ECLI:CZ:US:2002:2.US.352.01
sp. zn. II. ÚS 352/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2001, č. j. 22 Ca 477/2000-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele ze dne 6. 6. 2001, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Okresnímu úřadu Vsetín o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ve věci místního poplatku z prodeje alkoholických nápojů a tabákových výrobků za období 1. 1. 1992 do 30. 6. 1994.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2002 uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhl její zamítnutí. Stěžovatel měl možnost domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části páté, hlavy druhé, občanského soudního řádu při dodržení ústavních principů v hlavě páté Listiny. Krajský soud pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, jak mu ukládá ustanovení §132 ve spojení s §246c občanského soudního řádu, a mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a jeho právními závěry na straně druhé, neexistuje podle jeho názoru nesoulad, který by bylo možno označit za extrémní. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toto své právo chápe tak, že za spravedlivý proces může účastník považovat jen ten proces, v němž je se svým nárokem úspěšný. Tvrzeným porušením citovaných článků Listiny se však stěžovatel v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek, ve smyslu soudu čtvrté instance. Rovněž podle názoru krajského soudu není důvodné tvrzení stěžovatele, že by věc nebyla projednána veřejně, když ve věci bylo nařízeno ústní jednání, a že by v řízení došlo ke zbytečným průtahům, když žaloba byla podána dne 8. 12. 1997 a ve věci bylo rozhodnuto dne 30. 10. 1998 a následně, když rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc vrácena dne 12. 9. 2000 k dalšímu řízení, rozhodl znovu krajský soud napadeným rozsudkem dne 5. 3. 2001.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 477/2000, a spisovým materiálem předloženým stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky již uvedené v řízení před Krajským soudem v Ostravě. Ústavní soud se zcela ztotožnil s obsahem shora citovaného vyjádření Krajského soudu v Ostravě s tím, že vznesené námitky stěžovatele jsou neopodstatněné a zcela účelové. Krajský soud zcela ve shodě s ustanovením §244 a násl. občanského soudního řádu, ve znění platném ke dni 5. 3. 2001, přezkoumal zákonnost rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín ze dne 30. 9. 1997, č. j. 178/2/KO/FR/97/4. Podle ustanovení §1 písm. h) zákona č. 565/1990 Sb., ve znění platném do 30. 6. 1994, mohly obce vybírat místní poplatek z prodeje alkoholických nápojů a tabákových výrobků. Poplatníkem podle ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona byla fyzická a právnická osoba provozující restaurační, kavárenské, ubytovací nebo jiné pohostinské služby, ve kterých se prodávají alkoholické nápoje a tabákové výrobky. Sazba poplatku činila podle odst. 2 shora citovaného ustanovení až 10 % z prodejní ceny těchto výrobků. Podle ustanovení §15 odst. 1 cit. zákona stanovilo město Valašské Meziříčí zavedení poplatků obecně závaznou vyhláškou č. 2/91 o místních poplatcích, ve znění pozdějších změn, v návaznosti na obecně závaznou vyhlášku města Valašského Meziříčí č. 1/91 o územních zónách z hlediska výhodnosti polohy. Jak vyplynulo ze stěžovatelem předloženého spisového materiálu, město Valašské Meziříčí opakovaně stěžovateli snížilo výši zaplacení místního poplatku, např. usnesením 8. řádného zasedání Městského zastupitelstva ze dne 6. 2. 1996, či usnesením 16. řádného zasedání Městského zastupitelstva ze dne 30. 6. 2000, přičemž vždy podmínilo snížení výše poplatku jeho zaplacením v dostatečně dlouhé lhůtě. Stěžovatel podstatné snížení dlužné částky za zaplacení místního poplatku bez odůvodnění nevyužil.
Krajský soud žalobu proti rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín posuzoval v režimu správního soudnictví v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadeného správního rozhodnutí i své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Bylo na stěžovateli, aby předložil soudu dostatečné důkazy o tom, že postup Okresního úřadu Vsetín nebyl správný a v souladu se zákonem. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu občanským soudním řádem k tomu, aby hájil svá tvrzená práva. O jeho věci jednal nezávislý soud, který v souladu s čl. 36 vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Pokud stěžovatel dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud uzavírá, že postupem krajského soudu k porušení tohoto článku Listiny nedošlo. Krajský soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a stěžovateli nebylo upřeno právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 5. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu