ECLI:CZ:US:2002:2.US.358.02
sp. zn. II. ÚS 358/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 4. 6. 2002, a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. 7. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 10. 1998, č. j. 270 125 785, o zamítnutí žádosti o plný úrazový invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §36 zák. č. 100/1988 Sb.
Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním stěžovatele potvrdil.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, bylo podle ust. §243 odst. 5, věta první, o. s. ř., odmítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu jako dovolání nepřípustné.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Z vyžádaného sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, byl doručen přímo stěžovateli do vlastních rukou dne 25. 5. 2001.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, ve věci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, Ústavnímu soudu doručená dne 5. 6. 2002 (k poštovní přepravě předaná dne 4. 6. 2002) byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, dovolání v předmětné věci nebylo přípustné, proto bylo Nejvyšším soudem ČR z procesních důvodů odmítnuto, aniž by se dovolací soud jakkoli mohl zabývat posuzováním napadeného rozhodnutí po věcné stránce.
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se stěžovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil být poškozen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny, může o ochranu základního práva pomocí ústavní stížnosti žádat Ústavní soud. Předmětem takovéto ústavní stížnosti je však denegatio iustitiae a ne subjektivní právo. Rozhodnutí dovolacího soudu z důvodu jeho nepřípustnosti není způsobilé zasáhnout subjektivní právo stěžovatele, jehož ochrany se u obecných soudů domáhal, sp. zn. III. ÚS 40/93).
Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, žádné námitky proti postupu Nejvyššího soudu ČR v projednávané věci neuplatňuje, a porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavnosti ani nebylo Ústavním soudem v postupu Nejvyššího soudu ČR zjištěno. Protože dovolání ze zákona nebylo přípustné, dovolací soud nemohl rozhodnout jinak, než dovolání stěžovatele odmítnout jako dovolání nepřípustné, když dospěl k závěru, že odvolací soud v posuzované věci neřešil žádnou otázku zásadního právního významu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, a sice v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) cit zák., s odůvodněním, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 27. srpna 2002