ECLI:CZ:US:2002:2.US.347.01
sp. zn. II. ÚS 347/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů A) F. K., B) M. K., zastoupených advokátem V. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 22. 3. 2001, čj. 15 Co 15/2001-178, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 11. 2000, čj. 4 C 197/99-157, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení a P. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, a Okresního soudu v Pelhřimově. Obecné soudy tím, že vyhověly žalobě na vyklizení družstevního bytu stěžovatelů, porušily údajně jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na ochranu majetku dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle článku 36 Listiny. Stěžovatelé současně požádali o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že mají ve své péči dítě útlého věku, které by mohlo výkonem rozhodnutí utrpět na svém duševním vývoji.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 197/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 25. 11. 1999, čj. 4 C 197/99-92, rozhodl o povinnosti stěžovatelů vyklidit byt č. 1 o velikosti 4+1 v prvém podlaží domu a vyklizený odevzdat žalobci P. K. do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Dále stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení žalobce. Ve svém rozhodnutí se zabýval platností dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, uzavřené mezi stěžovateli a žalobcem dne 30. 9. 1998. Dospěl k závěru, že tato dohoda byla uzavřena platně, žalobce se na jejím základě stal nájemcem bytu, a stěžovatelé v něm proto bydlí bez právního důvodu.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, usnesením ze dne 16. 3. 2000, čj. 15 Co 99/2000-110, napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil s tím, že zatím není najisto postavena existence platné dohody o převodu členských práv, neboť nebylo dostatečně prokázáno, jaký byl text plné moci i dohody o převodu v okamžiku, kdy tyto doklady stěžovatelé podepsali a pracovnice příslušné matriky jejich podpisy ověřila.
V novém řízení Okresní soud v Pelhřimově doplnil dokazování ve věci a rozsudkem ze dne 14. 11. 2000, čj. 4 C 197/99-157, opětovně uložil stěžovatelům povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat navrhovateli, a to ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále je zavázal k náhradě nákladů řízení navrhovatele. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na svůj rozsudek ze dne 25. 11. 1999 a na důkazy provedené v původním řízení, které ho dovedly k závěru o platnosti dohody o převodu členských práv a povinností a o důvodnosti žaloby na vyklizení. Dle pokynů odvolacího soudu doplnil dokazování a poté dospěl ke stejnému závěru. Především se zabýval otázkou platnosti dohody v kontextu s plnou mocí, kterou stěžovatelé vystavili L. T. Konstatoval, že tvrzení stěžovatelů o tom, že neměli v úmyslu převést svůj byt na navrhovatele a že při podpisu dohody chybělo označení nabyvatele, zůstalo osamocené a je v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Rozpory ve výpovědích o výši finanční částky, zaplacené za převod, nepovažoval z hlediska podstaty sporu za rozhodující.
Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání. Namítali, že ani doplněné dokazování bezpečně neprokázalo, že dohodu o převodu členských práv podepsali při vědomí toho, že se jedná o skutečný převod. Stěžovatelé nikdy neměli v úmyslu převést byt na žalobce, byt měl sloužit jako zástava na půjčku, poskytnutou žalobcem.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, rozsudkem ze dne 22. 3. 2001, čj. 15 Co 15/2001-178, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti stěžovatelů vyklidit byt a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí odkázal na své zrušující usnesení ze dne 16. 3. 2000, v němž vyslovil názor, že aplikace ust. §126 odst. 1 obč. zák. by přicházela v úvahu za předpokladu existence platné dohody o převodu členských práv, a to v kontextu plné moci a předmětné dohody. Soud I. stupně se poté držel jeho pokynů, doplnil dokazování v naznačeném směru a všechny důkazy včetně již původně provedených správně zhodnotil. Odvolací soud především poukázal na výpovědi svědků M. a V., kteří potvrdili, že dohoda i plná moc splňovaly v době podpisu podmínku určitosti. Protože jde o úřední osoby na věci nezainteresované, neměly důvod - na rozdíl od svědka T., jehož jednání je předmětem trestního stíhání - skutečnosti zkreslovat. Stěžovatelé doplatili na svou důvěřivost v čestnost jednání L. T. a jeho přátel. Z tohoto pohledu se odvolacímu soudu jevila výpověď stěžovatelů a svědka T. jako účelová. Odvolací soud nemohl ani po doplněném dokazování dojít k jinému závěru než okresní soud, a sice, že stěžovatelé neprokázali nedostatek úmyslu převést svá členská práva k bytu.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Domnívají se, že oba soudy svými rozhodnutími porušily právo na ochranu jejich majetku podle čl. 11 Listiny, neboť se jako žalovaní domáhali ochrany svého vlastnictví, tj. práva k předmětnému bytu. Dohodu o převodu členských práv a povinností k jejich družstevnímu bytu z 30. 9. 1998, kterou uzavřeli s P. K., považují za absolutně neplatnou, neboť neměli v úmyslu převést členská práva a povinnosti na jinou osobu. Dohodu uzavřeli za účelem jakési zástavy na finanční půjčku, poskytnutou žalobcem. Zdůraznili, že v řízení nebylo prokázáno, v jaké výši jim žalobce půjčku poskytl. Stěžovatelé dále dovozují, že jim soudy neposkytly spravedlivou soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť vyhověly žalobě na vyklizení jejich bytu přesto, že právní úkon o převodu členských práv a povinností nebyl platně uzavřen. Oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a s ohledem na probíhající trestní řízení proti T., R. a M. předčasně vynesly rozsudek. Stěžovatelé považují za nelogické, že v civilním sporu by byl právní úkon posuzován jako platný, zatímco v trestním řízení by jednání L. T. v souvislosti s uzavřením předmětné dohody bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, a Okresní soud v Pelhřimově i vedlejšího účastníka řízení P. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, poukázal ve svém vyjádření na to, že odůvodnění stížnosti obsahuje stejnou argumentaci, kterou stěžovatelé předložili ve svých odvolacích námitkách a s níž se odvolací soud vypořádal. Stěžejní otázkou se stalo posouzení platnosti dohody o převodu členských práv a povinností k bytu, uzavřené mezi navrhovatelem a stěžovateli. Závěr soudů o tom, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, neboť neprokázali, že neměli v úmyslu svá členská práva k bytu převést, ale pouze učinit byt předmětem zástavy, má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Oba soudy se hodnocením důkazů podrobně zabývaly. Odvolací soud zaujal taktéž stanovisko k významu probíhajícího trestního řízení proti L. T. a jeho společníkům. Sporná otázka, týkající se výše půjčky, nebyla předmětem řízení a pro právní posouzení věci nemá podstatný význam. Odvolací soud je přesvědčen, že k porušení ústavnosti nedošlo. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako neopodstatněnou odmítl.
Rovněž Okresní soud v Pelhřimově považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Stížnost vychází pouze z odlišného hodnocení provedených důkazů. Okresní soud odkazuje na právní závěry, jež učinil ve svých rozhodnutích, v nichž se zabývá i rozpornou výší předaných peněz a vztahem k probíhajícímu trestnímu řízení proti L. T..
Vedlejší účastník P. K., ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti polemizují se závěry rozsudků obecných soudů. Odůvodnění stížnosti obsahuje takřka stejné argumenty, které uvedli ve svých odvolacích námitkách. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelé zpochybňují zejména hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud znovu připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, soud I. stupně se zabýval platností smlouvy o převodu členských práv a povinností, uzavřené mezi stěžovateli a žalobcem, jako předběžnou otázkou. Hodnotil všechna hlediska neplatného právního úkonu, upravená v §37 odst. 1, §39 a §49a) obč.zák. Zabýval se i tím, zda právní úkon splňoval náležitosti, upravené v §34 obč. zák., či zda nešlo jen o zdánlivý právní úkon, kterému právní relevanci nelze přiznat. V řízení provedl všechny důkazy navržené účastníky. Splnil i pokyny odvolacího soudu, obsažené ve zrušujícím rozhodnutí, a provedl další listinné důkazy. V odůvodnění svého rozsudku podrobně citoval obsah provedených důkazů a poukázal na jednotlivé rozpory mezi nimi. Tyto důkazy poté ve smyslu §132 o.s.ř. zhodnotil, a to ústavně konformním způsobem. Jeho skutkové a právní závěry, které učinil v otázkách platnosti smlouvy o převodu členských práv a důvodnosti samotné žaloby, mají oporu v obsahu provedených důkazů.
Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatelů, že rozsudek vychází z neúplného zjištění skutkového stavu věci a z nesprávného hodnocení důkazů. Okresní soud za situace, kdy se výpovědi stěžovatelů a svědka T, v jednotlivostech rozcházely s výpověďmi žalobce a svědků M, a V,, správně vyšel z toho, že svědkové M, a V, ve věci vystupovali jako úřední osoby. Pokud tito svědkové potvrdili, že předmětná dohoda i plná moc splňovaly v době podpisu stěžovatelů podmínku určitosti, neměl okresní soud důvod pochybovat o věrohodnosti jejich výpovědí, neboť na rozdíl od svědka T,, jehož jednání je předmětem trestního stíhání, neměli důvod skutečnosti zkreslovat. Okresní soud také správně poukázal na samotné výpovědi stěžovatelů, které jsou ve vzájemném rozporu, pokud jde o stav tiskopisu smlouvy v době jejich podpisu.
Akceptovatelný je i závěr soudu o tom, že stěžovatelé neprokázali své tvrzení o údajné neplatnosti smlouvy. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozují příznivé právní důsledky, a k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§120 o.s.ř.). Pokud tedy stěžovatelé tvrdili, že neměli v úmyslu byt převést na jinou osobu, nýbrž ho pouze hodlali použít jako zástavu na půjčku, poskytnutou žalobcem, bylo jejich povinností své tvrzení prokázat. To se jim ale nepodařilo. Navíc jejich samotné chování po podpisu smlouvy, kdy se z bytu vystěhovali a vypověděli nájemní smlouvu, svědčí o jejich úmyslu byt dále neužívat.
Taktéž odvolací soud, který se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, své skutkové a právní závěry srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Podrobně se zabýval námitkami stěžovatelů, které jsou obsaženy i v ústavní stížnosti a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. Poukaz stěžovatelů na důležitost zjištění výše částky, kterou žalobce stěžovatelům vyplatil, nemůže mít i dle přesvědčení Ústavního soudu vliv na právní posouzení věci. Předmětem uzavřené smlouvy byl převod členských práv k bytu stěžovatelů na žalobce. Pokud tento převod byl uskutečněn v souladu se zákonem, podpisem smlouvy žalobce nabyl všechna členská práva a povinnosti k bytu a uzavřením nájemní smlouvy se stal také jeho nájemcem. Z tohoto titulu bylo jeho právem domáhat se soudní cestou vyklizení bytu užívaného stěžovateli bez právního důvodu. Předmětem smlouvy však nebyl žádný finanční závazek stěžovatelů vůči žalobci, a prokazování jeho výše tudíž není pro danou věc podstatné. Stěžovatelé osobně pochybili tím, že celou záležitost nevyřizovali sami, ale zmocnili k tomu jinou osobu, která mohla meze jejich zmocnění překročit, za což je trestně stíhána. Proto ani námitka stěžovatelů o předčasnosti rozhodnutí vzhledem k probíhajícímu trestnímu stíhání L. T. není důvodná, neboť v řízení před obecnými soudy byl řešen vztah mezi stěžovateli a žalobcem, nikoli mezi stěžovateli a obviněným T. Navíc z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2000 vyplývá, že dokazováním nebyl prokázán žádný vztah žalobce k osobám, jež jsou trestně stíhány. Obecné soudy proto neměly žádný důvod k přerušení řízení a postupovaly správně, pokud ve věci rozhodly.
Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr obecných soudů nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními či s provedenými důkazy. Článek 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily právo stěžovatelů na spravedlivé řízení. Za dané situace proto není oprávněn zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.
Stěžovatelé dále poukazují na údajné porušení práva na ochranu jejich majetku. Právo být vlastníkem je jako jedno ze základních lidských práv chráněno Listinou v článku 11. Obdobně i dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo "pokojně užívat svůj majetek". Zmíněná ustanovení nemohou být interpretována tak, že dopadají i na jiné odvozené vztahy majetkové povahy, v tomto případě na převod členských práv k družstevnímu bytu. Stěžovatelé se proto nemohou dovolávat ústavní ochrany práva vlastnit majetek, neboť tato ochrana svědčí pouze vlastníkům věci, jimiž ovšem stěžovatelé nejsou (srov. II. ÚS 247/99).
Protože nedošlo k žádnému porušení ústavnosti v jednání a rozhodnutí obou soudů, Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelů podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V důsledku toho nemohl vyhovět návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu