ECLI:CZ:US:2002:2.US.34.02
sp. zn. II. ÚS 34/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., právně zastoupené JUDr. P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 32 C 105/99, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 1 Co 127/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2002 a byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. 1. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 32 C 105/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 1 Co 127/2001, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 a 2, a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 1 Co 127/2001, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 32 C 105/99, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) domáhala uložení povinnosti žalované CET 21, s. r. o, se sídlem v Praze, v rámci televizního vysílání, na které má koncesi, a to buď při vysílání pořadu "Občanské judo" nebo v době od 19,30 do 21,00 hodin, formou hlasového projevu hlasatele sdělit, že: "V rámci pořadu Občanské judo, reportáž s názvem Vyměněný zámek, odvysílané dne 18. 2. 1999, jsme nesprávně uvedli a vyložili některé skutečnosti, konkrétně jsme uvedli, že paní H. K. nerespektovala práva majitele domu, dále že odmítala všechny nabídky na náhradní byt a nechce se vystěhovat, přičemž jsme diváky neseznámili s faktem, že J.V. z Ú. u Prahy byl za vniknutí do bytu paní H. K. a bránění v užívání tohoto bytu odsouzen rozsudkem Okresního soudu pro Prahu východ dne 17. prosince 1997, pod sp. zn. 2 T 393/1996, pro trojnásobný trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona a pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru dle §249a trestního zákona a tento rozsudek byl v době vysílání pořadu v právní moci. Tím byla celá reportáž zavádějící a vyzněla v neprospěch paní H. K. z Ú. u Prahy a poškodila její důstojnost a vážnost ve společnosti. Paní H. K. se tímto omlouváme." Žalobkyně se dále domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že společnost CET 21, s. r. o., dne 18. 2. 1999 odvysílala v pořadu "Občanské judo" reportáž s názvem Vyměněný zámek, ve kterém byly uvedeny nesprávné a neúplné informace o její osobě. Konkrétně bylo v reportáži uvedeno, že stěžovatelka nerespektovala práva majitele domu, že odmítla nabídky na náhradní byt a nechce se vystěhovat z bytu v domě v Ú. v Rašínově ulici. Naproti tomu nebyla v reportáži zmínka o tom, že majitel domu J. V. byl za své jednání odsouzen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu Praha východ ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 2T 393/1996, pro trojnásobný trestný čin porušování domovní svobody podle ust. §238 odst. 1 a 2. tr. zák. a pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ust. §249a tr. zák. V době vysílání pořadu navíc nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, zda je J. V. oprávněným vlastníkem předmětného domu. Podle stěžovatelky J. V. zcela jasně porušil stěžovatelčino právo na bydlení a tato situace trvá doposud, kdy stěžovatelka nemá možnost užívat byt v předmětném domě a vedla v tomto směru řadu soudních sporů. Žádnou nabídku na náhradní možnost bydlení, o které se v reportáži hovoří, dodnes nedostala. Celá reportáž podle stěžovatelky byla zavádějící a vyzněla jednostranně ve stěžovatelčin neprospěch, neboť citovala pouze subjektivní názor jedné strany sporu a poškodila tak její důstojnost a vážnost ve společnosti. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, pokračuje stěžovatelka ve své stížnosti, že stěžovatelka neprokázala, že by došlo k neoprávněnému zásahu do její osobnostní sféry. Podle názoru městského soudu byly v reportáži uvedeny nejpodstatnější údaje, což podle stěžovatelky nemá oporu ve skutkovém stavu věci. Obdobně podle stěžovatelky postupoval při hodnocení celé situace i Vrchní soud v Praze, když v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka nerespektuje daný právní stav, a zabraňovala tedy zřejmě neoprávněně J. V. v přístupu do jeho majetku. Dále podle stěžovatelky vrchní soud zcela nepodloženě konstatuje, že odmítala nabídky na náhradní byt. Konečně stěžovatelka nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že pokud nebylo v reportáži uvedeno, že J. V. byl za své jednání pravomocně odsouzen, nelze činit z této skutečnosti jakékoliv závěry.
Ústavní soud prostudoval spisový materiál a z něho zjistil následující:
V projednávané věci bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaná společnost CET 21, s. r. o., odvysílala v pořadu Občanské judo dne 18. 2. 1999 reportáž s názvem "Vyměněný zámek", v níž bylo též uvedeno, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) nerespektovala práva majitele domu a že odmítala všechny nabídky na náhradní byt a nechce se vystěhovat. Uvedená reportáž pojednávala o situaci, kdy Ing. K., bývalý manžel stěžovatelky, prodal rodinný domek, který sestával z jedné bytové jednotky, manželům V., kteří se do této nemovitosti nemohou dostat, protože v jediné bytové jednotce bydlí stěžovatelka s tím, že má právo byt užívat natolik, že pokud oprávněný vlastník vylomí zámek, je za to trestně stíhán. Stěžovatelka v reportáži vyjádřila své přesvědčení, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů po rozvodu ještě nebylo vypořádáno, a nemovitost tedy nemohla platně na manžele V. přejít. Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně vede řadu soudních sporů, ve kterých se pod různými formálními instituty domáhá určení, že v době uzavření sňatku vzniklo její spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, ať již formou bezpodílového spoluvlastnictví manželů a nebo podílového spoluvlastnictví s jejím bývalým manželem. Dále soud prvního stupně zjistil, že předmětná nemovitost byla postavena a vznikla formálně právně jako věc před uzavřením manželství žalobkyně s Ing. K., a proto nebyla a ani nemohla být předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Protože však žalobkyně bytovou jednotku předmětné nemovitosti užívala oprávněně z titulu odvozeného práva bývalého vlastníka nemovitosti jako jeho rodinná příslušnice, náleží jí povinnost k vyklizení teprve poté, co jí bude podle rozhodnutí soudu zajištěno náhradní ubytování ve formě, kterou soud určil. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že skutečně mohlo dojít k situaci, kdy jediný oprávněný vlastník, Ing. K., prodal nemovitost manželům V. a smlouva objektivně může být platná přesto, že řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dosud není pravomocně skončeno, nebo nebylo skončeno k datu převodu, a to právě proto, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů předmětnou nemovitost ani nezahrnuje.
Na základě zjištěných skutečností, které podle soudu prvního stupně po skutkové stránce žalobou ani obsahem reportáže neprocházejí, dospěl tento soud k závěru, že žalovaný jako provozovatel televizního vysílání uvedl v reportáži nejpodstatnější údaje včetně stanoviska žalobkyně, které do těchto nejzákladnějších údajů v podstatě logicky ani právně nezapadá. Soud dále dovodil, že odvysíláním zmíněné reportáže z objektivního hlediska nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobkyně, když formulace specifikované žalobkyní po stránce slovní nejsou způsobilé zasáhnout do její osobnostní sféry a navíc některé údaje se jí přímo ani netýkají. Podstatné je podle názoru soudu prvního stupně zejména to, že reportáž skutečně vystihuje celou situaci, která je poněkud netradiční a po právní stránce i značně komplikovaná. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k neoprávněnému zásahu do její osobnostní sféry, a na základě zjištění, že odvysílaná reportáž s výjimkou vlastního tvrzení žalobkyně byla pravdivá, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí dále upřesnil, že pokud žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tvrzení, že nerespektovala práva majitele domu, jde o tvrzení pravdivé, když ve svém vyjádření v rámci zmíněné reportáže uvedla, že do jejího vlastnictví nemá nikdo přístup. Žalobkyně tak nerespektuje současný právní stav, že vlastníky rodinného domku jsou manželé V., byť má k převodu této nemovitosti ze strany jejího bývalého manžela Ing. K. výhrady a vedou se v důsledku toho soudní spory. Ani v dalším tvrzení, že žalobkyně odmítala všechny nabídky na náhradní byt a nechce se vystěhovat, nelze podle odvolacího soudu spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, když v předmětné reportáži bylo opakovaně uvedeno, že žalobkyně je povinna byt vyklidit ve stanovené lhůtě poté, kdy jí bude přidělena bytová náhrada, a nadto, jak vyplývá z obsahu spisu, uvádí odvolací soud, jde o údaj pravdivý, když nabídky náhradních bytů (byť je to jejím právem), skutečně odmítá. Pokud je v navrženém znění omluvy i text: "přičemž jsme diváky neseznámili s faktem, že J. V.. z Ú. u Prahy byl za vniknutí do bytu paní H. K. a bránění v užívání tohoto bytu odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha východ dne 17. prosince 1997 pod sp. zn. 2T 393/1996, pro trojnásobný trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 trestního zákona a pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle §249a trestního zákona a tento rozsudek byl v době vysílání pořadu v právní moci", pak podle názoru odvolacího soudu nelze činit jakékoliv závěry o tom, co v předmětné reportáži nebylo uvedeno. Další text navrženého znění omluvy: "Tím byla celá reportáž zavádějící a vyzněla v neprospěch paní H. K. z Ú. u Prahy a poškodila její důstojnost a vážnost ve společnosti.", přestavuje podle odvolacího soudu jednak subjektivní hodnocení žalobkyně, které pro posouzení věci není rozhodné, a navíc bylo prokázáno, že odvysílaná reportáž po obsahové stránce, vyjma tvrzení žalobkyně, byla pravdivá.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem, zpochybnit.
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě zejména práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti zakotveného v čl. 10 Listiny, nebo čl. 12 odst. 1 Listiny, upravujícího nedotknutelnost obydlí. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a z něho pak vyvodil odpovídající právní závěry. Proto odvolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit. Se shora uvedeným shodným závěrem obou jednajících soudů, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) neprokázala, že by došlo k neoprávněnému zásahu do její osobnostní sféry, se Ústavní soud zcela ztotožňuje. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Protože stěžovatelka neuvedla v předmětném řízení soudu jiné skutečnosti a důkazy, o které by opřela svá tvrzení, nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, neboť pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají v projednávané věci jiný právní názor než stěžovatelka, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 16. dubna 2002