ECLI:CZ:US:2002:2.US.336.2000
sp. zn. II. ÚS 336/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky Mgr. M. M., advokátky správkyně konkurzní podstaty úpadkyně O. P., a.s., zastoupené advokátem JUDr. J. U., o ústavní stížnosti proti výroku sub. I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, čj. 55 Co 40/2000-59, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 6. 2000 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného výroku rozsudku Městského soudu v Praze. Domnívá se, že jím bylo porušeno základní právo úpadce na ochranu vlastnictví a na poskytnutí reálné a efektivní ochrany práv soudem ve spravedlivém procesu, neboť soud svým postupem v řízení a rozhodnutím porušil normy hmotného i procesního práva (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, čj. 55 Co 40/2000-59, nyní napadeným ústavní stížností, a usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 80 K 156/99-54, a zjistil následující.
V projednávané věci se v řízení před obecnými soudy domáhaly žalobkyně O. P., a.s., a JUDr. J. V., proti žalované společnosti C-majetkový fond, a.s., určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Stěžovatelka, jak sama uvedla, podává ústavní stížnost za žalobkyni O. P., a.s., nyní úpadkyni, na jejíž majetek byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 80 K 156/99-54, prohlášen konkurz. Stěžovatelka byla tímto usnesením ustanovena konkurzní správkyní uvedené úpadkyně.
Ústavní soud také zjistil, že v projednávané věci dosud probíhá řízení o dovolání stěžovatelky. Podle sdělení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 9. 2002 byla věc vrácena soudu prvního stupně doposud bez věcného rozhodnutí s tím, aby stěžovatelku vyzval k vyjádření, zda navrhuje ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb. pokračování řízení.
Uvedenou skutečnost ovšem shledal Ústavní soud pro vlastní posouzení ústavní stížnosti irelevantní. Dospěl totiž k závěru, že byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost je tedy oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě je nesporné, že účastníkem řízení, kterého se ústavní stížnost týká, není stěžovatelka, byť ustanovená do funkce správce konkurzní podstaty O. P., a.s., ale tato společnost sama. Stěžovatelka je tedy osobou k podání ústavní stížnosti neoprávněnou. Tento závěr se shoduje i s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 516/2000).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj