ECLI:CZ:US:2002:2.US.379.02
sp. zn. II. ÚS 379/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. F., právně zastoupeného JUDr. Z. D., proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 11. 1999, č. j. 4 C 16/96-92, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 107/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 6. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 11. 1999, č. j. 4 C 16/96-92, a dále rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 107/2000, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 107/2000, Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 11. 1999, č. j. 4 C 16/96-92, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel), aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, provedené dopisem ze dne 20. 12. 1995, je neplatné. Uvedeným rozsudkem odvolací soud dále zamítl návrh žalobce, aby soud připustil dovolání pro zásadní právní význam otázky, zda je možno porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovat v jakékoli povinnosti zaměstnance, kterou zaměstnavatel tomuto konkrétně a prokazatelně neuložil a kdy povinnosti zaměstnance nejsou formulovány ani v pracovní smlouvě ani v popisu práce, ani nejsou zakotveny v pokynech nadřízených zaměstnanců, s nimiž by byl zaměstnanec řádně a včas seznámen.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcí samou, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro ni zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podmínkou podání ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vyčerpání všech procesních předpisů, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 395/99 (viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98), Ústavní soud vyslovil právní názor, že za procesní prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ust. o. s. ř. Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nutno požadovat i v případě, kdy návrh na připuštění dovolání byl podán v téže věci, avšak pro jinou otázku po právní stránce zásadního významu, než byla předmětem kasačního rozhodnutí o dovolání, jenž uplatnění daného návrhu předcházelo. Podání dovolání i v tomto případě totiž sleduje zrušení soudního rozhodnutí, jehož protiústavnost je v ústavní stížnosti namítána.
Ze spisového materiálu ovšem vyplývá, že stěžovatel dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal - tedy nevyužil svého práva podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř, který stanoví, že "nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání...., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam", a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků nepřípustný návrh, nestanoví-li zákon jinak (aplikace ust. §75 odst. 2 cit. zák. v projednávané věci nepřichází v úvahu), usnesením odmítne.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl soudce zpravodaj nucen podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 21. října 2002