ECLI:CZ:US:2002:2.US.383.2000
sp. zn. II. ÚS 383/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti E. R., zastoupeného JUDr. A. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 10 To 132/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 26. 6. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 10 To 132/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 4 T 89/99. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že jako řidič a obsluha speciálního nákladního automobilu zn. Tatra 815, s přívěsem a s hydraulickou rukou HRJH 100 Titan v úpravě pro odvoz dříví, v rozporu s bezpečnostními předpisy a pravidly silničního provozu přeložil výškově nad povolenou mez náklad kmenů ze stromů přes 4 metry, v důsledku čehož z vrcholu nákladu spadly na zem dva kmeny, které zasáhly závozníka vozidla P. K. a způsobily mu tříštivou zlomeninu šestého a sedmého hrudního obratle s přerušením míchy a následným ochrnutím těla od prsních bradavek dolů. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na jednoroční zkušební dobu. Zároveň soud prvního stupně rozhodl tak, že poškozeného P. K. s jeho nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že za podstatný důvod zamítnutí odvolání považoval odvolací soud to, že v odvolání stěžovatel v podstatě opakoval svou obhajobu z předchozích stadií trestního řízení. To je podle názoru stěžovatele pravdou, leč pravdou je i to, že ani jeden z obou soudů se s touto obhajobou věcně nevypořádal a odvolací soud tedy odkazuje na něco, co neexistuje, čímž došlo k hrubému porušení §125 trestního řádu, a z hlediska ústavního pořádku k zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny. Stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení skutku podle přísnějšího ustanovení §224 trestního zákona s tím, že není naplněna formální podmínka existence důležité povinnosti uložené podle zákona, což z hlediska ústavního práva znamená porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Stěžovatel je rovněž toho mínění, že vydání rozsudku soudu prvního stupně i napadeného usnesení předcházelo i závažné procesní pochybení při aplikaci §307 a násl. trestního řádu o podmíněném zastavení trestního stíhání. V trestním stíhání proti stěžovateli vedeném bylo totiž pokračováno poté, co okresní státní zástupkyně v Pardubicích podle §308 odst. 1 trestního řádu rozhodla o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební lhůtě k podmíněnému zastavení trestního stíhání, o němž bylo původně rozhodnuto dne 2. 9. 1996 usnesením téhož orgánu. Proti usnesení o pokračování podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní státní zastupitelství v Praze ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. II VZt 621/98, jako nedůvodnou zamítlo, když v odůvodnění uvedlo, že o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatele nemělo být takto rozhodnuto, a že šlo tudíž o rozhodnutí vadné. Podle právního názoru vysloveného předsedou senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Z. S. na str. 13 časopisu Trestní právo 1/99 "...důvodem pro pokračování trestního stíhání nemůže být zjištění, že rozhodnutí o podmíněném zastavení podle §307 odst. 1 trestního řádu bylo nesprávné ...". Bylo-li rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání vadné, není možné jeho vady napravovat rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání. I v tomto porušení spatřuje stěžovatel porušení jeho ústavně chráněných práv, a to tím spíše, že na existenci této procesní vady byl Krajský soud v Hradci Králové v jeho odvolání upozorněn, a rovněž se s ním vůbec nijak nevypořádal, pouze ji konstatoval. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť se dle svého názoru ve zkušební době osvědčil, a pokud tak orgán činný v trestním řízení nerozhodl, porušil čl. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 4 T 89/99.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 10. 2000 uvedl, že jeho senátní rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu, bylo proto o nich rozhodnuto v souladu s běžnou právní teorií i praxí a závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Pardubicích jako vedlejší účastník řízení se ve svém sdělení ze dne 3. 11. 2000 svého postavení podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Kromě pouhé polemiky s právním názorem obecných soudů stěžovatel nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svém rozhodnutí došel odvolací soud.
Podstatou celé ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vypořádaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, které nebyly soudům obou stupňů v řízení, které před nimi proběhlo, známy. Vývody stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se závěry, k nimž obecné soudy dospěly, ať již se týká námitek, pokud jde o věcné vypořádání se s obhajobou, právní posouzení skutku podle ustanovení §224 trestního zákona či o pokračování v trestním stíhání stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal jednak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle jehož ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, porušení práva na obhajobu podle čl. 40 Listiny a porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle kterých každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ústavní soud v daném případě neshledal porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani žádné takové vybočení či porušení ostatních namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.
Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je Ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 Ústavy, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pokud se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů ( ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě zhodnotil, zda proces vyhledání, provedení, prověrky a hodnocení důkazů byl v souladu s požadavky trestního řádu.
V případě námitky stěžovatele, týkající se pokračování trestního řízení poté, co Okresní státní zastupitelství v Pardubicích podle §308 odst. 1 trestního řádu rozhodlo usnesením ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. Zt 4979/95, o pokračování v trestním řízení, a Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. II VZt 621/98, na základě stížnosti stěžovatele toto rozhodnutí potvrdilo, Ústavní soud konstatuje, že vydaná usnesení byla vydána zcela v souladu s příslušnými ustanoveními §307 odst. 1 a §308 odst. 1 trestního řádu. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o pokračování v trestním řízení v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedlo důvody, které je k zamítnutí stížnosti vedly, přičemž konstatovalo, že rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Pardubicích bylo vydáno v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a je v souladu s ustanoveními §307 a 308 trestního řádu. Stěžovatelovy vývody, že rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Pardubicích bylo rozhodnutím vadným, jsou tak zcela nepodložené a neopodstatněné.
Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek, ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod, a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly, a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovateli bylo umožněno uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Stěžovatel tak byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ve světle shora uvedeného se pak námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti jeví Ústavnímu soudu jako zjevně neopodstatněné a zcela účelové.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. 3. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu