ECLI:CZ:US:2002:2.US.342.01
sp. zn. II. ÚS 342/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V., právně zastoupeného JUDr. M. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 11 C 172/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 25 Co 555/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 2001, se stěžovatel dle petitu stížnosti domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 11 C 172/97, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 25 Co 555/2000, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě nemůže však dojít tak, že by v řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá pouze shora uvedená rozhodnutí a navrhuje jejich zrušení, ačkoli ve věci rozhodoval dále ještě Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 301/2001, zamítl dovolání stěžovatele podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 25 Co 555/2000. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nepochybně tím rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v první řadě napadeno (ust. §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Návrh, který konečné rozhodnutí ve věci, jímž je v projednávané věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 301/2001, ponechává nedotčený, je nepřípustný. Ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj nepřípustný návrh usnesením odmítne.
Na základě výše uvedených skutečností byl soudce zpravodaj nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 30. ledna 2002