ECLI:CZ:US:2002:2.US.390.01
sp. zn. II. ÚS 390/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. V. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.3.2001, čj. 7 Cmo 558/2000-59, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2.5.2000, čj. 45 Cm 164/99-43, a návrhu na zrušení §35j zákona č. 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 25.6.2001 a doplněném dne 6.2.2002, stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podal z důvodu procesní opatrnosti, neboť odvolací soud nepřipustil proti svému usnesení dovolání a o přípustnosti dovolání podaného stěžovatelem nebylo dosud Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto.
Z výše uvedeného důvodu vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele, které obdržel dne 15.1.2002. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2001, čj. 29 Odo 411/2001-85, bylo dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.3.2001, čj. 7 Cmo 558/2000-59 odmítnuto jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího, bylo nutno posoudit ústavní stížnost pouze z hlediska opodstatněnosti tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, resp. práva na soudní ochranu jeho zákonných práv, ochranu vlastnictví a souvisejících majetkových práv, včetně práva zakotvujícího, že nikdo nemůže být nucen k plnění povinností jiného či za jiného bez svého souhlasu.
V obsáhlém odůvodnění návrhu stěžovatel uvádí, že se žalobou proti S., a.s. domáhal rozhodnutí, že přeměna žalované společnosti na otevřený podílový fond je neplatná, neboť takto realizovaný postup zániku akciové společnosti není dle obchodního zákoníku možný, byl proveden bez souhlasu stěžovatele. Dle jeho názoru byla na něj, jako akcionáře zaniklé společnosti, bez jeho souhlasu uvedeným neústavním postupem přenesena poměrná část závazků zaniklé společnosti.
Oběma obecným soudům stěžovatel vytýká, že, ačkoli v průběhu řízení zjistily, že S., a.s. byl na základě usnesení rejstříkového soudu ke dni 14.6.1999 vymazán z obchodního rejstříku, nepostupovaly v intencích §107 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř") a nezjistili existenci procesních nástupců, kteří mají vstoupit do práv a povinností zaniklé společnosti, neboť nedošlo k likvidaci či jinému vypořádání jejího jmění, ale řízení o žalobě proti žalované společnosti soud I. stupně zastavil, když uvedené, údajně nesprávně rozhodnutí, odvolací soud potvrdil. Podle názoru stěžovatele oba soudy ve svém právním závěru pochybily, neboť v souvislosti s výmazem předmětné společnosti došlo k univerzální právní sukcesi, když akcionáři, resp. podílníci zaniklé společnosti, kteří drželi akcie společnosti k datu jejího výmazu z obchodního rejstříku, se stali procesními nástupci zaniklé společnosti.
Ve vztahu k procesnímu postupu obou obecných soudů má stěžovatel za to, že se tyto soudy měly dotázat investiční společnosti, spravující majetek zaniklého fondu , zda v rámci výkonu odborné péče o svěřený majetek neprojeví zájem účastnit se řízení za podílníky, a že měly ustanovit právním nástupcům zaniknuvší společnosti procesního opatrovníka.
Stěžovatel v další části odůvodnění návrhu obsáhle polemizuje s právními závěry obou obecných soudů, když, stručně řečeno, soud prvního stupně dle jeho názoru nemohl zastavit předmětné řízení s odkazem na §107 odst. 1 o.s.ř., neboť právní povaha předmětu řízení sama o sobě nebrání pokračovat v řízení již zahájeném s procesním opatrovníkem právních nástupců zaniklé společnosti.
Z usnesení Krajského obchodního soudu v Praze se zjišťuje, že řízení v právní věci stěžovatele (dříve žalobce) proti žalované: S., a.s., se zastavuje.
Dále bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku a náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel se žalobou domáhal rozhodnutí, že přeměna žalované společnosti na otevřený podílový fond je neplatná.
Soud I. stupně dle §103 o.s.ř. zkoumal splnění podmínek řízení a z výpisu z obchodního rejstříku zjistil, že žalovaná společnost zanikla ke dni 14.6.1999, v důsledku výmazu z obchodního rejstříku, bez likvidace, z důvodu její přeměny na otevřený podílový fond, ve smyslu §35j zákona č. 248/1992 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů. Dle předmětného výpisu z obchodního rejstříku majetek vymazané akciové společnosti přechází společně se všemi právy a nevypořádanými závazky dnem jejího výmazu na podílníky otevřeného podílového fondu s názvem I., a.s., na jejichž účet vlastním jménem jedná obhospodařovatel tohoto otevřeného podílového fondu, spol. I., a.s.
Prvostupňový soud zdůraznil, že akcionáři zaniklého investičního fondu (nynější podílníci otevřeného podílového fondu) jsou právními nástupci zaniklého investičního fondu jen pokud se jedná o jeho majetek, když na ně nepřešly závazky zaniklého fondu. Z tohoto důvodu nejsou podílníci otevřeného podílového fondu univerzálními právními nástupci zaniklého subjektu práva.
S odkazem na §107 odst. 1 o.s.ř. soud I. stupně konstatoval, že pokud účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, soud posoudí podle povahy věci, zda má řízení přerušit nebo jej zastavit, anebo v něm dále pokračovat. Ze znění cit. zákonného ustanovení ve vztahu k §19 o.s.ř. shrnul, že v průběhu soudního řízení došlo k zániku žalované právnické osoby v důsledku jejího výmazu z obchodního rejstříku a tím i ke ztrátě její procesní způsobilosti. Důvodem k zastavení řízení je však i skutečnost, že podílníci otevřeného podílového fondu nejsou univerzálními právními nástupci zaniklého subjektu práva, neboť na ně nepřešly právní závazky zaniklé akciové společnosti.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně. Dovolání proti svému rozhodnutí nepřipustil.
Odvolací soud při projednání odvolání postupoval podle o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000 (část dvanáctá, hlava I. bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.). Z rejstříkového spisu a ze spisu sp. zn. 7 Cmo 769/99 mimo skutečností citovaných již soudem prvního stupně vrchní soud zjistil, že předmětné rozhodnutí rejstříkového soudu převzala žalovaná společnost dne 7.6.1999. Odvolání nepodala, takže toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 23.6.1999. Stěžovatel sice podal proti zmiňovanému rozhodnutí odvolání, k tomu však nelze přihlížet, neboť stěžovatel nebyl účastníkem řízení před rejstříkovým soudem.
Jestliže tedy, uvedl odvolací soud, tvrzená společenstevní, nemajetková práva a povinnosti, o něž v řízení jde, zanikla se zánikem žalované akciové společnosti, na právní nástupce nepřešla, takže spor o neplatnost přeměny žalované akciové společnosti ztratil smysl, a je tedy dán důvod k zastavení řízení ve smyslu §107 odst. 1 o.s.ř.
Nad rámec vlastního přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí se vrchní soud zabýval výkladem §35j zákona č. 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu návrhu, námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou jen opakováním tvrzení stěžovatele, jimiž se vrchní soud v rámci odvolacího řízení zabýval a beze zbytku se s nimi v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal. Z tohoto důvodu také na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu Ústavní soud v krátkosti odkazuje.
Nelze proto přisvědčit tvrzením stěžovatele o údajném porušení jeho procesních práv a o nedostatcích odůvodnění citovaného usnesení.
Jak shodně zdůraznily oba obecné soudy, v dané právní věci po zániku žalované akciové společnosti, a tedy i po ztrátě její procesní způsobilosti, nedošlo k univerzální právní sukcesi. Podílníci I., a.s. (subjektu bez právní subjektivity) nejsou procesními nástupci zaniklé akciové společnosti, neboť tito právní nástupci nepřevzali veškerá práva a povinnosti zaniklé společnosti.
Stěžovatel tedy po zániku žalované společnosti nemá proti komu uplatnit rovněž zaniknuvší práva a povinnosti nemajetkové povahy, o něž v řízení šlo, a z tohoto důvodu soudu nezbylo, než řízení s odvoláním na §107 odst. 1 o.s.ř. zastavit.
Odkaz na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12.9.1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95 nejsou pro posouzení právní problematiky obsažené v návrhu případné, neboť se týkají po hmotně právní a procesní stránce zcela jiné situace (společníci zrušované společnosti s ručením omezeným, jako účastníci řízení).
Ústavní soud neshledal v postupu obou obecných soudů a na ně navazujících rozhodnutích žádné porušení výše uvedených práv a svobod stěžovatele. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost, podle §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.
V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 25.6.2001, označil stěžovatel věc, které se návrh týká, jako ústavní stížnost ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na zrušení §35j zákona č. 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přesto, že takto vymezené označení věci neodpovídalo jak obsahu, tak stížnostnímu petitu v tomto i v pozdějším doplňujícím podání. Ústavní soud, který se cítí být vázán celým návrhem, byl proto nucen jej akceptovat a zabývat se i tímto návrhem ve smyslu §74 ve vztahu k §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že stěžovatel nijak neodůvodnil, z jakého důvodu považuje shora citované zákonné ustanovení za příčící se ústavnímu zákonu či mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy ČR, je nutno konstatovat, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla jako rozhodnutí procesní povahy vydána s odkazem na §107 odst. 1 ( příp. §19) o.s.ř.
V případě návrhu na zrušení §35j zákona č. 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů jde tedy o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. zastavení řízení o žalobě stěžovatele, nenastala v přímé souvislosti s uplatněním citovaného §35j zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za této situace je zřejmé, že stěžovatel nebyl oprávněn návrh na zrušení shora uvedeného zákonného ustanovení podat, neboť nebyly splněny podmínky §74 ve vztahu k §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 5. března 2002