ECLI:CZ:US:2002:2.US.37.02
sp. zn. II. ÚS 37/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.10.2001, sp. zn. 7 To 40/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.1.2001, sp. zn. 56 T 23/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 21.1.2002, napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů s tím, že jimi byla údajně porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v návrhu uvedl, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.10.2001 podal dovolání, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci dovolání stěžovatele.
Dne 15.3.2002 obdržel Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 3 Tdo 2/2002, ze kterého se zjišťuje, že dovolání stěžovatele (dříve obviněného) bylo podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu (ve znění platném po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2002) odmítnuto jako nepřípustné.
Jak v odůvodnění výše uvedeného usnesení konstatoval dovolací soud, v daném případě bylo trestní stíhání stěžovatele skončeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 18.10.2001, jako soudu odvolacího, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před jeho novelou provedenou již citovaným zákonem č.
265/2001 Sb. Podle dříve platného znění trestního řádu bylo možno uplatnit dva mimořádné opravné prostředky, mezi než však možnost podat dovolání nepatřila. Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II zákona č. 265/2001 Sb., přitom vyplývá, uvedl dovolací soud, že označený zákon nepřipouští žádnou výjimku, podle níž by bylo možno dovolání, jako nově zavedený mimořádný opravný prostředek, aplikovat i v případech, kdy rozhodnutí, jež má na mysli nynější ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 trestního řádu, nabylo právní moci za účinnosti trestního řádu platného před novelou, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to ani za podmínky, že by od doručení takového rozhodnutí byla jinak zachována dvouměsíční dovolací lhůta. Z této zásady neexistuje výjimka, což má význam z hlediska garance právní jistoty obviněných.
S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům a zejména se zřetelem na časovou působnost trestního řádu dovolací soud v předmětné věci neshledal naplnění podmínek, jež by zakládaly přípustnost dovolání podle §265a odst. 1 trestního řádu, a dovolání proto odmítl jako nepřípustné.
V odůvodnění návrhu stěžovatel uvádí, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 byl uznán vinným trestným činem nadržování, podle §166 odst. 1 trestního zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Označeného skutku se dopustil tím, že v lednu 1995 převzal od spoluodsouzeného J. V. tlumič pistole, ačkoli od jmenovaného věděl, že tlumič byl použit k zastřelení L. H. a tento tlumič přechovával až do 12.11.1999, kdy jej dobrovolně vydal. Tím umožnil pachatelům vraždy L. H., aby nebyli trestně stíháni. Stěžovatel však tvrdí, že rozpory mezi tvrzením odsouzeného V. a jeho výpovědí, spolu s nedostatkem jiných relevantních důkazů takový závěr vylučují.
Podle mínění stěžovatele, převzetí tlumiče není trestným činem a v nalézacím řízení nebyl proveden důkaz, že by stěžovatel tuto věc ukrýval. Rovněž údajně nebylo prokázáno, že stěžovatel měl povědomost o původu a užití tlumiče a že by mu bylo zřejmé, že předmětný tlumič souvisí s konkrétní trestnou činností určité osoby. K předmětnému tlumiči dále stěžovatel uvedl, že byl nefunkční, podomácku vyrobený a s ohledem na vnitřní závit nepoužitelný pro kteroukoliv ze současně vyráběných zbraní.
Rozhodnutí odvolacího soudu vytýká údajné porušení čl. 6 odst. 1 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), spolu s čl. 39 a 40 odst. 2 Listiny, ke kterému mělo dojít tím, že odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl přesto, že rozsudečný výrok nalézacího soudu je v extrémním rozporu s výpovědí stěžovatele, a dále s tím, co bylo vyvráceno nebo alespoň důvodně zpochybněno jinými důkazy, jež byly provedeny u hlavního líčení nalézacího soudu. Skutkovým zjištěním obou obecných soudů stěžovatel vytýká, že neprovedly dostatečnou identifikace tlumiče, a v řízení nebyla prý ani konkretizována zbraň, kterou pachatel trestného činu použil k jeho spáchání.
Od počátku zahájení trestního stíhání stěžovatele údajně došlo k řadě porušení procesního předpisu, konkrétně §2 odst. 1, odst. 5, odst. 11, odst. 12 a odst. 14 trestního řádu. Navíc rozsudek nalézacího soudu prý postrádá označení konkrétních důkazů, o které opírá svá skutková zjištění a z nichž vyvodil příslušné právní závěry, čímž prý je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
Z rozsudku soudu prvního stupně se zjišťuje, že stěžovatel byl pod bodem IV. rozsudku odsouzen za trestný čin nadržování dle §166 odst. 1 trestního zákona a za spáchání výše označeného trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s tím, že výkon trestu se podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 trestního zákona odkládá podmíněně na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Jak uvedl nalézací soud, stěžovatel byl uznán vinným tím, že v přesně nezjištěné době v lednu 1995 převzal od obžalovaného J. V. tlumič pistole, ačkoliv od něj věděl, že tlumič byl použit k zastřelení poškozeného L. H. Tento tlumič přechovával až do 12.11.1999, kdy ho dobrovolně vydal, čímž umožnil pachatelům vraždy poškozeného L. H., aby nebyli trestně stíháni.
V hlavním líčení, konaném před nalézacím soudem bylo zjištěno, že obžalovaný V. zničil část věcí získaných v bytě poškozeného, pokud šlo o vražednou zbraň, tu odhodil do jednoho blíže nezjištěného rybníka a tlumič pistole předal stěžovateli, který jej přechovával až do 12.11.1999, kdy jej dobrovolně vydal orgánům činným v trestním řízení.
Soud prvního stupně uvedl, že obžalovaný J. V. se ke svému jednání, uvedenému pod bodem I. výroku, jak v přípravném řízení, tak i při hlavním líčení opakovaně shodně doznal a vypověděl, jakým způsobem získal pistoli ČZ vzor 27 s tlumičem. Při výpovědi v přípravném řízení potvrdil, že předal stěžovateli tlumič z vražedné zbraně a elektrickou vrtačku z bytu poškozeného s tím, že mu řekl, aby věci zničil. Od stěžovatele obžalovaný V. zjistil, jakým způsobem lze dosáhnout toho, aby člověk dobrovolně vyšel ze svého bytu. Tato rada byla později realizována při vraždě poškozeného.
K výpovědím obžalovaného V., zejména s ohledem na jejich věrohodnost, nalézací soud zdůraznil, že mezi jeho výpověďmi z přípravného řízení a hlavního líčení není podstatných rozporů, když svými výpověďmi usvědčil jak sebe, tak i spoluobžalované J., S., Š. a stěžovatele.
Na str. 24 - 25 citovaného rozsudku se uvádí, že stěžovatel v přípravném řízení vypověděl, že je pravdou, že počátkem roku 1995 se setkal s obžalovaným V., který mu nabízel tlumič jako raritu, aniž mu k němu více řekl.Tlumič si ponechal přesto, že v minulosti pracoval u kriminální služby policie a o zavraždění H. věděl z televize. O možné souvislosti obžalovaného V. s vraždou se však dověděl až dne 12.11.1999. Potvrdil dále, že doma tlumič rozebral, ten se mu však rozsypal a z této skutečnosti usoudil, že tlumič musel být použit. Současně stěžovatel také potvrdil, že věděl, že tento tlumič nesmí mít v držení, neboť jde o zbraň, která je dle zákona o zbraních a střelivu nedovolená.
Z výpovědi svědka P. V., slyšeného jak v přípravném tak i v hlavním líčení, soud zjistil, že tento svědek prodal obžalovaný V., v období červen až říjen 1994, pistoli vzor ČZ 27 bez výrobního čísla, včetně tlumiče. Tento svědek v přípravném řízení tlumič identifikoval jako totožný s tím, který předal obžalovaný V. a který byl později zajištěn orgány činnými v trestním řízení. Nalézací soud měl rovněž k dispozici protokol o rekognici tlumiče s obžalovaným V.m, kdy jmenovaný poznal tlumič, který byl použit při zavraždění H..
Soud I. stupně měl dále k dispozici odborné vyjádření z oboru balistiky, Kriminalistického ústavu, kterému byly předloženy k posouzení zbraně a střelivo zajištěné jak u obžalovaných, včetně stěžovatele, tak u svědků V. J. mladšího, či P. V. V rámci odborného zkoumání byl také podroben prohlídce i tlumič hluku výstřelu, zajištěný u stěžovatele, když provedeným výtěrem vnitřku tlumiče byly na vatovém tamponu zjištěny stopy očazenin, z nichž lze usuzovat, konstatuje nalézací soud, že tlumiče bylo užito ke střelbě.
Zkoumáním střely, vyňaté při pitvě poškozeného H., bylo zjištěno, že střela pochází, jako z možné varianty vytypovaných pistolí, i z pistole ČZ vzor 27. Tato skutečnost je tak dle názoru soudu prvního stupně v souladu s balistickým zkoumáním i s výpověďmi svědků P. V. a obžalovaného J. V., které nasvědčují tomu, že smrtící zbraní byla právě zbraň ČZ vzor 27. Na str. 47 rozsudku soudu prvního stupně se uvádí, že stěžovatel se ke svému jednání částečně doznal, když uvedl, že tlumič pistole skutečně obdržel, avšak tvrdil, že nevěděl, že byl použit k zastřelení poškozeného.
Ohledně věrohodnosti výpovědí obžalovaného V. znalci z oboru psychiatrie a psychologie konstatovali ve svém znaleckém posudku, že nebyly zjištěny faktory, které by zpochybňovaly spolehlivost výpovědí obžalovaného V., nebyly rovněž nalezeny motivy křivého nařčení, či svalování viny na jiného.
Závěrem soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že stěžovatel svým jednáním jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, naplnil skutkovou podstatu trestného činu nadržování dle §166 odst. 1 trestního zákona, neboť pachateli trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání. Obžalovanému V. pomáhal tím, že ukrýval tlumič pistole, předaný mu obžalovaným V. za situace, kdy byl informován o jeho úloze při spáchání vraždy L. H. Označeného jednání se stěžovatel dopustil v přímém úmyslu.
Z podnětu odvolání městského státního zástupce, a mimo jiných též stěžovatele, rozhodl Vrchní soud v Praze ve vztahu k výroku soudu prvního stupně ohledně stěžovatele tak, že odvolání stěžovatele, podle §256 trestního řádu, zamítl.
Jak v odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, stěžovatel v odvolání namítl, že soud prvního stupně stejně pečlivě neobjasňoval okolnosti svědčící v jeho prospěch, tak i jeho neprospěch. Vlivem neprovedení odborné expertízy nebylo prý řádně prokázáno, zda tlumič, který dobrovolně vydal, byl skutečně použit při spáchání vraždy L. H..
Odvolací soud neuvěřil námitce stěžovatele, že v předmětném tlumiči spatřoval pouze nefunkční repliku, a konstatoval s odvoláním na obsah jeho výpovědi, že stěžovatel sám uvedl, že tlumič doma prohlížel, rozdělával, aby zjistil, zda funguje, a zjistil v něm zplodiny, které naznačovaly, že byl použit ke střelbě. Navíc, jak zdůrazňuje odvolací soud, nelze uvěřit těmto tvrzením stěžovatele za situace, kdy jako zkušený policista, pracující v kritické době ve funkci ředitele Městské policie v Prostějově a vlastnící zbrojní průkaz od roku 1975, koncesi na nákup zboží na zřizování a provoz střelnic od roku 1993, zná zákon o zbraních a střelivu a ví, že tento zákon definuje zbraň s tlumičem jako zákeřnou a nepovolenou.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v návrhu tvrdí, že obecné soudy porušily v řízení celou řadu procesních zásad ( §2 odst. 1, odst. 5, odst. 11, odst. 12, odst. 14 trestního řádu), které údajně úzce souvisí s označeným porušením čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a 40 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl odvolací soud, nalézací soud a před ním i orgány činné v trestním řízení provedly a zajistily reálně dostupné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, nezbytném pro jejich rozhodnutí. Za této situace nelze akceptovat námitku stěžovatele, že ze spáchání trestného činu nadržování, ve smyslu §166 odst. 1 trestního zákona, je usvědčován toliko výpovědí spoluodsouzeného J. V. a skutečností, že měl ve svém držení tlumič pistole, který byl použit ke spáchání vraždy L. H., a to v období od ledna 1995 do 12.11.1999, kdy jej dobrovolně vydal. Není podmínkou, jak ostatně vyplývá i z výše citované základní zásady trestního řízení, aby orgány činné v trestním řízení zjistily "skutečný stav věci", když tento cíl není s ohledem na jejich úkoly prakticky reálný.
Pokud se týká pochybností stěžovatele o věrohodnosti výpovědí odsouzeného V., zde nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě vyložil, s odkazem na závěry znaleckého posudku, z jakých důvodů považuje výpovědi odsouzeného V. za spolehlivé a věrohodné, když v případě svědecké výpovědi výše jmenovaného, směřující proti stěžovateli, nelze pominout, že zcela chybí, i s ohledem na jejich společné podnikatelské záměry, jakákoli motivace ke křivému nařčení stěžovatele.
V otázce identifikace předmětného tlumiče obecné soudy vycházely z několika důkazů (výslech svědka P. V., protokol o rekognici tlumiče odsouzeného V. a odborné vyjádření z oboru balistiky, Kriminalistického ústavu), včetně výpovědi stěžovatele v přípravném řízení, která je však v příkrém rozporu s jeho dalším tvrzením o převzetí údajně nefunkční repliky tlumiče.
Jak v rozsudku zdůraznil odvolací soud, nelze uvěřit tvrzením stěžovatele, uvedeným v odvolání, že na předmětném tlumiči mu nebylo nic podezřelého, když v kritické době pracoval ve funkci ředitele Městské policie v Prostějově, zbrojní průkaz vlastní od roku 1975 a koncesi na prodej a nákup zboží na zřizování a provoz střelnic má od roku 1993. Všechny tyto skutečnosti, včetně nutné znalosti zákona o zbraních a střelivu (kde je zbraň s tlumičem definována jako zákeřná a nebezpečná) tak dostatečným způsobem vyvrátily obhajobu stěžovatele, stejně jako fakt, že k dobrovolnému vydání tlumiče stěžovatelem sice došlo, ale až bezprostředně před provedením domovní prohlídky, při níž by tlumič byl bezesporu nalezen.
I když není úkolem Ústavního soudu vyjadřovat se k právní kvalifikaci skutku, pro který byl stěžovatel pravomocně odsouzen, považuje za nutné připomenout, že z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu nadržování (§166 odst. 1 trestního zákona) se vyžaduje úmysl. Obecné soudy dovodily, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém, neboť od odsouzeného J. V. věděl, že zbraní s označeným tlumičem došlo k zastřelení poškozeného L. H., přes tuto skutečnost a přes své znalosti o zbraních a střelivu jej převzal a přechovával až do 12.11.1999. Za situace, kdy výše jmenovaný V. byl odsouzen pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu za organizátorství trestného činu vraždy ( §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve vztahu k §219 odst. 1 trestního zákona, účinného od 1.1.1994 do 1.9.1995), tedy jako účastník na dokonaném trestném činu vraždy, jde o naplnění znaků pomoci pachateli trestného činu tak, jak to má na mysli ustanovení §166 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že zásada volného hodnocení důkazů ( §2 odst. 6 trestního řádu) patří k stěžejním zásadám trestního řízení. V situaci, kdy proti sobě stojí "tvrzení proti tvrzení", je nutné v trestním řízení dbát na ověření věrohodnosti a nezaujatosti jak svědků, tak i jiných vypovídajících osob. Ověřením jejich tvrzení dalším dokazováním lze dospět k závěru o pravdivosti části nebo celé jejich výpovědi. V předmětném trestním řízení obecné soudy vycházely nejen z výpovědí odsouzeného V. (jejichž věrohodností se ostatně v průběhu řízení obsáhle zabývaly), ale i z dalších důkazů, které vzaly za základ svých skutkových zjištění. V odůvodnění napadených rozsudků náležitým způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i z jakých důvodů neuvěřily obhajobě stěžovatele. Z pohledu Ústavního soudu jim v tomto směru nelze vytknout žádná procesní pochybení.
Námitky stěžovatele vůči rozhodování obecných soudů v jeho pravomocně skončené trestní věci, které dle jeho mínění ve svém důsledku měly za následek porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny, včetně čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jsou s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela neoprávněné a senát Ústavního soudu ČR proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení návrh, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 9. dubna 2002