařídil jednání, reagoval ve svém rozhodnutí již Nejvyšší soud ČR, když uvedl, že "není pravdivé dovolatelovo tvrzení, že soud nenařídil ve věci jednání, jelikož ze spisu je patrno, že ve věci proběhlo jak jednání před soudem prvního stupně (dne 22. října 1997), tak jednání před odvolacím soudem (dne 22. dubna 1999), přičemž obou těchto jednání se řádně a včas předvolaný žalobce osobně zúčastnil", dále pak dovolací soud odkázal na protokoly o jednání č. l. 8 a 35.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecného soudu v projednávané věci byl správný, a nemůže proto přicházet v úvahu ani námitka, že stěžovateli jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, ani čl. 37 odst. 3 Listiny, který zakotvuje rovnost všech účastníků řízení.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 5. března 2002