ECLI:CZ:US:2002:2.US.341.01
sp. zn. II. ÚS 341/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů A) F. M., B) L. P. a C) M. K., zastoupených advokátkou JUDr. K. S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. 4. 2001, čj. 13447/2001-1000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí. Domnívají se, že jím došlo k porušení jejich práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy a 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisový materiál Ministerstva zemědělství ČR k projednávané věci, z něhož zjistil následující:
Okresní úřad, okresní pozemkový úřad, v Jihlavě (dále též "pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 23. 6. 1995, čj. RPÚ-876/91-7-204/1, rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky (každý ideální 1/3) pozemkových parcel v rozhodnutí specifikova- ných.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé opravný prostředek. Krajský soud v Brně ovšem usnesením ze dne 2. 10. 1995, čj. 29 Ca 328/95-14, řízení o něm zastavil, neboť stěžovatelé vzali svůj návrh zpět.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 1998, čj. 1183/97-3152, bylo uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu v mimoodvolacím řízení zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Podle odůvodnění rozhodnutí došlo v projednávané věci nesprávným posouzením skutkového stavu k porušení zákona.
Ministr zemědělství rozhodnutím o rozkladu ze dne 10. 7. 1998, čj. 2796/98-1000, rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 1998, čj. 1183/97-3152, potvrdil a rozklad zamítl.
Dne 5. 1. 1999 pod čj. 18/99-1000 ministr zemědělství rozhodnutí o rozkladu ze dne 10. 7. 1998, čj. 2796/98-1000, změnil tak, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 1998, čj. 1183/97-3152, zrušuje a mimoodvolací řízení ve věci podle §30 zák. č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), zastavil.
Stěžovatelé napadli uvedené rozhodnutí žalobou k Vrchnímu soudu v Praze a rozkladem k ministrovi zemědělství.
Vrchní soud řízení o žalobě usnesením ze dne 14. 7. 1999, čj. 5 A 48/99-13, zastavil. V odůvodnění uvedl, že zrušením rozhodnutí Ministerstva zemědělství podle §65 správního řádu dal ministr najevo svůj procesní postoj ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu po uplynutí tří let (§68 správního řádu) a nepřipustil, aby věc byla znovu projednávána. V důsledku toho zůstalo původní pravomocné rozhodnutí o tom, že restituenti nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, nezměněno a sféra materiálních práv a povinností stěžovatelů nebyla tímto zamítavým rozhodnutím dotčena. Soud proto řízení zastavil, neboť z přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy, tedy mimo jiné ta rozhodnutí, jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka, která vyvěrají z hmotného práva, ale zasáhl jen do práv daných pro vlastní vedení řízení.
Ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 10. 1. 2000, čj. 4378/99-1000, rozklad jako nepřípustný zamítl. Účastníci byli poučeni, že se proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 5. 1. 1999 nelze odvolat. Nepřípustnost opravného prostředku vyplývá z toho, že ministr nemá nad sebou žádný nadřízený orgán, který by mohl o podaném rozkladu rozhodovat.
Konečně, rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, rozhodl ministr zemědělství dne 20. 4. 2001, pod čj. 13447/2001-1000, že se nepovoluje obnova řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99-1000, podle §62 správního řádu. V rozhodnutí se uvádí, že při rozhodování o návrhu na obnovu nebylo prokázáno, že právní moc rozhodnutí Okresního úřadu v Jihlavě ze dne 23. 6. 1995 byla vykázána nesprávně. Způsob určení právní moci je podrobně uveden v rozhodnutí ze dne 5. 1. 1999, proti němuž návrh na obnovu směřuje, a nelze jej zpochybnit. Běh tříleté lhůty uvedené v ustanovení §68 správního řádu, jejíž uplynutí brání zrušení nebo změně pravomocného rozhodnutí, byl v uvedeném rozhodnutí vypočten správně, takže nejde o nepravdivý důkaz. Rozhodnutí se vypořádalo též s námitkami, dle nichž nebylo v řízení se stěžovateli jednáno a nebyl dodržen postup dle §66 správního řádu. Rozhodnutí z 5. 1. 1999 bylo vydáno ministrem jako vedoucím ústředního úřadu, který nemá nadřízený správní úřad. Jestliže vedoucí ústředního správního úřadu přezkoumává v mimoodvolacím řízení své předchozí rozhodnutí, nejde o rozhodování podle §66 správního řádu, ale o analogické rozhodování dle §65 správního řádu, podle něhož rozhoduje orgán nejblíže vyššího stupně uvedený v odst. 1 cit. ustanovení - pokud existuje. Neexistuje-li, neznamená to, že by nemohlo být dle uvedeného ustanovení postupováno. Se zřetelem k této skutečnosti proto nebylo třeba vyžadovat souhlas účastníků řízení, jež vyžaduje ustanovení §66 správního řádu. V projednávané věci tedy nedošlo k nesprávnému postupu správního orgánu a tím ani k odnětí možnosti účastnit se řízení. Není tak dán důvod obnovy řízení dle §62 odst. 1 písm. c) správního řádu a rozhodnutí se ani neopírá o nepravdivé důkazy pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 písm. e) správního řádu. Uvedený důvod tedy též není naplněn.
Stěžovatelé napadají posledně uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž tvrdí, že důvody obnovy řízení podle ustanovení §62 odst. 1 písm. c) a e) správního řádu v projednávané věci byly naplněny. Tvrdí především, že jim nebyla umožněna účast na řízení, přestože ministr konal v tomto řízení ve vztahu k předchozímu rozhodnutí o rozkladu jako správní orgán stejného stupně ve smyslu ustanovení §66 správního řádu, tedy opět jako vedoucí ústředního orgánu státní správy v řízení o rozkladu. Přitom dle ustanovení §65 odst. 1 správního řádu může rozhodnutí přezkoumat správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, jenž toto rozhodnutí vydal. Správní orgán stejného stupně může také vyhovět podnětu účastníka řízení a přezkoumat své dřívější rozhodnutí o rozkladu (ze dne 10. 7. 1998), ale jen se souhlasem účastníků (§66 správního řádu), který by ovšem dán nebyl. Náprava nebyla sjednána v odvolacím řízení pro nepřípustnost odvolání, neboť rozhoduje-li ministr v první instanci, není již ustaven druhoinstanční orgán, k němuž by bylo přípustné podat odvolání. Ministr však v rozporu s tímto vlastním poučením opět rozhodoval. Správní orgán nemůže vůči sobě vykonávat působnost druhoinstančního orgánu a přezkoumávat jím vydaná pravomocná rozhodnutí. Stěžovatelé se dále domnívají, že byl dán i důvod obnovy řízení uvedený v ustanovení §62 odst. 1 písm. e), neboť rozhodnutí ministra zemědělství "čj. 18/99" ze dne 5. 1. 1999 se opírá o důkaz, který se ukázal nepravdivým. Rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Jihlavě je opatřeno doložkou právní moci ke dni 19. 10. 1995, vyznačenou dne 13. 11. 1995. Od tohoto dne se odvíjí lhůta tří let, v níž ho lze přezkoumat. Lhůta tedy nekončí dříve než 19. 10. 1998. Ani v den, který uvádí "rozhodnutí ministra ze dne 10. 1. 2000", tj. v den doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků řízení (10. 7. 1995), nemohlo rozhodnutí nabýt právní moci. Každý z účastníků měl totiž k dispozici lhůtu "k podání odvolání" nejméně 30 dnů od doručení rozhodnutí. Žádný z účastníků se práva odvolání nevzdal a "odvolání" nadto bylo podáno. Soud o něm rozhodl usnesením o zastavení řízení ze dne 2. 10. 1995, jež nabylo právní moci dne 19. 10. 1995. Správní rozhodnutí tedy nemohlo nabýt právní moci dne 10. 7. 1995. Je-li tento údaj používán ve správním řízení jako důkaz, je zřejmě důkazem nepravdivým. Rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 10. 7. 1998, čj. 2796/98-1000, tak nabylo právní moci v předepsané lhůtě tří let. Stěžovatelé se proto domnívají, že v řízení, ukončeném napadeným rozhodnutím, ministr nedodržel procesní ustanovení správního řádu z hlediska respektování lhůt stanovených pro rozhodnutí a z hlediska postupu správního orgánu pro případ jejich nedodržení.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Ministerstvo zemědělství, jež uvedlo, že nedostatky vytčené stěžovateli (neúčast stěžovatelů v řízení, rozhodnutí ministra bez souhlasu účastníků) byly objasněny jak v napadeném rozhodnutí, tak i v předchozím rozhodnutí čj. 18/99-1000 z 5. 1. 1999. Vyjádřil se k nim ostatně již i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999, čj. 5 A 48/99-13. Shodně byl vysloven právní názor, dle něhož nejde v dané věci o rozhodování dle §66 správního řádu, ale o analogické rozhodování podle §65 správního řádu. Ministr zemědělství nerozhodoval o obnově řízení jako správní orgán stejného stupně, tj. ten, kdo má nad sebou ještě vyšší orgán, ale jako poslední, kdo ve věci může rozhodovat. Námitka stěžovatelů, týkající se právní moci rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Jihlavě, byla řešena v rozhodnutí ministra zemědělství z 5. 1. 1999 s odkazem na ustanovení §222 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Právní moc uvedeného rozhodnutí nastala jeho doručením poslednímu účastníkovi řízení, tj. dne 10. 7. 1995, a nikoli uplynutím lhůty k podání odvolání, jak uvádějí stěžovatelé. Nejde tudíž o nepravdivý důkaz, jak tvrdí ústavní stížnost. Dalšímu rozhodování ve správním řízení brání i překážka uplynutí tří let od právní moci uvedeného rozhodnutí, stanovená v ustanovení §68 správního řádu. Tím zůstává nastolen stav, založený rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 23. 6. 1995, čj. RPÚ-876/91-7-204/1.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit. Není naopak vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Není proto v rozporu s jeho posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než oněch, která uplatnili stěžovatelé (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, C.H. Beck, 2001, str. 217 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 129/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, C.H. Beck, 2001, str. 243 a násl.). V projednávaném případě stěžovatelé obecně argumentovali porušením svých práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a 2 odst. 2 Listiny. Nicméně, s ohledem na obsah ústavní stížnosti, se Ústavní soud zabýval také tím, zda v projednávaném případě nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že by rozhodnutí obecného soudu bylo možno považovat za protiústavní, pokud by byly jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, výsledkem interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, C.H. Beck, 2000, str. 17 a násl.).
Především je nutné předeslat, že se polemika stěžovatelů s právními závěry napadeného rozhodnutí opírá o námitky proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99-1000, jimiž odůvodnili svůj návrh na obnovu řízení, kterou napadené rozhodnutí nepovolilo, a jimiž stěžovatelé odůvodnili i žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze se ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999, čj. 5 A 48/99-13, s jejich námitkami vypořádal, ačkoli jinak řízení o žalobě s ohledem na ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. zastavil. V odůvodnění uvedl, že se nad rámec svých povinností, veden zájmem stěžovatelům danou problematiku vysvětlit, zabýval otázkou, zda ministr zemědělství, který ve věci již jednou podle ustanovení §65 a násl. správního řádu jednal a vydal rozhodnutí, může opětovně rozhodnout. Nepovažoval názor stěžovatelů za správný. Ministr coby vedoucí ústředního orgánu statní správy je tím, kdo může jako poslední rozhodovat podle ustanovení §65 a násl. správního řádu. Příslušná ustanovení správního řádu nebrání tomu, aby ve věci rozhodl tak, že změní své původní rozhodnutí, když po jeho vydání zjistí, že nebyla do právní moci dodržena lhůta uvedená v ustanovení §68 odst. 1 správního řádu. Ustanovení §66 správního řádu se v daném případě neuplatní. Ministr v takovém případě nerozhoduje jako správní orgán stejného stupně, tj. jako ten, kdo má nad sebou ještě vyšší orgán, nýbrž jako poslední, kdo ve věci může rozhodovat. O obdobný argument opřel napadené rozhodnutí i ministr zemědělství. Jeho předchozí rozhodnutí ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99-1000, bylo vydáno nikoli podle ustanovení §66 správního řádu, ale analogicky podle ustanovení §65 správního řádu, podle něhož rozhoduje orgán nejblíže vyššího stupně uvedený v odst. 1 cit. ustanovení, pokud existuje. Neexistuje-li, nemůže to znamenat, že by podle uvedeného ustanovení nebylo možno postupovat. Vzhledem k tomu, že nešlo o postup dle ustanovení §66 správního orgánu, tedy o situaci, kdy může podnětu účastníka řízení k přezkoumání rozhodnutí v plném rozsahu vyhovět i správní orgán, který rozhodnutí vydal, netýká-li se rozhodnutí jiného účastníka řízení nebo souhlasí-li s tím ostatní účastníci řízení, ale o analogický postup podle ustanovení §65 správního řádu, nebylo nutné souhlas účastníků vyžadovat.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, posuzuje stížnostmi napadená rozhodnutí z hlediska dotčení či porušení základních práv a svobod garantovaných ústavními zákony a nepřezkoumává je z pohledu jednoduchého práva. Podle shora citovaného ustanovení §66 správního řádu je možné, aby v mimoodvolacím řízení vyhověl podnětu účastníka k přezkoumání rozhodnutí tentýž orgán, který jej vydal, za podmínky, že se rozhodnutí netýká jiného účastníka nebo souhlasí-li s tím ostatní účastníci řízení. Stěžovatelé tvrdí, že by tento souhlas nedali. Neuvědomují si však, že neposkytnutím souhlasu by nezabránili novému rozhodnutí jako takovému, ale pouze, aby o věci rozhodoval tentýž orgán. Nevyloučili by tím ovšem postup dle ustanovení §66 správního řádu, tedy rozhodnutí správním orgánem nejblíže vyššího stupně nadřízeného správnímu orgánu, jenž toto rozhodnutí vydal. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vydal ministr zemědělství, v každém případě by i jemu připadlo rozhodnutí podle ustanovení §66 správního řádu. Jinými slovy, postup dle ustanovení §65 správního řádu by v daném případě byl zjevně irelevantní, neboť i bez souhlasu stěžovatelů by bylo dosaženo stejného výsledku - ve věci by rozhodoval ministr zemědělství. Námitka stěžovatelů, že nesprávným postupem ministra zemědělství jim byla jako účastníkům řízení odňata možnost účastnit se řízení, čímž je naplněn důvod obnovy ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 písm. c) správního řádu, je tedy nedůvodná. Ústavní soud nezjistil, že by interpretace ustanovení §65 a §66 správního řádu provedená napadeným rozhodnutím byla svévolná nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Proto se ani nezaobíral dalšími podmínkami uvedeného ustanovení, totiž, zda odnětí možnosti účastnit se řízení mohlo mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li náprava být zjednána v odvolacím řízení, neboť základní předpoklad - nesprávný postup, jímž je účastníkům odňata možnost účastnit se řízení - nebyl naplněn.
Pokud snad stěžovatelé zamýšleli svým návrhem zároveň naznačit, že některé z uvedených ustanovení je protiústavní, je nutné upozornit, že tak měli učinit explicitně, způsobem předepsaným zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho ustanovení §74 totiž stěžovatel může spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže jsou podle tvrzení stěžovatele v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z tohoto pohledu se Ústavní soud výhradami stěžovatelů nezabýval, neboť je při svém rozhodování vázán návrhovým žádáním, které nemůže překročit, a stěžovatelé návrh dle ustanovení §74 nepodali.
Ústavní soud se následně věnoval druhé námitce stěžovatelů, dle níž měla být ve věci povolena obnova řízení z důvodu uvedeného v ustanovení §62 odst. 1 písm. e) správního řádu (v případě, že se rozhodnutí opírá o důkazy, které se ukázaly nepravdivými, nebo bylo rozhodnutí dosaženo trestným činem). Naplnění uvedeného důvodu spatřují stěžovatelé v nesprávně zjištěném datu nabytí právní moci rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Jihlavě (zjevně jde o rozhodnutí ze dne 23. 6. 1995, čj. RPÚ-876/91-7-204/1), které následně ovlivnilo nesprávný závěr ministra zemědělství v rozhodnutí ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99-1000, dle něhož se rozhodnutí o rozkladu ze dne 10. 7. 1998, čj. 2796/98-1000, mění tak, že se rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 1998, čj. 1183/97-3152, ruší, a mimoodvolací řízení ve věci se zastavuje, s odůvodněním, že uvedené rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci po lhůtě tří let od právní moci napadeného rozhodnutí, což je v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 správního řádu. Podle stěžovatelů nabylo rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci dne 19. 10. 1995, dnem právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 1995, čj. 29 Ca 328/95-14. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 1998, čj. 1183/97-3152, tak údajně nabylo právní moci v předepsané lhůtě.
Ani tato námitka není dle názoru Ústavního soudu důvodná. Stěžovatelé tvrdí, že právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu se v daném případě odvíjí od rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 1995, čj. 29 Ca 328/95-14. Soud jím zastavil řízení na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Jihlavě ze dne 23. 6. 1995, čj. RPÚ-876/91-7-204/1, neboť stěžovatelé vzali svůj návrh zpět. Ministr zemědělství ČR ve svém rozhodnutí ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99-1000, uvedl, že je třeba postupovat dle ustanovení §222 odst. 1 o.s.ř., podle něhož, vezme-li odvolatel odvolání zpět, právní moc napadeného rozhodnutí nastane, jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Na tento právní závěr odkázalo i napadené rozhodnutí.
S tímto právním závěrem Ústavní soud nesouhlasí. I kdyby se právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu posuzovala podle o.s.ř., nebylo by možné ustanovení §222 v daném případě aplikovat. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo přezkoumáváno soudem podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř. Dle ustanovení §246c o.s.ř. pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části zákona (tj. části páté), užije se přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že ustanovení §222 o.s.ř. je ustanovením části čtvrté o.s.ř., nebylo možné uvedené ustanovení aplikovat.
Ústavní soud má ovšem především za to, že vzhledem k tomu, že šlo o rozhodnutí vydané podle správního řádu, bylo v projednávaném případě nutné při posouzení právní moci vyjít právě z jeho ustanovení. Správní řád v ustanovení §52 odst. 1 uvádí, že rozhodnutí, proti němuž se nelze odvolat (podat rozklad), je v právní moci. Striktně jazykový výklad uvedeného ustanovení by znamenal, že není-li možné podat odvolání proto, že lze podat opravný prostředek k soudu, takový opravný prostředek by byl podáván už po právní moci rozhodnutí, což by ovšem bylo v rozporu s dosavadní koncepcí přezkumu nepravomocných rozhodnutí správních orgánů podle ustanovení §250l a násl. o.s.ř. Proto je třeba míti s použitím systémového výkladu za to, že zvláštní předpisy, umožňující podání opravného prostředku k soudu, představují nepřímou novelu ustanovení §52 správního řádu v tom smyslu, že rozhodnutí nabývá právní moci tehdy, nelze-li proti němu podat odvolání, rozklad nebo opravný prostředek k soudu podle zvláštního předpisu (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 207).
V projednávané věci byl sice podán opravný prostředek, jenž byl ale poté vzat zpět, takže o něm soud věcně nejednal a řízení zastavil. Uvedené rozhodnutí nemá žádný vliv na účinky napadeného rozhodnutí, nelze k němu tedy přihlédnout. Právní moc se tedy posuzuje tak, jako kdyby opravný prostředek nebyl vůbec podán. V těchto typových případech právní moc správního rozhodnutí tedy nastává marným uplynutím lhůty k podání opravného prostředku účastníku, jemuž bylo rozhodnutí doručeno jako poslednímu. Jak uvádí rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99-1000, dnem doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků se stal 10. 7. 1995. Jelikož se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (§57 odst. 1 o.s.ř.), došlo k uplynutí třicetidenní lhůty od doručení (§250m o.s.ř.) dne 9. 8. 1995. Téhož dne nabylo uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci. Výchozí předpoklad ministra zemědělství v rozhodnutí ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99-1000, dle něhož nastala právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu dne 10. 7. 1995, tedy skutečně nebyl správný.
Ustanovení §62 odst. 1 písm. e) umožňuje obnovu řízení mimo jiné v případech, kdy se příslušné rozhodnutí opírá o důkazy, které se ukázaly nepravdivými. Důkazy, které se ukázaly nepravdivými, jsou poznatky, které správní orgán získal při dokazování. Musí jít přitom o důkazy, o něž se rozhodnutí opírá, nikoli o důkazy libovolné (srov. Vopálka, Šimůnková, Šolín: Správní řád, komentář, C.H. Beck, 1999, str. 185-186). Z toho je nepochybně třeba dovodit, že citované ustanovení dopadá primárně na situace, kdy nepravdivý důkaz ovlivnil výsledek řízení; v opačném případě by obnova řízení a náprava nesprávného důkazu postrádala smysl, neboť by rozhodující orgán dospěl k rozhodnutí stejnému. Právě k tomu došlo v projednávaném případě. Ačkoli primární východisko ministra zemědělství stran data nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu bylo chybné, jeho výsledný úsudek, dle něhož rozhodnutí o rozkladu ze dne 10. 7. 1998, čj. 2796/98-1000, nabylo právní moci až po uplynutí tříleté lhůty podle ustanovení §68 odst. 1 správního řádu, byl ve skutečnosti správný. Rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 9. 8. 1995, kdežto rozhodnutí o rozkladu dne 22. 9. 1998, tedy evidentně po uplynutí uvedené lhůty. Ústavní soud se proto domnívá, že v projednávaném případě nebyl dán důvod k obnově řízení.
Byť se Ústavní soud ve svých právních názorech částečně odchýlil od závěrů napadeného rozhodnutí, nezbylo mu než konstatovat, že pochybeními, jichž se v něm ministr dopustil, ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena nebyla. Nelze dospět k závěru, že by právní závěry, uvedené v napadeném rozhodnutí, byly výsledkem aplikace či interpretace právních předpisů, jež by vybočovala z mezí ústavnosti. Evidentně též nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případ tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu