ECLI:CZ:US:2002:2.US.367.01
sp. zn. II. ÚS 367/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, č. j. 29 Co 122/2001-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 14. 6. 2001 domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, č. j. 29 Co 122/2001-24, s tím, že podle jejího přesvědčení obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo, plynoucí z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 3 C 581/2000, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení, kterým se domáhala toho, aby byla povolena obnova řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku, pod sp. zn. 5 C 427/97, o zaplacení částky 12.278,20 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka návrh na obnovu řízení odůvodnila tím, že kvůli procesním nedostatkům se nemohla zúčastnit původního řízení a v něm uplatnit skutečnosti, které by mohly pro ni přivodit příznivější rozhodnutí.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 3 C 581/2000.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. 1. 2002 v celém rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její opodstatněnosti. Při tom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním hodnocením skutkového stavu. Tato situace byla již mnohokrát předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v těchto věcech rozhoduje ustáleně a jednotně. Vychází ze zásady, ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem. Pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům, odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu. V předmětné věci Krajský soud v Praze posuzoval, zda jsou naplněny důvody pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm a) občanského soudního řádu. Po provedeném řízení odvolací soud konstatoval, že důvody pro obnovu řízení v případě stěžovatelky naplněny nejsou, a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že stěžovatelka neuvedla žádné nové skutečnosti, ani žádné nové důkazy, které by soud k dispozici při předcházejícím jednání a rozhodování neměl. Odvolací soud nezjistil ani žádné nesrovnalosti, pokud šlo o průběh řízení a doručování jednotlivých písemností.
Ústavní soud neshledal, že by Krajský soud v Praze ve svém postupu porušil povinnosti uložené mu občanským soudním řízením, a to ani ve vztahu k zásadám (principům) ovládajícím institut obnovy řízení, neboť účelem institutu obnovy řízení není za každých okolností přezkoumávat původní řízení a rozhodnutí, ale za podmínek uvedených v hlavě druhé občanského soudního řádu posoudit, zda návrh na obnovu řízení je či není důvodný. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami, které byly v opravném prostředku uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil. Ústavní soud uzavírá, že v postupu Krajského soudu v Praze neshledal porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a tvrzení stěžovatelky o porušení Listiny jeví se mu za daných okolností jako účelové a bez jakékoliv opodstatněnosti.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu