ECLI:CZ:US:2002:2.US.367.02
sp. zn. II. ÚS 367/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.2002, č.j. 22 Cdo 465/2000-100, a rozsudku Krajského soudu v Č.ch Budějovicích ze dne 1.11.1999, č.j. 190 Co 2828/99-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.2002, č.j. 22 Cdo 465/2000-100, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele podle §243b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a dále rozsudek Krajského soudu v Č.ch Budějovicích ze dne 1.11.1999, č.j. 19 Co 2828/99-82, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a IV.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům p.č. 484/1 - zastavěná plocha, parc. č. 484/101 - ostatní plocha a parc. č. 484/102 - ostatní plocha, vše v katastrálním území Č. K. Žalobu odůvodnil skutečností, že předmětné nemovitosti nabyl do svého vlastnictví rozhodnutím o přídělu Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství ze dne 28.12.1947 a toto vlastnické právo údajně nikdy nepozbyl. Jak dále stěžovatel uvádí, shora označené nemovitosti byly sice v roce 1956 fakticky zabrány státem, ovšem právně prý na čs. stát nepřešly, a to ani tehdy, když stěžovatel dne 30.3.1956 podepsal zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem a zápis o odevzdání zemědělské usedlosti JZD Č. K.. K těmto listinám stěžovatel poznamenává, že označené doklady neobsahují žádný platný právní úkon, na základě něhož by vlastnické právo přešlo platně, v souladu s tehdy platnými právními předpisy, na čs. stát či JZD Č. K..
Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry všech obecných soudů, se kterými stěžovatel zásadně nesouhlasí a uvádí, že napadenými rozsudky obou soudů bylo zasaženo do jeho práv a svobod, zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a do práva na ochranu před vyvlastněním či nuceným omezením vlastnického práva, chráněného čl. 11 odst. 4 Listiny.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.2002, č.j. 22 Cdo 465/2000-100, se zjišťuje, že dovolání stěžovatele bylo zamítnuto. Dovolací soud provedl řízení o dovolání podle hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud při posouzení dovolání dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je proto přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu, v judikatuře vyšších soudů dosud neřešenou, shledal dovolací soud problém, zda příděl, resp. nemovitosti nabyté přídělem podle dekretu č. 48/1945 Sb. (správně podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. II), byly ve smyslu §132 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen "občanský zákoník") věci volně zcizitelné. Dovolací soud v této souvislosti dovodil, že zcizením věci se v širším smyslu slova rozumí veškeré akty, kterými se vlastník zříká svého vlastnictví, a to buď tak, že věc převádí na jiného (dvoustranný právní úkon) nebo věc opouští (jednostranný právní úkon). Jednostranným právním úkonem bylo v daném případě i vzdání se vlastnického práva ve smyslu §132 odst. 2 občanského zákoníku. V užším slova smyslu se zcizením věci rozumí jen její převod a v tomto smyslu byl také míněn v ustanovení §132 odst. 2 občanského zákoníku.
Ve smyslu shora uvedeného, bylo proto vzdání se přídělu podle §132 odst. 1 občanského zákoníku, jednostranným právním úkonem, kterým se přídělce vzdával svého vlastnictví k přídělu, a znamenalo současně i obnovení vlastnického práva státu k přídělu. Jestliže, podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské a lesní půdy, zcizení (převod nemovitostí na stát), nepodléhal schválení ONV a vzdání se přídělu znamenalo obnovení vlastnického práva státu, pak věci nabyté přídělem byly pro případ vzdání se práva k nim věcmi volně zcizitelnými, jak k tomu správně dospěl odvolací soud.
Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že podpisy listin, ze dne 30.3.1956 - zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem zkonfiskovaného zemědělského majetku a zápis o odevzdání usedlosti čp. 76 a 77 po odcházejícím přídělci stěžovatelem, jsou právním úkonem, kterým se stěžovatel platně vzdal vlastnictví k přídělu. Tento výklad obsahu listin odpovídá znění §30 občanského zákoníku, a vyplývá z něj, že stěžovatel odchází k 31.3.1956 z přídělu, nabytého dne 1.12.1947 ze zdravotních důvodů, když takto opuštěný majetek se přiděluje novému přídělci; tak i okolnostem, za nichž k projevu vůle stěžovatele došlo: žalobce od roku 1953 ze zdravotních důvodů příděl osobně neobhospodařoval, neboť mu to jeho zdravotní stav neumožňoval. Tato posledně jmenovaní skutečnost znamená, že stěžovatel neplnil svoji povinnost, která pro něj vyplývala z rozhodnutí o přídělu. Na těchto závěrech nic nemění ani zápis sepsaný dne 9.4.1956.
Dovolací soud neshledal oprávněným ani tvrzení stěžovatele o údajné neplatnosti předmětného právního úkonu učiněného v důsledku bezprávné výhrůžky, vzbuzující důvodnou bázeň (§33 odst. 1 občanského zákoníku), když tento soud současně dovodil, že nešlo ani o právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§37 občanského zákoníku). O tíseň by se mohlo jednat, uvádí dovolací soud, pouze v důsledku jednání stěžovatele, ovlivněného jeho tehdejším zdravotním stavem, u stěžovatele však v této době nemohlo v žádném případě jít o nápadně nevýhodné podmínky, neboť ty vždy znamenají nutnost posoudit ekvivalentnost vzájemných plnění. O vzájemná plnění u jednostranného právního úkonu, jakým je v daném případě vzdání se přídělu, nelze však ani pojmově uvažovat.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl, neboť shledal napadený rozsudek odvolacího soudu, z hledisek dovolacích námitek, za správný.
Ústavní stížností byl rovněž napaden rozsudek Krajského soudu v Č.ch Budějovicích ze dne 1.11.1999, č.j. 19 Co 2828/99-82, ze kterého se podává, že tento soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích I a IV. Dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku opětovně konstatoval (ve věci rozhodoval již rozsudkem ze dne 29.4.1997, č.j. 8 Co 715/97-52, který byl zrušen na základě dovolání stěžovatele rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z dne 30.8.1999, č.j. 2 Cdon 1347/97-72), že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právním názorem z nich vyvozeným, které vyjádřil v odvoláním napadeném rozsudku Okresní soud v Č. K. ze dne 3.1.1997, č.j. 9 586/96-39, a to i po doplnění dokazování o fotokopii zápisu z jednání o převzetí hospodářství stěžovatele v Č. K., č.p. 76 ze dne 9.4.1956. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, z uvedeného zápisu zjistil, že ten pouze dokládá skutečnost, že zemědělský odbor ONV považoval za zmatečné vyúčtování zásob, které bylo provedeno se stěžovatelem, jako odcházejícím přídělcem. MNV v Č. K. v zápise vyslovil svůj záměr zajistit zemědělskou výrobu na usedlosti přídělce podle zákona č. 50/1974 Sb. Podle názoru odvolacího soudu, i po takto doplněném dokazování nelze nic měnit na právním závěru, že stěžovatel se v předmětném období platně vzdal svého přídělu (ve smyslu §132 odst. 1 občanského zákoníku), když tímto úkonem došlo k přechodu vlastnictví na stát. V případě přechodu nemovitostí na stát je dle názoru odvolacího soudu, nutno chápat předmětné pozemky jako volně zcizitelné, a je tedy možné i z tohoto důvodu aplikovat na danou právní otázku §132 odst. 1 občanského zákoníku. Rovněž písemná forma právního úkonu (dle §40 občanského zákoníku) byla zachována a z hlediska výkladu projevu vůle (dle §31 odst. 1 občanského zákoníku) nelze mít pochyby o tom, že stěžovatel svoji vůli vzdát se přídělu projevil v tehdejší době právně relevantním způsobem.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( dle čl. 87 Ústavy ČR) zejména respektuje skutečnost, že není součásti obecných soudů, a že mu z tohoto pohledu proto nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedených. Z tohoto pravidla, vymezujícího rámcově kompetence Ústavního soudu, je nutno rovněž dovodit, že Ústavnímu soudu nenáleží přezkumný dohled nad činností obecných soudů.
Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky bylo zasaženo jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), když postup, resp. rozhodování obecných soudů v dané věci, přirovnává k vyvlastnění nebo nucenému omezení jeho vlastnického práva, které je ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny možné jen na základě zákona a za náhradu.
S ohledem na výše uvedenou ústavněprávní argumentaci stěžovatele Ústavní soud poukazuje na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k údajnému porušení čl. 11 Listiny, zejména v restitučních věcech. Ve věcech porušení práva vlastnit majetek Ústavní soud trvá na svém stanovisku, že porušení shora označeného článku Listiny se může dovolávat pouze subjekt, jemuž vlastnické právo již svědčí, tj. jedná se u něj o vlastnické právo již existující, a nikoli jen tvrzený nárok na ně.
V dané věci stěžovatel sice tvrdí, že je dosud vlastníkem předmětných nemovitostí, když jeho vlastnické právo k nim nikdy nepřestalo existovat, ale k oprávněnosti takového tvrzení Ústavnímu soudy nenabídl žádné důkazy, jež by jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem prokazovalo.
Za této situace se Ústavní soud nezabýval meritem věci, neboť stěžovatel ve svém návrhu netvrdil, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena jiná jeho základní práva a svobody, ve smyslu Listiny či Ústavy.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002