ECLI:CZ:US:2002:2.US.331.02
sp. zn. II. ÚS 331/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. P. C., zastoupeného JUDr. A. V., advokátem, proti rozsudku Krajskému soudu v Ostravě ze dne 7.ledna 2002, sp. zn. 13 Co 129/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. s výjimkou odstavce III. výroku. Napadenému rozsudku odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že jak v řízení před tímto soudem, tak i jeho pravomocným rozsudkem došlo k porušení jeho základních práv a svobod, konkrétně práva na soudní a jinou právní ochranu, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestanného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo zaručující rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dále právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Mimo shora uvedených procesních práv, došlo údajně předmětným rozsudkem i k porušení příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), která ukládají příslušnému obecnému soudu povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit, tj. uvést jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a pokud neprovedl veškeré navržené důkazy vyložit, z jakých důvodů jejich provedení nepovažoval za nezbytné. V případě nesplnění této povinnosti je rozhodnutí zatíženo vadou, jež ve svém důsledku znamená porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel dále v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru, ve věci nemělo být řízení vůbec zahájeno, protože žalobce nezaplatil soudní poplatek.
Skutkovou stránku předmětné věci stěžovatel popisuje tak, že žalobcem ve věci byla společnost "C. s.r.o". Dne 10.9.1998 (tedy již po zahájení řízení ve věci) uzavřel žalobce s JUDr. V. B. smlouvu o postoupení pohledávky. Platnost postoupení předmětné pohledávky stěžovatel zpochybňuje s tím, že ještě při jednání před soudem prvního stupně dne 14.9.1998 o ní nebylo nic známo právní zástupkyni žalobce (C. s.r.o), z čehož stěžovatele dovozuje, že smlouva byla antidatována z toho důvodu, aby údajně nebyla uvedena v soupisu majetku konkurzní podstaty "C. s.r.o". Touto skutečností se prý oba obecné soudy vůbec nezabývaly a nezhodnotily odpovídajícím způsobem rovněž rozpory ve výpovědích svědků, vztahujících se k této otázce.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě se zjišťuje, že tento soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. pokud soud prvního stupně zavázal stěžovatele (dříve žalovaného), zaplatit žalobci částku 3,586.891,-Kč s 21% úrokem od 12.4.1997 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odstavec III. výroku, jímž uložil okresní soud žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 143.476,- Kč na účet Okresního soudu v Karviné za podmínek tam uvedených, zůstal odvoláním nenapaden a nabyl právní moci.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že nepovažoval za nutné ve věci provádět doplňující dokazování, neboť dokazování, tak jak jej v celé úplnosti a šíři provedl soud prvního stupně, bylo zcela vyčerpávající, když na jeho výsledky a z něho vyplývající hodnocení je možno plně odkázat. Současně nelze nic vytknout ani správnosti právních závěrů, z takto zjištěného skutkového stavu vyvozených, konstatuje dále odvolací soud.
Odvolací soud se z výše citovaných důvodů ztotožnil se závěry okresního soudu, i pokud tento vzal za prokázáno: z výpisu z účtu u Komerční banky, ze smlouvy o úvěru č. 180594 ze dne 20.5.1994, ze zprávy firmy "M. P. - P.", z výdajových dokladů č. 633 ze dne 17.8.1995 a č. 719 ze dne 15.9.1995, jakož i z výpovědi svědkyně E. S., že stěžovateli bylo z prostředků jeho tehdejšího zaměstnavatele, C. - ZAM v.o.s. nad rámec mzdy vyplaceny částky v celkové výši 3,586.891,-Kč. Z dalších listinných dokladů, jmenovitě z výpisů z obchodních rejstříků, ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 27.2.1997 a 10.9.1998, z dokladů o oznámení postoupení pohledávek stěžovateli ze dne 9.4.1997 a 18.11.1998, jakož i z listin o doručení těchto oznámení stěžovateli pak vzaly oba obecné soudy za prokázáno, že došlo k platnému postoupení pohledávky v celkové výši 3,586.891,-Kč žalobci.
Pokud se týká námitky vznesené stěžovatelem o započtení uplatněné pohledávky proti údajným nárokům stěžovatele, vyplývajícím ze smlouvy o tichém společenství, uzavřené dne 22.11.1993 mezi stěžovatelem a firmou C. - ZAM v.o.s., hodnotil tuto smlouvu nalézací soud jako neplatný právní úkon, z něhož stěžovateli nevznikly žádné nároky. K uvedenému závěru okresního soudu odvolací soud doplnil, že ve smyslu §673 obchodního zákoníku, vkladem tichého společníka může být pouze věc převoditelná, to jest majetek, ať již ve formě finančních prostředků nebo věcí či práva s určitým majetkem disponovat, užívat jej. Ve smyslu shora řečeného jde samozřejmě i o práva průmyslová ( např. práva autorská, práva k vynálezu, oprávnění užívat určité technologie apod.). Těmito převoditelnými věcmi však nemohou být "řízení, ovlivňování a systematické rozvíjení obchodních aktivit", což je vklad tichého společníka, jak byl označen v předmětné smlouvě. Ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení, nemohou jimi být ani znalosti, zkušenosti, konexe apod., neboť se nejedná o věci v právním slova smyslu, jež by byla způsobilá převodu a byla i kvantifikovatelná.
Odvolací soud zcela vyloučil možnost, že by předmětný nárok spadal do oblasti pracovněprávních vztahů a k jeho vzniku by došlo z titulu zaměstnaneckého poměru stěžovatele k C. - ZAM v.o.s. Námitka stěžovatele o pracovněprávní povaze nároku totiž nebyla stěžovatelem v průběhu řízení žádným způsobem prokázána, a nedošlo-li k poskytnutí peněz stěžovateli jeho zaměstnavatelem v souvislosti s pracovním poměrem a v rámci plnění pracovních úkolů, je nutno označený nárok hodnotit jako předmět občanskoprávních vztahů, uzavřel odvolací soud.
Za této situace neměl krajský soud důvod odchylovat se od hodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně, když i právní posouzení provedené tímto soudem považuje za zcela správné a odpovídající výsledkům dokazování.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve je nutno zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí shodné námitky, se kterými se v průběhu řízení náležitým způsobem vypořádaly obecné soudy.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti napadá výhradně rozsudek odvolacího soudu, ale pomíjí skutečnost, že jím rovněž napadený III. odstavec výroku rozsudku soudu prvního stupně, o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek ve výši 143.476,-Kč na účet označeného soudu, nebyl odvoláním napaden a nemůže tedy být ani předmětem přezkumu Ústavního soudu.
Jednou ze zásadních námitek stěžovatele, je jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu, k němuž mělo dojít tím, že tento soud se dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků, ohledně možného započtení jeho podílu na ziscích společnosti C. - ZAM v.o.s., z titulu smlouvy o tichém společenství. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení neunesl důkazní břemeno v otázce platně uzavřené smlouvy o tichém společenství (§673 obchodního zákoníku). Z tohoto důvodu veškeré námitky stěžovatele, týkající se údajných rozporů ve výpovědích svědků o existenci nároků z titulu smlouvy o tichém společenství nebyly již právně relevantní, neboť další dokazování v tomto směru nemohlo již zpochybnit dosavadní skutková zjištění o neplatnosti předmětné smlouvy o tichém společenství a obecné soudy neměly proto důvod se jimi dále zabývat.
Ve stejné důkazní tísni se ostatně stěžovatel ocitl i v případě svého tvrzení o pracovněprávní povaze žalobcem uplatněného nároku, když jak konstatoval odvolací soud, neexistuje žádný důkaz, mimo dřívějšího zaměstnaneckého poměru mezi stěžovatelem a C. - ZAM v.o.s., že došlo k poskytnutí peněz stěžovateli v souvislosti s jeho tehdejším pracovním poměrem a v rámci plnění pracovních úkolů.
Nelze souhlasit rovněž s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu vykazuje závažné pochybení, spočívající v údajně nedostatečném odůvodnění předmětného rozsudku a porušení ustanovení §132 o.s.ř.
Jak vyplývá z rozsudku krajského soudu, tento soud nepovažoval za nutné provádět doplnění dokazování v předmětné věci, neboť skutková stránka věci byla již náležitým a úplným způsobem objasněna v řízení před soudem prvního stupně a z takto zjištěného skutkového stavu byly vyvozeny odpovídající právní závěry, když jednotlivé důkazy byly soudem prvního stupně hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech (§132 o.s.ř.). Z tohoto důvodu odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze odkázal na výsledky dokazování, provedeného před soudem prvního stupně s tím, že uvedl, které skutečnosti byly významné pro rozhodnutí ve věci i o které z provedených důkazů oba soudy opřely svá skutková zjištění. Odvolací soud dostatečně jasným, srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil, jakými úvahami se řídil při hodnocení dosavadních výsledků dokazování i z jakých důvodů nepovažoval za nutné provádět důkazy, navrhované stěžovatelem v odvolacím řízení.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neúspěch ve sporu, z důvodu neunesení důkazního břemene, nelze označit za porušení práva na spravedlivý proces, pokud stěžovateli byla obecnými soudy poskytnuta od počátku řízení stejná procesní práva, jako ostatním účastníkům řízení. Ústavní soud při posuzování důvodnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti nezjistil, že by v řízení před odvolacím soudem došlo k porušení práv a svobod, chráněných Listinou a Ústavou. K namítanému porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo rovněž ani z hlediska napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2002.
Senát Ústavního soudu ze všech shora uvedených důvodů návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 27. srpna 2002