ECLI:CZ:US:2002:2.US.39.99
sp. zn. II. ÚS 39/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. T.-W., zastoupeného JUDr. M. C., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 28 Ca 361/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 22. 1. 1999 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 28 Ca 361/97. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 10. 5. 1995, č. j. 399/95, podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem v citovaném rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, za které mu nepřísluší náhrada. Pozemkový úřad vycházel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl Dr. J. K. T., otec stěžovatele. Konfiskační vyhláškou ONV Chrudim z 11. 8. 1945, č. j. 11399/45, byl otec stěžovatele označen za osobu německé národnosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Podle názoru pozemkového úřadu nesplňoval otec stěžovatele podmínku danou ustanovením §4 odst. 1 zákona o půdě, tedy podmínku československého občanství. Na základě návrhu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 28 Ca 247/95, napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel ústavní stížnost Ústavnímu soudu, který svým nálezem ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 117/96, rozhodl, že rozsudek městského soudu se zrušuje, když spornou otázkou byla zejména skutečnost, zda se dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. na případ majetku stěžovatele vztahoval. Na základě toho Městský soud v Praze věc opětovně projednal a znovu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 28 Ca 361/97, tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, a to z ohledem na skutečnost, že otec stěžovatele byl osobou německé národnosti, nebyl čs. státním příslušníkem, předmětný majetek přešel do vlastnictví čsl. státu konfiskací ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., a nejednalo se o zneužití tohoto dekretu. Navrhovatel pak není podle názoru městského soudu oprávněnou osobou podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., neboť původní vlastník předmětných nemovitostí nenabyl zpět české státní občanství taxativně stanoveným způsobem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pokud je v projednávané věci možno o nějaké národnosti původního vlastníka nemovitostí hovořit, nutno ho považovat za osobu národnosti rakouské, neboť byl rakouským státním příslušníkem, v Rakousku od narození po celá léta žil a s etnikem žijícím na území rakouského státu se ztotožňoval. Podle stěžovatele je však spíše nutno dovodit, že původní vlastník jako typický příslušník evropské mezinárodní šlechty, se neidentifikoval s žádnou národností a nelze ho za osobu žádné národnosti označovat. Evropská šlechta byla zcela kosmopolitní, národnostní princip pro ni neměl žádný význam, rozhodující bylo panství, popřípadě náboženství, a s žádným národem v moderním slova smyslu se většinou neztotožňovala. Zcela běžně vlastnila panství v různých státech Evropy, na kterých střídavě pobývala, a uzavíráním sňatků s dalšími osobami z této třídy z různých evropských zemí se vztah k jednotlivým státům či národům v nich převážně žijícím zcela rozmělňoval. Právě o takovýto případ se jednalo u původního vlastníka majetku Dr. J. K. T. Jeho babička byla česká šlechtična V. K., jeho otec vídeňský advokát, prarodiče žili v Čechách, rodiče ve Vídni. Stěžovatel je přesvědčen, že na základě uvedených skutečností je zřejmé, že původní vlastník nemovitostí nemohl být považován za příslušníka německého národa v nějakém obecném slova smyslu, jak se snaží dovozovat Městský soud v Praze.
Podle názoru stěžovatele nebyla jeho právu na vydání nemovitostí podle zákona o půdě poskytnuta odpovídající soudní ochrana. Nesprávným posouzením věci Městským soudem v Praze tak byla porušena jeho ústavní práva podle čl. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vyjádření vedlejších účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že podstatou sporu je otázka, zda původní vlastník byl právem označen za osobu německé národnosti, resp., zda se v době vydání konfiskačních dekretů uznávala samostatná rakouská národnost. Městský soud v Praze je toho názoru, že v r. 1945, kdy byly konfiskační dekrety prezidenta republiky vydány, nebyla uznávána samostatná rakouská národnost, což odůvodnil v napadeném rozsudku. K námitkám stěžovatele proto soud dodává, že v napadeném rozsudku není dovozováno, že by restituční nárok zanikl v důsledku poskytnutí náhrady za konfiskovaný majetek na základě smlouvy mezi Rakouskou republikou a tehdejší ČSSR. Na tuto smlouvu je v rozsudku odkazováno pouze proto, že závazek tehdejší ČSSR vypořádat mimo jiné i nároky rakouských fyzických osob, vzniklé v důsledku podrobení rakouských majetků československým konfiskačním opatřením, svědčí o tom, že konfiskační dekrety na rakouské fyzické osoby dopadaly a byl jim majetek konfiskován, neboť v době konfiskace nebyla uznávána samostatná rakouská národnost. Dodatkem k vyjádření k ústavní stížnosti pak Městský soud v Praze poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 1997,, sp. zn. I. ÚS 34/96, ve kterém Ústavní soud vyjádřil názor, že podle zákona o půdě je státní občanství původního vlastníka nemovitosti (§4 odst. 1 zákona o půdě) podmínkou pro to, aby se další osoby (§4 odst. 2 zákona o půdě) staly osobami oprávněnými.
Pozemkový fond České republiky jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že rozhodnutí ve věci ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Okresní úřad v Chrudimi, pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je v současné době pro další řízení vázán názorem odvolacího soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadním řízení ve věci rozhodujícího obecného soudu, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o vlastnictví nemovitostí podle zákona o půdě věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku s napadeným rozsudkem a neberou na zřetel skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou zaručeného práva na restituci majetku.
V ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě je zcela jasně formulována podmínka československého státního občanství původního vlastníka pro to, aby se dědic stal oprávněnou osobou ve vztahu k těm nemovitostem, jejichž původní vlastník sám splňoval podmínku státního občanství. Osoby uplatňující nároky po smrti původního vlastníka jsou oprávněnými pouze tehdy, jestliže původní vlastník mohl restituční nárok uplatnit, tj. jestliže splnil i podmínku vztahující se ke státnímu občanství. Jiný výklad by vedl k jejímu prolomení - ke zvýhodnění osob, uplatňujících nároky po zemřelých vlastnících, kteří by sami podmínku státního občanství nesplňovali, a proto by ani sami k uplatnění restitučních nároků nebyli osobami oprávněnými. Z pohledu obecného by opačný výklad vedl k nepřijatelnému závěru, dle něhož právní nástupce disponuje větším okruhem práv, než jeho právní předchůdce. Tento názor je pak zcela v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 34/96). Stěžovatel pak neprokázal existenci československého státního občanství svého otce, ani v řízení před pozemkovým úřadem, ani v řízení vedeném u Městského soudu v Praze.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 3. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu