ECLI:CZ:US:2002:2.US.340.01
sp. zn. II. ÚS 340/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti C., spol. s r. o., zastoupené D. W., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, č. j. 38 Ca 163/2000-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 2001, domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, č. j. 38 Ca 163/2000-48, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi řízení - Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu - o přezkoumání zákonnosti jeho rozhodnutí ze dne 4. 2. 2000, č. j. FŘ-7600/13/99. Tímto rozhodnutím byl změněn platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 18. 6. 1999, č. j. 124374/99/009512/5026, kterým byl stěžovatelce vyměřen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1999 tak, že částka stanoveného nadměrného odpočtu se mění z částky 30,888.737,-Kč na částku 30,698.105,- Kč.
Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh daňového řízení a uvedla, že Městský soud přejal nesprávný názor Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, že odpočet daně z přidané hodnoty zaplacené stěžovatelkou na vstupu při dovozu vratných lahví nelze uplatnit, neboť nárok na odpočet stěžovatelce vůbec nevznikl, a to vzhledem k zákonné úpravě týkající se dovozu vratných lahví v letech 1996 a 1997. Městský soud v Praze podle názoru stěžovatelky překročil hranice ústavnosti, neboť nesprávnou interpretací hmotně právních předpisů při aplikaci ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 208/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon č. 208/1997 Sb."), zásadním způsobem zasáhl do subjektivního práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva, a nedostál své povinnosti poskytnout ochranu právům stěžovatelky. Tím porušil čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření a spis Městského soudu v Praze a vyjádření Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 2. 2002 uvedl, že v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností podrobně vyložil výklad ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 208/1997 Sb., který považuje za správný a odpovídající smyslu zákona. Z tohoto důvodu má za to, že postupem soudu a napadeným rozsudkem nebyla porušena namítaná práva stěžovatelky.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 1. 2002 uvedlo, že nadále zastává své stanovisko, které spočívá v závěru, že nelze zpětně uplatňovat nárok na odpočet u zboží (vratné lahve) za období, ve kterých ustanovení §19 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nárok na odpočet přímo zakazovalo.
Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožných věcech (odlišujících se pouze jiným zdaňovacím obdobím) téže stěžovatelky, již rozhodoval usneseními ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. I. ÚS 341/01, a ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 339/01, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Stěžovatelka v podstatě opakuje námitky uvedené v řízení před Městským soudem v Praze, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého daně mohou být ukládány jen na základě zákona; to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním.
Ústavní soud se zcela ztotožnil s obsahem shora citovaných vyjádření Městského soudu v Praze a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu s tím, že vznesené námitky stěžovatelky jsou zcela účelové. Z uvedených důvodů se tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv Ústavnímu soudu jeví jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem Městského soudu v Praze byly překročeny meze ústavnosti. Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. .
V Brně dne 16. 4. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu